Sv. Andrej Kesarijskij. Tolkovanije na Apokalipsis Svjatogo Ioanna Bogoslova
1
Staťja pervaja.Otkrovenije Iisusa Christa, kotoroje dal Jemu Bog, čtoby pokazať rabam Svoim, čemu nadležit byť vskore.
Apokalipsis jesť takoje otkrovenije sokrytych tajn, kotoroje byvaet vo vrema ozarenij uma ili v viděnijach vo vrema sna, ili v bodrstvennom sostojanii pri pomošči Božestvennogo osijanija. Jesli apostol govorit, čto eto Otkrovenije dano Christu ot Boga, to upotrebljaet vyraženije priměnitelno k prirodě čelovečeskoj, ibo v svojem Jevangelii on boleje vsech drugich jevangelistov izobražaet Jego v čertach vozvyšennych i vyraženijach Božestvennych. Takže i zděs črez služaščego angela i iměněm učaščichsja rabov ukazyvaet nam na veličije Božestva Christova, ibo Jemu rabotna vsjačeskaja (Ps. 118,91).
Vyraženije byti vskore oboznačaet, čto někotoroje iz predskazannogo v Otkrovenii nachoditsja, tak skazať, pod rukami, da i otnosjaščejesja k koncu ně zamědlit ispolniťsja, ibo u Gospoda tysjača let jako děň včerašnij, iže mimo idě (Ps. 89, 5; 2 Pet. 3, 8).
I On pokazal, poslav onoje črez angela Svojego rabu Svojemu Ioannu, kotoryj svidětelstvoval slovo Božije i svidětelstvo Iisusa Christa, i čto on viděl.
Christos, kak Vladyka, javil mně eto črez angela, mně, Svojemu rabu, svidětelstvovavšemu v něgo ispovedanije, čtoby črez viděnnoje ja zasvidětelstvoval i propovedal dlja obraščenija slušajuščich kak o tom, čto choťja i suščestvujet, no sokryto ot ljuděj, tak i o tom, čto imějet byť. Ibo tajnoviděc proročeski viděl to i drugoje; eto že jasno i iz slov jaže suť i imže podobaet byti, ukazyvajut na nastojaščeje i buduščeje vrema.
Blažen čitajuščij i slušajuščije slova proročestva sego, i sobljudajuščije napisannoje v něm: ibo vrema blizko.
Proslavljaet tech, kotorye čitajut i slušajut, čtoby ispolňať, potomu čto naznačennoje ljuďam vrema dlja dělanija i polučenija blaženstva kratko. "Dělajte, donděže děň jesť, priidět nošč, jegda niktože možet dělati",— govorit Gospoď (In. 9,4). Inače: po sravněniju etoj kratkovreměnnoj žizni s buduščeju, večnoju, blizko vrema vozdajanija kojemuždo po dělam jego (Mf. 17,27).
Ioann semi cerkvam, nachoďaščimsja v Asii: blagodať vam i mir ot Togo, Kotoryj jesť, i byl, i grjadět, i ot semi duchov, nachoďaščichsja pred prestolom Jego, i ot Iisusa Christa.
Choťja mnogo bylo městnych cerkvej, no on poslal tolko sedmim cerkvam. Eto sdělal radi sedměričnogo čisla, označajuščego tainstvenno vse cerkvi, a takže i po sootvetstviju etogo čisla nastojaščej žizni, v kotoroj priňat sedměričnyj krug dněj. Po toj že pričině on upominaet tolko o semi angelach i semi cerkvach, kotorym šlet svoje privetstvije: "blagodať vam i mir ot Triipostasnogo Božestva". Slovom Syj označaetsja Otec, skazavšij Moiseju: Az jesm Syj (Isch. 3, 14); vyraženijem iže be — Slovo, kotoroje v načale be k Bogu (In. 1, 1); slovom grjadyj — Utešitel, vsegda vo svjatom kreščenii nischoďaščij na verujuščich čad Cerkvi i imějuščij izliťsja na nich vo vsej polnote v buduščem veke (Dějan. 2). Pod semju duchami možno razuměť sem angelov (polučivšich upravlenije cerkvami), ně postavljaemych vměste s Bogonačalnoju i Carstvennoju Troiceju, no vospominaemych s Něju, kak rabov jeje, kak i božestvennyj apostol govorit podobnym že obrazom: zasvidětelstvuju pred Bogam i Gospodam Iisusam Christom, i izbrannymi Jego angely (1 Tim. 5, 21). No možno ponimať eto i v drugom smysle: pod vyraženijem Syna, v iže be, i iže jesť grjadyj — razuměť Otca, Kotoryj soděržit v Sebe Samom načalo, sredinu i koněc bytija vsego suščestvujuščego; pod semju duchami — dary Životvorjaščego Ducha; pod imějuščim sledovať zatem — Iisusa Christa, Boga, nas radi sodělavšegosja Čelovekom. Ibo i u apostola Božestvennye Ipostasi postavljajutsja preždě i posle bez vsjakogo različija, poetomu i zděs govorit i ot Iisusa Christa i t.d.
Kotoryj jesť svidětel vernyj, Perveněc iz měrtvych i Vladyka carej zemnych.
Ibo On, svidětelstvovavšij pred Pontijem Pilatom, veren vo vsech slovesech svoich (Ps. 144, 13), kak žizň i voskresenije; On pervorožděn iz měrtvych (Kol. 1,18; 1 Kor. 15, 20), i nad kem načalstvujet On, te ně uviďat směrti, podobno preždě umiravšim i voskresavšim, no budut žiť večno. On — Vladyka carej, kak Car carstvujuščich i Gospoď gospodstvujuščich (Ps. 2,6; Kol. 2,10; 1 Tim. 5,16), ravnomoščnyj Otcu i Jedinosuščnyj Jemu (In. 10, 30; 14,20). Inače: On Car carej zemnych, carej nad zemnymi strasťjami. I jesli blažennyj Grigorij Bogoslov otnosit ko Christu vyraženije Syna, i iže be, i grjadyj, Vseděržitel, to niskolko ně budět něuměstnym otněsti k Němu i nižepriveděnnye izrečenija. K etim slovam i dobavleno Vseděržitel i ně upominaetsja o drugom lice. Etot smysl vyšeizložennogo podtverždajut i dalnějšije slova: a ot Iisusa Christa, potomu čto, jesli b govorilos tolko ob odnom Boge Slove i Synovněj Ipostasi, to bylo by soveršenno lišnim slovami v ot Iisusa Christa otděljať Jego ot inogo drugogo. Bogolepnye slova priličestvujut odinakovo kak každoj v otdělnosti Ipostasi, tak i vsem vměste, za isključenijem razve, po slovam Grigorija Bogoslova, otličij i svojstv osobennych i ličnych, i otnosjaščichsja k voploščeniju Boga Slova. Eto podtverždaetsja ješče i tem, čto Trisvjatuju pesň serafimov my poučaemsja v Jevangelii otnosiť k Synu, v Dějanijach, v propovedi apostola Pavla — k Duchu Svjatomu, a v prinošenii Svjatych Tajn — k Otcu, k Kotoromu my obraščaem molitvu etu, kak govorit o sem blažennyj Jepifanij v slove o Svjatom Duche. Vse eto my privodim kak dokazatelstvo togo, čto naše izjasněnije ně protivorečit mněniju otcov cerkvi, a teper s Božjej pomoščju perejděm k sledujuščemu.
Emu, vozljubivšemu nas i omyvšemu nas ot grechov našich Kroviju Svojeju, i sodělavšemu nas carjami i svjaščennikami Bogu i Otcu Svojemu, slava i děržava vo veki vekov, amiň.
Podobaet, govorit, slava Jemu, razrešivšemu nas po ljubvi Svojej ot uz směrtnych i omyvšemu nas izlijanijem Svojej Životvorjaščej Krovi i vody ot skvern grechovnych i sodělavšemu nas carskim svjaščenstvom, prinosjaščim Otcu živuju žertvu — slovesnuju službu vměsto žertv besslovesnych životnych.
Se, grjadět s oblakami, i uzrit Jego vsjakoje oko, i te, kotorye pronzili Jego; i vozrydajut nad Nim vse pleměna zemnye. Jej, amiň.
Zděs On, zaklannyj kak agněc, priidět vo slave Otčej kak Sudija, na oblakach, ili silach besplotnych, ili podobnych tomu oblaku, kotoroje na gore Favor osenilo Jego s apostolami. Grjaduščago so slavoju Jego uvidit vsjakoje oko; raspinateli že Jego i něverujuščije v Něgo pleměna zemnye vosplačutsja (Mf. 24,29-30). Ej, amiň značit: soveršenno, tak. Etimi slovami oboznačaetsja odno i to že kak na grečeskom, tak i na jevrejskom jazyke. Amiň — da budět.
Ja jesm Alfa i Oměga, načalo i koněc, govorit Gospoď, Kotoryj jesť, i byl, i grjadět, Vseděržitel.
Slovami Alfa i Oměga označaetsja Christos, kak Bog, vse soděržaščij, beznačalnyj i beskoněčnyj: Syj, i preždě syj, i konca ně imyj, soprisnosuščnyj Otcu, i potomu imějuščij vozdať každomu po dělam jego.
Ja Ioann, brat vaš i součastnik v skorbi i v Carstvii i v terpenii Iisusa Christa, byl na ostrove, nazyvaemom Patmos, za slovo Božije i za svidětelstvo Iisusa Christa.
Ja že, kak brat vaš i součastnik v skorbjach Christa radi, vpolně zaslužil vaše doverije, ibo, osužděnnyj za ispovedanije Christa na ostrov Patmos, vozveščaju o tajnach, kotorye ja na něm viděl.
Staťja vtoraja. Viděnije, v kotorom viděl Odějainogo v podir posredi semi zlatych svetilnikov.
Ja byl v duche v děň voskresnyj i slyšal pozadi sebja gromkij golos, kak by trubnyj, kotoryj govoril: Ja jesm Alfa i Oměga, Pervyj i Poslednij; to, čto vidiš, napiši v knigu i pošli cerkvam, nachoďaščimsja v Asii: v Jefes i Smirnu, i v Pergam, i v Fiatiru, i v Sardis, i v Filadělfiju, i v Laodikiju.
Objatyj Svjatym Duchom i polučiv duchovnyj sluch, ja uslyšal v čtimyj boleje drugich voskresnyj děň golos Gospoda, podobnyj trube po svojej zvučnosti, ibo vo vsju zemlju izydě veščanije ich (Ps. 18,5). Ukazav slovami Alfa i Oměga na Božiju beznačalnosť i beskoněčnosť, On mně povelel povedať o viděnnom semi cerkvam, oboznačaja čislom sem, okančivajuščimsja v subbotu, subbotstvovanije, to jesť pokoj veka buduščego. Potomu že, pišet velikij Iriněj, sozdany Bogom sem něbes i sem angelov, kotorye načalstvujut nad drugimi.
Ja obratilsja, čtoby uviděť, čej golos, govorivšij so mnoju; i, obrativšis, uviděl sem zolotych svetilnikov, i posredi semi svetilnikov podobnogo Synu Čelovečeskomu, oblečennogo v podir i po persjam opojasannogo zolotym pojasom.
Golos, slyšannyj apostolom, ně byl čuvstvennyj; na eto on ukazyvaet slovom obratichsja, to jesť oborotilsja ně za tem, čtoby slyšať, no viděti jego, potomu čto slyšanije duchovnoje i viděnije označajut odno i to že. A obrativšis, govorit on zatem, uviděl sem zlatych svetilnikov (niže oni nazyvajutsja u něgo cerkvami) i sredi nich Christa, podobna Synu Čeloveču (ně prostoj čelovek, no vměste i Bog!) i oblečennogo v podir, kak vyšněgo Archijereja, po činu Mělchiseděkovu (Ps. 109,4). Prepojasan On byl pojasom zolotym ně po bedru, kak prepojasyvajutsja ljudi dlja ukroščenija pochotej (ot nich svobodna Božestvennaja ploť), no pri soscu — po grudi, čtoby pokazať etim, čto i krajnije měry gněva Božestvennogo uděrživajutsja čelovekoljubijem i čto zavety, eti soscy Vladyčnii, kotorymi pitajutsja vernye, prepojasujet istina. Zlatym pojas nazvan dlja oboznačenija vysšego prevoschodstva, čistoty i něskvernosti.
Glava Jego i volosy bely, kak belaja volna, kak sněg; i oči Jego kak plaměň ogněnnyj.
Choťja dlja nas On i novyj, no On že i drevnij, ili verněje — predvečnyj; ob etom svidětelstvujut Jego vlasi bely. Oči Jego, kak plaměň ogněnnyj, prosveščajut svjatych i opaljajut něčestivych.
I nogi Jego podobny chalkolivanu, kak raskalennye v peči.
Grigorij Nazianzin razumějet pod nogami domostroitelstvo Božije, ibo nogi Jego ploť suť, kotoroju javivšejesja na zemlju Božestvo sodělalo naše spasenije. No pod nogami možno razuměť i apostolov, kak utveržděnije Cerkvi. Chalkolivanom vrači sčitajut osobyj blagovonnyj fimiam, kotoryj oni nazyvajut silnym i mužeskim. Inače: chalk (chalkos — měď) označaet čelovečeskoje jestestvo, livan (livanos — ladan) — Božeskoje, a sojediněnnye vměste v odno slovo chalkolivan — blagouchanije very i něslijannoje jedinstvo jestestv. Ješče chalk označaet blagouchanije Christova učenija, a livan — obraščenije jazyčnikov k Němu, poetomu i povelevaetsja prijti Něveste (Pesn. 4,8). Nogi Christa — apostoly, v pešči iskušenij razžžennye dlja podražanija Christu.
I golos Jego, kak šum vod mnogich. On děržal v děsnice Svojej sem zvezd, i iz ust Jego vychodil ostryj s obeich storon měč, i lico Jego, kak solnce, sijajuščeje v sile svojej.
Soveršenno pravilno govorit, čto golos Jego kak glas vod mnogich, ibo on odin i tot že u Něgo i u Ducha, črez Kotorogo iz čreva verujuščich istekajut reki vody živy (In. 7,38) i propovedujut vsluch vsej zemli. Sem zvezd niže nazyvajutsja angelami cerkvej. Obojudu ostrym měčem ukazyvaet ili na otlučenije něčestivych, ostrejše vsjakogo měča obojudu ostra (Evr. 4,12), ili na měč duchovnyj, poražajuščij vnutrenněgo čeloveka. Lico Jego sijaet, jakože solnce, svetom duchovnym, a ně čuvstvennym: kak Solnce pravdy, sobstvennoju siloju i vlastiju sijaet On, a ně kak čuvstvennoje solnce, sotvorennoje i sveťjaščeje liš po Božiju veleniju i Bogodarovannoju siloju.
I kogda ja uviděl Jego, to pal k nogam Jego, kak měrtvyj. I On položil na měňa děsnicu Svoju i skazal mně: ně bojsja, Ja jesm Pervyj i Poslednij, i živyj; i byl měrtv, i se, živ vo veki vekov, amiň. I iměju ključi ada i směrti.
A kogda apostol podoch k nogami Jego, jako měrtv, po svojstvennoj čelovečeskomu jestestvu němošči, podobno Iisusu Navinu (Nav. 5,14) i Daniilu (Dan. 10, 9-10), Christos ukrepil jego slovami: "Ně bojsja, potomu čto Ja, beznačalnyj i beskoněčnyj, prišel ně uměrtviť tebja, no Sam byl měrtv radi vas i iměju ključi ada i směrti", to jesť směrti telesnoj i duševnoj.
Itak, napiši, čto ty viděl, i čto jesť, i čto budět posle sego. Tajna semi zvezd, kotorye ty viděl v děsnice Mojej, i semi zolotych svetilnikov jesť sija: sem zvezd suť angely semi cerkvej, a sem svetilnikov, kotorye ty viděl, suť sem cerkvej.
Istinnyj svet jesť Christos (In. 1,9), i obogativšijesja Jego prosveščenijem podobny svetilniku, prosveščajuščemu ťmu nastojaščej žizni. No sobstvenno svetilnikami zděs nazyvajutsja cerkvi, ibo oni obladajut svetilami, soděržaščimi slovo životno, po apostolu (Flp. 2, 15-16). Nazvanije svetilnikov i Svešnikov zolotymi ukazyvaet na čestnosť i něporočnosť ich very. U každoj iz cerkvej, govorit Gospoď, predstoit angel chranitel. Po Grigoriju Bogoslovu, v dannoj glave cerkvi nazvany zvezdami obrazno, za ich čistotu i svetlosť.
2
Staťja treťja. Otkrytoje angelu Jefesskoj cerkvi.Angelu Jefesskoj cerkvi napiši: tak govorit Děržaščij sem zvezd v děsnice Svojej, Choďaščij posredi semi zolotych svetilnikov.
Govorit s cerkovju črez angela podobno tomu, kak jesli by kto besedoval s učenikami črez učitelja. Potomu čto učitel, čtoby upodobiť sebe učenika, prinimaet na sebja vse, kasajuščejesja učenika,— ošibki i uspechi jego. Pod semju zvezdami, ili angelami, kotorye upominajutsja blažennymi Irinějem i Jepifanijem pod iměněm semi něbes, zděs nužno razuměť upravlenije angelskimi činami, děržimoje, kak i vse koncy zemli, v děsnice Christovoj, ibo po obetovaniju On chodit posredi cerkvej i črez svjatych angelov upravljaet mirom.
Znaju děla tvoi, i trud tvoj, i terpenije tvoje, i to, čto ty ně možeš snosiť razvratnych i ispytal tech, kotorye nazyvajut sebja apostolami, a oni ně takovy, i našel, čto oni lžecy. Ty mnogo perenosil i iměješ terpenije, i dlja iměni Mojego trudilsja i ně izněmogal. No iměju protiv tebja to, čto ty ostavil pervuju ljubov tvoju. Itak vspomni, otkuda ty nispal, i pokajsja, i tvori prežnije děla.
Chvalja cerkov v dvuch ili trech otnošenijach, poricaet i zaziraet (uprekaet — Red.) jeje v odnom, o čem i upominaet v sredině, a o pochvalach — v načale i konce reči. Něpokolebimosť v vere, trudoljubije i ostavlenije porokov chvalit; odobrjaet i to, čto, ně verja vsjakomu duchu, oni ispytyvali vydavavšich sebja za apostolov i, priznav ich lživymi, ně prinimali; chvalit i za to, čto oni vozněnaviděli gnusnye děla nikolaitov. Poricaet že i stydit za ochlažděnije ljubvi k bližněmu, uměňšenije blagotvoritelnosti, k čemu i prizyvaet slovami: pokajsja i pervaja děla sotvori.
A jesli ně tak, skoro pridu k tebe i sdvinu svetilnik tvoj s města jego, jesli ně pokaešsja. Vpročem, to v tebe chorošo, čto ty něnavidiš děla nikolaitov, kotorye i Ja něnavižu.
Dviženije svetilnika, ili cerkvi, označaet lišenije Božestvennoj blagodati, kogda ona podvergaetsja volněnijam i kolebanijam ot duchov zloby i zlych ljuděj, ich posobnikov. Pod etim že dviženijem někotorye razumějut pereněsenije pervosvjatitelskogo prestola iz Jefesa v Cargrad. A otčego Bogu děla nikolaitov tak něnavistny, izvestno vsjakomu, kto ispytal ili znaet po čteniju etu prezrennuju jeres.
Imějuščij ucho da slyšit, čto Duch govorit cerkvam: pobeždajuščemu dam vkušať ot dreva žizni, kotoroje posredi raja Božija.
Imějuščij ucho, da slyšit. Vse ljudi imějut telesnoje ucho, a duchovnoje priobretaet tolko čelovek duchovnyj; takoje iměl, napriměr, prorok Isaija (8,5). Čeloveku, pobedivšemu besovskije iskušenija, obeščaet dať vkušať ot dreva žizni, to jesť sodělať pričastnikom blaženstva buduščej žizni. Pod drevom žizni inoskazatelno razumějetsja večnaja žizň, a ona jesť Christos, kak govorit ob etom Solomon i etot že apostol v drugom měste. Solomon, rassuždaja o Premudrosti, govorit, čto Ona jesť drevo života (Pritč, 3, 18), a apostol govorit o Christe, čto Toj jesť istinnyj Bog i život večnyj (1 In. 5,20). Jesli my chotim jego dostignuť, to umoljaju vas ispraviť žizň i pobediť strasti. Potomu čto, vo vsjakom slučae za trudy posledujet nagrada po blagodati i čelovekoljubiju Gospoda našego Iisusa Christa, Kotoromu vměste s Otcem i Svjatym Duchom slava nyně i prisno i vo veki vekov. Amiň.
Staťja četvertaja. Otkrytoje angelu Smirnskoj cerkvi.
I angelu Smirnskoj cerkvi napiši: tak govorit Pervyj i Poslednij, Kotoryj byl měrtv, i se, živ.
On jesť Pervyj — kak Bog, i Poslednij — kak stavšij čelovekom v posledok dněj i otverzšij nam vrata žizni večnoj Svojeju tridněvnoju směrťju.
Znaju tvoi děla, i skorb, i niščetu (vpročem, ty bogat).
Znaju tvoi skorbi i niščetu telesnuju, kotorye ty perenosiš radi Měňa, ujazvljaemyj něvernymi i lišaemyj imuščestva, no v duchovnom otnošenii ty bogat, ibo iměješ sokrovišče, skrytoje na pole svojego serdca.
I zloslovije ot tech, kotorye govorjat o sebe, čto oni iuděi, a oni ně takovy, no sborišče sataninskoje.
Znaju Ja i zlye chuly sataninskogo sborišča, ibo oni ně to, čem nazyvajutsja: ně iže bo jave iuděi... no izke v tajně (Rim. 2,28-29). Iuda že značit ispovedanije i pokajanije.
Ně bojsja ničego, čto tebe nadobno budět preterpeť. Vot, diavol budět vvergať iz sredy vas v temnicu, čtob iskusiť vas, i buděte iměť skorb dněj děsjať. Buď veren do směrti, i dam tebe veněc žizni.
Ně bojsja skorbej, kakije tebe pričiňat goniteli Boga črez rany i pritesněnija, potomu čto oni budut kratkovreměnny — tolko v tečenije děsjati dněj. Poetomu nužno preněbregať směrtiju: ona v samoje korotkoje vrema dostavljaet něuvjadaemyj veněc žizni.
Imějuščij ucho slyšať, da slyšit, čto Duch govorit cerkvam: pobeždajuščij ně poterpit vreda ot vtoroj směrti.
Imějuščij duchovnyj sluch i pobedivšij diavolskije vnušenija choťja i umret po ploti, no zato ně poterpit vreda ot gejenny — směrti vtoryja.
Staťja pjataja. Otkrytoje angelu Pergamskoj cerkvi.
I angelu Pergamskoj cerkvi napiši: tak govorit imějuščij ostryj s obeich storon měč: znaju tvoi děla, i čto ty živeš tam, gdě prestol satany.
Gorod, k kotoromu obraščaet etu reč, voschvaljaja vernych za tverdoje pereněsenije iskušenij, byl idolskij. Měčem obojudu ostrym nazyvaet ili učenije Jevangelija, obrezujuščeje serdca ljuděj i otděljajuščeje verujuščich ot něčestivych, ili že osužděnije, otsekajuščeje něčestivych ot Cerkvi.
I čto soděržiš ima Moje, i ně otreksja ot very Mojej daže v te dni, v kotorye u vas, gdě živet satana, uměrščvlen vernyj svidětel Moj Antipa.
Antipa byl mužestvennějšij mučenik v Pergamě, ja někogda čital ob jego mučenijach. Zděs že upominaet o něm dlja pokazanija terpenija mučenikov i žestokosti gonitelej.
No iměju němnogo protiv tebja, potomu čto jesť u tebja tam děržaščijesja učeňja Valaama, kotoryj naučil Valaka vvesti v soblazn synov Izrailevych, čtoby oni jeli idoložertvennoje i ljubodějstvovali. Tak i u tebja jesť děržaščijesja učenija nikolaitov, kotoroje ja něnavižu.
Etot gorod, kak vidno, iměl dva bezzakonija: vo-pervych, v něm bylo mnogo jellinov, a vo-vtorych, i měždu iměnujuščimisja vernymi byli nikolaity, kak směšavšijesja s pšeniceju zlye plevely. Poetomu i upominaet o Valaamě, govorja: iže učaše Valaka. Etimi slovami ukazyvaet na myslennogo Valaama — diavola, kotoryj naučil někogda Valaka črez čuvstvennogo Valaama soblazniť na blud i idolopoklonstvo izrailťjan (Nav. 24,9), ibo oni, prelstivšis, pali tak nizko, čto priněsli žertvy Vejelfegoru.
Pokajsja; a jesli ně tak, skoro pridu k tebe, i sražus s nimi měčem ust Moich.
Ugroza smagčaetsja čelovekoljubijem, potomu čto ně s toboju, govorit, sotvorju braň, a s temi, kotorye bolny bez naděždy na iscelenije.
Imějuščij ucho (slyšať) da slyšit, čto Duch govorit cerkvam: pobeždajuščemu dam vkušať sokrovennuju mannu, i dam jemu belyj kaměň i na kamně napisannoje novoje ima, kotorogo nikto ně znaet, kromě togo, kto polučaet.
Manna sokrovennaja jesť něbesnyj chleb žizni, sšedšij s něbes radi nas i sodělavšijsja jadomym. Mannoju že obrazno nazyvajutsja buduščije blaga, schoďaščije s něba, otkuda i gornij Ijerusalim. Pobedivšije diavola nasledujut eti blaga; oni že, udostoivšis stať oděsnuju, polučat i kaměň bel, to jesť pobeždajuščij, i novoje ima, něizvestnoje v nastojaščej žizni. Ibo oko ně vidě, ucho ně slyša i um ně urazuměl buduščich blag i novaga iměni, kotoroje nasledujut svjatye (1 Kor. 2, 9).
Staťja šestaja. Otkrytoje angelu Fiatirskoj cerkvi.
I angelu Fiatirskoj cerkvi napiši: tak govorit Syn Božij, u Kotorogo oči, kak plaměň ogněnnyj, i nogi podobny chalkolivanu.
Ogněvidnosť očej ukazyvaet na prosveščenije pravednikov i popalenije grešnikov. Nogi že i chalkolivan označajut blagouchanije myslennogo mira Christova v spasaemych i sojediněnije vo Christe Božestva s čelovečestvom něrazdělno i něslijanno. Ono ně dostupno dlja čelovečeskogo ponimanija, kak razžžennoje Duchom Božiim.
Znaju tvoi děla i ljubov, i služenije, i veru, i terpenije tvoje, i to, čto poslednije děla tvoi bolše pervych. No iměju němnogo protiv tebja, potomu čto ty popuskaeš ženě Ijezaveli, nazyvajuščej sebja proročiceju, učiť i vvodiť v zablužděnije rabov Moich, ljubodějstvovať i jesť idoložertvennoje.
Vem tvoja děla. Jesli i chvalit za veru, služenije, blagodušije i terpenije, to spravedlivo i poricaet za popuščenije jeresi nikolaitov (po něčestiju i porokam obrazno nazvannoj Ijezavelju), kotoraja daet povod vernym k soblaznam i uvlekaet ich k idolosluženiju, ot kotorogo oni preždě prekrasno otreklis. Jeje dolžno uničtožiť, potomu čto pri pomošči lukavogo ducha ona ložno vydaet sebja za obladajuščuju proročestvami.
Ja dal jej vrema pokajaťsja v ljubodějanii jeje, no ona ně pokajalas. Vot, Ja povergaju jeje na odre i ljubodějstvujuščich s něju v velikuju skorb, jesli ně pokajutsja v dělach svoich. I dětej jeje poražu směrtiju.
I doch jej vrema. Vrednaja jeres ich ně vospolzovalas vo blago vreměněm, dannym jej dlja pokajanija — Se, Az polagaju ju na odre. Prodolžaja govoriť obrazno, sravnivaet chitrosť i lesť jeretikov s bludniceju, ugrožaja poraziť bolezňami i směrtiju jeje, a takže i vsech oskverňavšichsja vměste s něju i ljubodějstvovavšich pered Bogom, jesli tolko oni ně raskajutsja i ně obraťjatsja k Němu.
I urazumějut vse cerkvi, čto Ja jesm ispytujuščij serdca i vnutrennosti, i vozdam každomu iz vas po dělam vašim. Vam že i pročim, nachoďaščimsja v Fiatire, kotorye ně děržat sego učenija i kotorye ně znajut tak nazyvaemych glubin sataninskich, skazyvaju, čto ně naložu na vas inogo breměni; tolko to, čto imějete, děržite, poka pridu.
Govorit eto k obolščennym jeretikam i soblazňajuščim drugich, prostejšich že utešaet: "Tak kak vy v prostote nravov ně nachodite sily protivostať lukavym i izobretatelnym na slova, ibo, kak utverždaete, ně znaete vpolně glubiny sataninskoj, to Ja ně trebuju ot vas slovesnoj borby s nimi, no sochranite tolko priňatoje vami učenije do tech por, kogda Ja vozmu vas ottuda".
Kto pobeždaet i sobljudaet děla Moi do konca, tomu dam vlasť nad jazyčnikami. I budět pasti ich žezlom železnym; kak sosudy gliňanye, oni sokrušatsja, kak i Ja polučil vlasť ot Otca Mojego.
Dam jemu vlasť. Tvorjaščemu Moi děla dam vlasť, kak obeščano v Jevangelii, nad pjaťju ili děsjaťju gorodami. Ili že etim ukazyvaetsja na sud nad něvernymi, kogda prelščennye, osužděnnye uverovavšimi vo Christa, sokrušatsja kak pasomye žezlom: mužije Niněvitstai vozstanut na sud s rodom sim i osuďat jego, skazal Gospoď (Mf. 12,41). Slova: jakože i Az prijach ot Otca Mojego priveděny po čelovečestvu radi priňatija ploti.
I dam jemu zvezdu utrenňuju. Imějuščij ucho (slyšať) da slyšit, čto Duch govorit cerkvam.
Zvezdoju utrenněju nazyvaet ili togo, o kom vozveščaet prorok Isaija: kako spadě s něbese děnnica voschoďaščaja zautra (14, 12), i obeščaet, sokrušiv jeje, položiť pod nogi vernych (Lk. 10, 16-19; Ps. 90), ili že děnnicu, upominaemuju blažennym Petrom, sijajuščuju jasno v serdcach verujuščich (2 Pet. 1, 19), to jesť prosveščenije Christovo. Děnnicami takže nazyvajutsja obyknovenno Ioann Krestitel i Ilija Fesviťjanin, predteča pervogo voschoda Solnca pravdy i predteča vtorogo prišestvija Jego. I my verujem, čto pobediteli diavola budut ich součastnikami. V tom, čto odnim i tem že iměněm nazyvajutsja stol protivopoložnye drug drugu, nět ničego udivitelnogo. My znaem iz Svjaščennogo Pisanija, čto pod iměněm, napriměr lva, tolkujemogo v raznych smyslach, razumějetsja i Christos — Lev ot Iudy, i diavol — lev ot Vasana. I takže: pod vostokom možno ponimať načalo buduščego dňa, s kotorym rassejetsja ťma nastojaščej žizni, i angela, blagovestvujuščego ob etom dně, ibo on predšestvujet Christu — Solncu pravdy, prosveščajuščemu vernych i rasseivajuščemu mrak nastojaščej žizni. Da prosvetimsja i my Jego lučami blagovolenijem Otca so Svjatym Duchom. Jemu slava vo veki, amiň.
3
Staťja seďmaja. Otkrytoje angelu Sardinskoj cerkvi.I angelu Sardinskoj cerkvi napiši: tak govorit Imějuščij sem duchov Božiich i sem zvezd: znaju tvoi děla; ty nosiš ima, budto živ, no ty měrtv.
Sem zvezd, kak objasnili my raněje, označajut sem angelov; sem duchov — eto ili sem angelov, ili že sem darov Životvorjaščego Ducha, potomu čto i te, i drugije nachoďatsja vo vlasti Christovoj; odnimi On rasporjažaetsja kak Vladyka, a Drugogo jesť Podatel kak Jedinosuščnyj s Nim. Ugrožaet cerkvi za to, čto ona měrtva dobrymi dělami i nosit liš odno ima živoj very.
Bodrstvuj i utverždaj pročeje, blizkoje k směrti, ibo Ja ně nachožu, čtoby děla tvoi byli soveršenny pered Bogom Moim. Vspomni, čto ty priňal i slyšal, i chrani, i pokajsja.
Budi bďa. Otgoni son lenosti, govorit, i ukrepljaj svoich členov, kotorym grozit soveršennaja směrť za ich něverije, ibo dělatelja venčaet ně dobroje naměrenije, no soveršenije děla. Itak, vspominaj, čto ty polučil i slyšal, ochraňaj predannoje apostolami, a v lenosti svojej priněsi pokajanije.
Esli že ně buděš bodrstvovať, to Ja najdu na tebja, kak tať, i ty ně uznaeš, v kotoryj čas najdu na tebja.
Priidu na ťja, jako tať. I spravedlivo. Ibo nikomu něizvestno vrema ni směrti, ni končiny mira. Dlja gotovych eto poslužit uspokojenijem ot trudov, a dlja zastignutych něožidanno — eto vor, něsuščij duševnuju směrť.
Vpročem, u tebja v Sardise jesť něskolko čelovek, kotorye ně oskvernili oděžd svoich, i budut chodiť so Mnoju v belych oděždach, ibo oni dostojny.
No imaši malo, iže ně oskverniša riz svoich. To dobroje priobrela ty, čto inye iz tvoich členov ně oskvernilis grechovnymi dělami v svojej duševnoj čistote; oni, sochraniv oděždu nětlenija něoskverněnnoju, oblekutsja so Mnoju v pakibytije v svetlye, bračnye rizy.
Pobeždajuščij oblečetsja v belye oděždy, i ně izglažu iměni jego iz knigi žizni, i ispovedaju ima jego pred Otcem Moim i pred angelami Jego. Imějuščij ucho da slyšit, čto Duch govorit cerkvam.
Pobeždajuščij diavola vossijaet podobno solncu oděždoju svoich dobrodětelej, ima jego ně budět izglaženo iz knigi žizni. On budět ispovedan pred Otcom Něbesnym i voinstvami Jego; podobno dobropobednym mučenikam vozsijajut pravednicy, jako solnce, po Jevangeliju (Mf. 13, 43; Dan. 12, 3).
Staťja vosmaja. Otkrytoje angelu Filadělfijskoj cerkvi.
I angelu Filadělfijskoj cerkvi napiši: tak govorit Svjatyj, Istinnyj, imějuščij ključ Davidov, Kotoryj otvorjaet — i nikto ně zatvorit; zatvorjaet — i nikto ně otvorit.
Ključom Davidovym nazvano Carstvo Jego, ibo ključ — simvol vlasti. Duch Svjatyj, otverzajuščij sokroviščnicu znanija, jesť ključ kniga psalomskoj i vsjakogo proročestva. Pervyj ključ Christu prinadležit po čelovečestvu, a vtoroj — po beznačalnomu Božestvu. V někotorych drevnich spiskach vměsto "Davidov" stoit "adov", i eto svidětelstvujet o vlasti Christa nad směrtiju i žizniju. On svjat i istiněn, kak svjatyňa dějstvitelnaja, istina samosuščaja.
Znaju tvoi děla; vot, Ja otvoril pred toboju dver, i nikto ně možet zatvoriť jeje; ty ně mnogo iměješ sily, i sochranil slovo Moje, i ně otreksja iměni Mojego.
My znaem iz skazannogo preždě, čto po veličině svojej etot gorod byl mal, no silen veroju, počemu i govorit jemu: vem tvoja děla, to jesť chvalju ich; tak bylo skazano i Moiseju: vem ťja pače vsech. Otkryl Ja pred toboju dver propovedi učenija, zatvoriť kotoroj ně mogut iskušenija. Dovolno tvojego soizvolenija, Ja ně trebuju něposilnogo.
Vot, Ja sdělaju, čto iz sataninskogo sborišča, iz tech, kotorye govorjat o sebe, čto oni iuděi, no ně suť takovy, a lgut, vot, Ja sdělaju to, čto oni pridut i pokloňatsja pred nogami tvoimi, i poznajut, čto Ja vozljubil tebja.
Se, daju ot sonmišča satanina. Za ispovedanije iměni Mojego ty polučiš v nagradu obraščenije i pokajanije iudějev; oni padut k tvoim nogam, vyprašivaja privesti ich ko Mně i žaždaja Mojego prosveščenija, v tajně serdca, a ně javno stav iudějami.
Godina iskušenija — ili iměvšeje skoro byť goněnije na christian ot něčestivych carej togdašněgo Rima, ot kotorogo i obeščaet izbaviť svoj gorod, ili že vsemirnoje goněnije vernych ot antichrista pred končinoju mira. On obeščaet osvobodiť ot něgo ispovedujuščich Jego črez razrešenije ich ot zemnoj žizni, čtoby ně preterpeli oni iskušenij svyše sil. Spravedlivo govorit: skoro priidu, tak kak i v Jevangelii skazano, čto Gospoď pridět totčas vo skoroj dnij tech (Mf. 24,29). Poetomu predupreždaet bljusti něraschiščennym sokrovišče very, čtoby ně pogubiť venca terpenija.
Pobeždajuščego sdělaju stolpom v chramě Boga Mojego, i on uže ně vyjdět von.
Govorit, sdělaju pobeditelja stolpom v chramě Boga Mojego, ibo pobeždajuščij soprotivnye sily sčitaetsja stolpam i utveržděnijem Cerkvi (1 Tim. 3,15), imějuščim, po apostolu, v něj osnovanije nědvižnoje (1 Kor. 3, 11; Jef. 2, 20; 1 Pet. 2, 6).
I napišu na něm ima Boga Mojego i ima grada Boga Mojego, novogo Ijerusalima, nischoďaščego s něba ot Boga Mojego, i ima Moje novoje.
I napišu na něm ima Boga Mojego. Napišu v serdce takovogo stolpa veděnije iměni Božija i něbesnogo Ijerusalima, čtoby on mog sozercať krasoty jego duchovnymi očami, i Moje novoje ima, kotoroje poznajut v buduščem veke svjatye. V slovach Boga Mojego govorit ob Otce, kak prijavšij ploť ot Něgo nas radi čelovek. Ijerusalim nischodit s něbes, tak kak veděnije Božestvennoje, načinajas ot angelov, polučaetsja nami liš po sojediněnii s nimi črez obščuju glavu našu — Christa Iisusa.
Imějuščij ucho da slyšit, čto Duch govorit cerkvam.
Buděm moliťsja o polučenii i nami takovogo ducha.
Staťja děvjataja. Otkrytoje angelu Laodikijskoj cerkvi.
I angelu Laodikijskoj cerkvi napiši: tak govorit Amiň, svidětel vernyj i istinnyj, načalo sozdanija Božija.
Vernosťju označaetsja istina Christova, a ješče točněje — On Sam, kak Istina samosuščnaja. Načatok sozdanija skazano vměsto "Carstvo i načalo vsego", gospodstvujuščeje nad tvarjami. Ibo načalo ili načalstvo sozdanija označaet iznačalnuju i něsozdannuju, prednačinajuščuju pričinu.
Znaju tvoi děla; ty ni choloděn, ni gorjač; o, jesli by ty byl choloděn ili gorjač! No kak ty tepl, a ně gorjač i ně choloděn.
Grigorij Bogoslov takže govorit: podobaet goreť v opredělennoj měre, a takže i byť cholodnym. I na děle cholodnyj, to jesť ně imějuščij gorjačej very, vsegda možet nadějaťsja polučiť jeje; sogretyj že jeju črez kreščenije i ochladivšijsja potom lenostiju, otkazyvajas ot prežněj very, terjaet naděždu na spasenije. V dělach nělzja otvergať srediny, i brak poetomu prinimaetsja kak něčto sredněje měždu děvstvom i bludodějanijem, v vere že sredina ně imějet nikakoj cennosti.
To izvergnu tebja iz ust Moich. Ibo ty govoriš: ja bogat, razbogatel i ni v čem ně iměju nuždy; a ně znaeš, čto ty něsčasten i žalok, i nišč, i slep, i nag.
Kak teploje ně v měru vyzyvaet rvotu u togo, kto prinimaet jego, tak i ty buděš izrygnut Mnoju, podobno otvratitelnoj pišče, na večnye muki, ibo, podaviv sema Božestvennogo slova ternijami bogatstva (Lk. 8,7), ty ně usmatrivaeš svojej duševnoj niščety, ně soznaeš svojej duchovnoj slepoty i nagoty v otnošenii dobrych děl.
Sovetuju tebe kupiť u Měňa zoloto, ogněm očiščennoje, čtoby tebe obogatiťsja, i beluju oděždu, čtoby oděťsja i čtoby ně byla vidna sramota nagoty tvojej, i glaznoju mazju pomaž glaza tvoi, čtoby viděť.
Esli chočeš byť bogatym, to Ja sovetuju tebe plaměnnym želanijem gorjaščego serdca priobresti u Měňa, obogaščajuščego vsech, zoloto razžžennoje, to jesť očiščennoje ogněm ispytanij. I ty buděš togda iměť v svojem serdce něraschiščaemoje sokrovišče, oblečešsja svetloju rizoju dobrodětelej, kotorye pokrojut tvoju nagotu grechovnuju. Kollurij (glaznoje lekarstvo — Red.) oboznačaet něsťjažatelnosť; dary pomračajut oči, smotrjaščije na nich, a prezrenije k daram soobščaet našemu zreniju prosvetlenije.
Kogo Ja ljublju, tech obličaju i nakazyvaju. Itak, buď revnosten i pokajsja.
O, čelovekoljubije Božije! Obličenije sorastvorjaetsja Božestvennoju blagodatiju!
Se, stoju u dveri i stuču. Jesli kto uslyšit golos Moj i otvorit dver, vojdu k němu i budu večerjať s nim, i on so Mnoju.
Se, stoju pri dverech i tolku. Moje prisutstvije ně nasilstvennoje, ibo Ja tolku v dveri serdca i radujus vměste s otverzajuščimi ob ich spasenii. Eto spasenije — pišča i večerja, i Ja pitajus tem, čem pitajutsja i oni, utoljaja glad slyšanija slova Božija (Am. 8,11) i progoňaja mrak zablužděnija.
Pobeždajuščemu dam sesť so Mnoju na prestole Mojem, kak i Ja pobedil i sel so Otcem Moim na prestole Jego. Imějuščij ucho da slyšit, čto Duch govorit cerkvam.
Prestol označaet Carstvo i pokoj buduščego veka, poetomu i govoritsja zděs, čto pobedivšije proslavjatsja i budut carstvovať vměste s Nim. Jakože i Az pobedil — skazano po čelovečestvu, kak vosprijavšim ploť. Bog Slovo ně v nagradu za dobroděteli unasledoval Carstvo, no iměl jego ot veka, kak Prisnosuščij. Inače On by ně mog priobščať k němu drugich, a měždu tem, po slovam Bogoslova, syna Gromova, On ot polnoty Svojej prepodal jego vsem svjatym (In. 1,16; 1 Tim. 6, 17); i svjatym apostolam On skazal poetomu, čto oni vozsjadut na dvenadcati prestolach i budut sudiť dvenadcať kalen Izrailskich (Mf. 19,28; 1 Kor. 6,2). Bog i Car predvečnyj, On radi nas stal Čelovekom i vospriňal na Sebja vse svojstvennoje čelovečeskoj prirodě, kromě grecha, poetomu i pobediteljam diavola On prepodaet Svoje, poskolku ljudi sposobny vospriňať eto. Poetomu-to On, vozněsšijsja na něbesa na oblakach, kak na kolesnice voschožděnija, kak govorit apostol, voschitit v sretenije Svoje i svjatych na oblakach (1 Sol. 4, 17). Grjaduščij v obraze Sudii, kak Tvorec i Vladyka tvari, On i svjatym Svoim dast vlasť sudiť prezrevšich i otvergšich božestvennoje i blažennějšeje rabstvo. Ně veste li, jako angelov (to jesť načalnikov ťmy) suditi buděm (1 Kor. 6,3), govorit apostol. Itak, my imějem stol čelovekoljubivogo Sudiju, da ně lišimsja že Jego milostej i blagodějanij črez něuklonnoje ispolněnije bogovdochnovennych slov Solomona: vo vsjakoje vrema da budut rizy tvoja bely (Ekkl. 9, 8), to jesť ně oskverněny lukavymi dějanijami. Kak něvesta, my, ukrasiv duši svoi, sodělaem sebja dostojnymi dlja sojediněnija s Carem, bessměrtnym Ženichom; sojedinivšis s Nim posredstvom dobrodětelej, my polučim něbesnye blaga ot Razdajatelja ich — Christa, Boga Našego. Jemu so Otcem i Svjatym Duchom slava, česť i pokloněnije nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
4
Staťja děsjataja. O viděnnych na něbe dverjach i 24 starcach, i o pročem.Posle sego ja vzgljanul, i vot, dver otversta na něbe, i prežnij golos, kotoryj ja slyšal kak by zvuk truby, govorivšij so mnoju, skazal: vzojdi sjuda, i pokažu tebe, čemu nadležit byť posle sego.
Otverzenije dveri označaet raskrytije sokrovennych tajn Ducha; truba — moščnyj golos Otkryvajuščego; slovami vzydi semo povelevaetsja slušatelju otrešiťsja soveršenno ot zemnych pomyslov i obratiťsja k něbesnomu.
I totčas ja byl v duche; i vot, prestol stojal na něbe, i na prestole byl Siďaščij; i Sej Siďaščij vidom byl podoben kamňu jaspisu i sardisu; i raduga vokrug prestola, vidom podobnaja smaragdu.
I abije bych v duse. Uslyšav golos, ispolněnnyj ducha, ja uviděl prestol, kotorym oboznačaetsja Božije upokojenije vo Svjatych, ibo On počivaet na nich kak na prestole. V etom viděnii on govorit ob Otce i poetomu ně pridaet Jemu, kak preždě govorja o Syně, telesnogo obraza, no upodobljaet i sravnivaet Jego s dragocennymi kamňami. Jaspis — kaměň zelenogo cveta i označaet Božestvennoje jestestvo večnocvetuščeje, živonosnoje i pitajuščeje vsech, ibo vsjakoje sema ot Něgo proizraščaet travu, počemu i strašno dlja protivnikov. Ob jaspise govorjat, čto jego bojatsja dikije zveri i prividěnija, no on polezen dlja imějuščich nuždu v duchovnom vračevanii. Po slovam Jepifanija Velikogo, etot kaměň isceljaet opucholi i rany, naněsennye měčom. Duga, podobnaja vidom smaragdu ukazyvaet na raznosť v dobroděteljach angelskich.
I vokrug prestola dvadcať četyre prestola; a na prestolach viděl ja siděvšich dvadcať četyre starca, kotorye oblečeny byli v belye oděždy i iměli na golovach svoich zlatye vency.
Někto iz drevnich govorit, čto pod iměněm dvadcati četyrech starcev nužno podrazuměvať Avelja i dvadcať drugich pravednych Vetchogo Zaveta i trech Novogo. Pravilno li eto, ili že pod označennymi dvadcaťju četyrma nužno razuměť vsech ukrasivšichsja slovami i dělami — pusť razrešit eto dlja sebja vsjakij čitajuščij. No soobrazněje, kažetsja, ponimať tak: dvenadcať pervych označajut svjatych, prosijavšich v Vetchom Zavete, a dvenadcať drugich — ugodivšich Bogu v Novom. Pervye dvenadcať suť patriarchi — rodonačalniki dvenadcati kolen, a vtorye — dvenadcať apostolov, kotorych obeščal Gospoď soobrazno ich sile i premudrosti posadiť na dvenadcati prestolach, čtoby sudiť Izrailja. Belye oděždy ukazyvajut na čistuju žizň, večnoje veselije i toržestvo, ugotovannoje svjatym. Zlatye vency — znak pobedy, oděržannoj nad zlymi duchami podvizavšimisja.
I ot prestola ischodili molnii i gromy i glasy.
Ukazyvaetsja na to, kak Bog strašen i užasen dlja nědostojnych Jego dolgoterpenija i snischožděnija; dlja dostojnych že spasenija molnii i gromy ně sostavljajut stracha, no vozveščajut sladosť i prosveščenije; molnija prosveščaet ich oči duchovnye, grom že uslaždaet ich sluch.
I sem svetilnikov ogněnnych goreli pred prestolom, kotorye suť sem duchov Božiich; i pred prestolom more stekljannoje, podobnoje kristallu.
Pod semju duchami Božiimi nužno razuměť ili sem angelov, načalstvujuščich nad drugimi, po objasněniju Iriněja, ili že sem darov Ducha Svjatogo, o Kotorom govorit Isaija (11, 2). I to, i drugoje pravdopodobno. Stekljannoje more označaet, kak dumaju, množestvo něbesnych voinstv, ich svjatosť, čistotu i svetlosť, a takže i pokoj něvozmutimoj žizni buduščej; more, možet byť, označaet i něbesa něbes, kotorye, po slovu Psalmopevca, pokryty něobjasnimymi dlja našego uma vodami (Ps. 148,4; Dan. 3, 60). Jesli kto dumaet, čto kristallovidnym nazyvaetsja zděs suščestvo něbes, to nužno rassmotreť, ně oboznačaetsja li etim slovom samaja suščnosť dvižimogo Bogom prostranstva, odarennogo bleskom i sijanijem. No točnoje issledovanije veščej, něpostižimych dlja nas, predosuditelno i zasluživaet posmějanija.
I posredi prestola i vokrug prestola četyre životnych, ispolněnnych očej speredi i szadi.
Ukazyvaet na prestol, označajuščij Carskuju vlasť i pokoj Boga, ibo v něm i vokrug něgo viděl serafimov. Množestvo očej — govorit ob ich sposobnosti sozercať Božestvennoje sijanije; speredi i pozadi, — to jesť oni (serafimy) prosveščajutsja znanijem prošedšego i buduščego.
I pervoje životnoje bylo podobno lvu, i vtoroje životnoje podobno telcu, i treťje životnoje imělo lice, kak čelovek, i četvertoje životnoje podobno orlu leťjaščemu.
My dumaem, čto eti četyre životnych — te samye, kotorych někogda viděl Ijezekiil (Ijez. 1,5-15). Někotorye dumajut, čto četyre lica oboznačajut ili četyre stichii i Božije upravlenije imi i ochraněnije, ili vlasť Božiju nad něbesnym, zemnym, morskim i preispodnim, ili, kak ješče dumajut drugije, četyre glavnych dobroděteli i četyre Jevangelija. Lev — simvol mužestva, oboznačaet Jevangelije ot Ioanna, ibo, soglasno Iriněju, on, izobražaja predvečnoje Carstvo Jego, vozvestil, čto v načale bylo Slovo (In. 1,1); telec, dovolstvujuščijsja svoimi trudami, označaet pravdu i Jevangelije ot Luki, gdě izobražaetsja zakonnoje i svjaščenničeskoje rodoslovije Christa; orel ukazyvaet na uměrennosť (govorjat, čto on jeje ljubit) i na Jevangelije ot Marka, kak samoje kratkoje i načatoje duchom proročestva; čelovek — mudrosť i Jevangelije ot Matfeja, kotoroje načinaetsja povestvovanijem o rožděnii Christa po jestestvu, no ně po zakonu. Etimi že obrazami, navernoje, znaměnujetsja i domostroitelstvo Christovo: lvam — kak Carja, telcom — kak Pervosvjaščennika ili Žertvy, čelovekom — kak Voplotivšegosja radi našego spasenija, i orlom — kak Podatelja Ducha žizni, sošedšego svyše na vernych.
I každoje iz četyrech životnych imělo po šesti kryl vokrug, a vnutri oni ispolněny očej.
Kak govorit Dionisij Velikij, oni pokryvajut dvuma krylami lica, dvuma nogi, a dvuma srednimi letajut, obnaruživaja tem svoje glubočajšeje blagogovenije k Otkroveniju, kotoroje, buduči osijany Božestvennoju slavoju, oni prinosjat k nizšim Božestvennym činam.
I ni dněm, ni nočju ně imějut pokoja, vzyvaja: svjat, svjat, svjat Gospoď Bog Vseděržitel, Kotoryj byl, jesť i grjadět.
Pokoj etich svjatych sil něbesnych sostoit v něprestannom penii imi Božestvennoj pesni; oni prinosjat Triipostasnomu Božestvu Trisvjatuju pesň. Slova iže be, i syj i grjadyj označajut Svjatuju Troicu.
I kogda životnye vozdajut slavu i česť i blagodarenije Siďaščemu na prestole, Živuščemu vo veki vekov, togda dvadcať četyre starca padajut pred Siďaščim na prestole i pokloňajutsja Živuščemu vo veki vekov.
Padoša dvaděsjať i četyri starcy. Eti slova označajut, čto upomanutye starcy — součastniki pesnopenija něbesnych sil, ispovedujuščije, čto silu dlja pobedy nad zlymi duchami oni polučili ot Boga.
I polagajut vency svoi pred prestolom, govorja: dostoin Ty, Gospodi, prijať slavu i česť i silu, ibo Ty sotvoril vse, i vse po Tvojej vole suščestvujet i sotvoreno.
Tak kak Ty, Vladyko, govorjat oni, jesť Vinovnik (glavnaja pričina — Red.) i Podatel slavnoj pobedy, to Tebja že i dolžny blagodariť vse tvari.
5
Staťja odinnadcataja. O zapečatannoj semju pečaťjami knige, kotoruju razrešiť ně možet nikto iz sozdannych tvarej.I viděl ja v děsnice u Siďaščego na prestole knigu, napisannuju vnutri i otvně, zapečatannuju semju pečaťjami.
Kniga označaet premudruju pamať Božiju, v kotoroj napisany vse, kak govorit o sem božestvennyj David, no možno razuměť i glubinu Božestvennych suděb. Vnutrenněje soděržanije knigi, kak duchovnoje, nědostupno ponimaniju, a vněšněje, zaključennoje v bukvach, udobopoňatněje. Sem pečatej označajut ili soveršennoje i něizvestnoje nam utveržděnije knigi, ili že domostroitelstvo Ducha Božija, ispytujuščego glubiny, razrešiť kotoroje ně možet nikto iz tvarej. Pod knigoj možno razuměť i proročestva, o kotorych govoril Christos, čto oni častiju ispolnilis v Jevangelii (Lk. 24,44), no soveršenno ispolňatsja v poslednije dni.
I viděl ja angela silnogo, provozglašajuščego gromkim golosom: kto dostoin raskryť siju knigu i sňať pečati jeje? I nikto ně mog, ni na něbe, ni na zemle, ni pod zemleju, raskryť siju knigu, ni posmotreť v něje.
Niktože možaše razgnuti knigu, to jesť ni angely, ni ljudi, suščije vo ploti, ni svjatye, razrešennye ot něje, ně dostigli polnogo veděnija suděb Božestva, kromě Agnca Božija, Kotoryj Svoim prišestvijem ispolnil skazannye raněje o Něm proročestva.
I ja mnogo plakal o tom, čto nikogo ně našlos dostojnogo raskryť i čitať siju knigu, i daže posmotreť v něje.
I ja plakal, govorit, ně vpal li i čistejšij čin angelov takže v něveděnije?
I odin iz starcev skazal mně: ně plač; vot, lev ot kolena Iudina, koreň Davidov, pobedil, i možet raskryť siju knigu i sňať sem pečatej jeje.
Ně plač, govorit, potomu čto jesli kniga nědostupna dlja angelov, to jeje možet raskryť Bog, vočelovečivšijsja radi ljuděj, Kotoryj po čelovečestvu jesť koreň Davidov, a po Svojemu Božestvu — Tvorec vsego.
Staťja dvenadcataja. O viděnii togo, čto posredi prestola i četyrech životnych. O razrešenii knigi Agncem, imějuščim sem rogov.
I ja vzgljanul, i vot, posredi prestola i četyrech životnych i posredi starcev stojal Agněc kak by zaklannyj, imějuščij sem rogov i sem očej, kotorye suť sem duchov Božiich, poslannych vo vsju zemlju.
Sedm rogov i sedm očes Agnca označajut sem duchov Christovych, o kotorych proročestvovali Isaija (11, 2) i Zacharija (4, 10). Slova jako zakalen ukazyvajut na žizň Jego po zaklanii, vo vrema kotoroj On po voskresenii Svojem iz měrtvych, kak istinno zaklannyj Agněc, pokazal učenikam Svoim znaki Svoich stradanij.
I On prišel i vzjal knigu iz děsnicy Siďaščego na prestole. I kogda On vzjal knigu, togda četyre životnych i dvadcať četyre starca pali pred Agncem, iměja každyj gusli i zolotye čaši, polnye fimiama, kotorye suť molitvy svjatych.
Gusli označajut garmoničnoje i blagozvučnoje Božestvennoje slavoslovije; fimiam — blagovonnuju žertvu verujuščich, ich něskvernoje žitije, ibo, po apostolu Pavlu, Christovo blagouchanije jesmy (2 Kor. 2,15); fialy suť pomyšlenija, iz kotorych ischoďat blagouchanija dobrych děl i čistaja molitva.
I pojut novuju pesň, govorja: dostoin Ty vzjať knigu i sňať s něje pečati, ibo Ty byl zaklan, i Kroviju Svojeju iskupil nas Bogu iz vsjakogo kolena i jazyka, i naroda, i pleměni, i sodělal nas carjami i svjaščennikami Bogu našemu; i my buděm carstvovať na zemle.
Starcy, suť ugodivšije Bogu v Vetchom i Novom Zavete i prinosjaščije blagodarenije Agncu Božiju, našemu Iskupitelju, za ves mir. Novaja pesň — ta, kotoruju vospevajut, buduči naučeny Duchom Svjatym, prosveščennye iz vsech narodov i pleměn i osvobodivšijesja ot bukvy Vetchogo Zaveta. O nich i govorit Pisanije, čto oni vocarjatsja v zemle, obeščannoj Gospodom krotkim.
I ja viděl i slyšal golos mnogich angelov vokrug prestola i životnych i starcev, i čislo ich bylo tmy tem i tysjači tysjač, kotorye govorili gromkim golosom: dostoin Agněc zaklannyj priňať silu i bogatstvo, i premudrosť, i kreposť, i česť, i slavu, i blagoslovenije. I vsjakoje sozdanije, nachoďaščejesja na něbe i na zemle, i pod zemleju, i na more, i vse, čto v nich, slyšal ja, govorilo: Siďaščemu na prestole i Agncu blagoslovenije i česť, i slava, i děržava vo veki vekov.
I slyšach glas angelov mnogich okrest prestola i životnych i starec, ibo Bog proslavljaetsja ot vsego duchovnogo i čuvstvennogo, živogo i prosto suščestvujuščego, kak pričina i načalo vsego bytija, kak Syn Božij, Jedinorodnyj i Jedinosuščnyj, darovavšij ljuďam obnovlenije i vosstanovivšij ich v pervonačalnom dostoinstve, choťja i pisano, čto On polučil vlasť nad zemnym i něbesnym kak Čelovek.
I četyre životnych govorili: amiň. I dvadcať četyre starca pali i poklonilis Živuščemu vo veki vekov.
Četyre životnych i starcy oboznačajut to, čto angely i ljudi obrazovali odno stado i odnu Cerkov črez Iisusa Christa, sojedinivšego razjediněnnoje i razrušivšego sredostenije. I vot, vměste s četyrma životnymi, prevoschoďaščimi pročich činov angelskich, kak my slyšali, okazyvajutsja dostojnymi dlja pesnopenija Bogu i pokloněnija Jemu i starcy, označajuščije polnotu spasaemych. Da spodobimsja etogo i my črez Samogo Christa, Podatelja mira i Boga našego, Jemu že vměste so Otcem i Svjatym Duchom slava, děržava i česť nyně i prisno i v něskončaemye veki. Amiň.
6
Staťja trinadcataja. Sňatije pervoj pečati, označajuščeje apostolskoje učenije.I ja viděl, čto Agněc sňal pervuju iz semi pečatej, i ja uslyšal odno iz četyrech životnych, govorjaščeje kak by gromovym golosom: idi i smotri.
I měždu suščimi na něbesach suščestvujet blagoj porjadok, nischoďaščij ot vysšich činov k nizšim, ibo pervyj golos, povelevajuščij angelu, tainstvenno izobražajuščemu viděnije, prijti, on uslyšal ot odnogo iz četyreobraznych — lva. Pervoje životnoje — lev, kak ja dumaju, ukazyvaet na carstvennuju vlasť apostolov nad děmonami, tak kak o nich skazano: se, carije zemstii sobrašasja (Ps. 47,5), i v drugom měste: postaviša kňazi po vsej zemli (Ps. 44, 17).
Ja vzgljanul, i vot koň belyj, i na něm vsadnik, imějuščij luk, i dan byl jemu veněc; i vyšel on kak pobedonosnyj, i čtoby pobediť.
Někotorye otnosili sňatije etoj pečati i vsech drugich k domostroitelstvu voploščenija Boga Slova, a iměnno: pervuju — k Rožděstvu, vtoruju — k Kreščeniju, treťju — k Božestvennym znaměnijam, byvšim posle Kreščenija, četvertuju — k osužděniju u Pilata, pjatuju — k raspjatiju, šestuju — k položeniju vo grob i seďmuju — k razrušeniju i pleněniju ada. My že vpolně soglasny s mněnijem Měfodija, čto otnosiť eto k rodivšemusja Christu nět nikakoj nuždy, ibo tainstvo voploščenija Boga Slova bylo mnogo raňše etogo otkrovenija. Ioann že govorit tolko o nastojaščem i buduščem i zděs povestvujet o pobedě nad ogněnnym zmijem. Vot počemu pod sňatijem pervoj pečati, po našemu mněniju, nužno razuměť sonm apostolov, kotorye, napraviv protiv děmonov, podobno luku, Jevangelskuju propoveď, priveli ko Christu ujazvlennych spasitelnymi strelami i byli uvenčany vencom nětlenija za to, čto pobedili istinoju kňazja ťmy i preterpeli nasilstvennuju směrť za ispovedanije Vladyčněgo iměni radi vtoroj pobedy. Poetomu i skazano: izydě pobeždali, i da pobedit, potomu čto pervaja pobeda jesť obraščenije jazyčnikov, a vtoraja — dobrovolnoje mučeničeskoje ostavlenije tela.
Staťja četyrnadcataja. Sňatije vtoroj pečati, označajuščeje braň něvernych protiv verujuščich.
I kogda On sňal vtoruju pečať, ja slyšal vtoroje životnoje, govorjaščeje: idi i smotri.
Kak skazano vyše, pervoje životnoje označalo apostolskuju vlasť, a vtoroje — telec, kak ja predpolagaju, označaet svjaščennye žertvy svjatych mučenikov.
I vyšel drugoj koň ryžij; i siďaščemu na něm dano vzjať mir s zemli, i čtoby ubivali drug druga; i dan jemu bolšoj měč.
Zděs razumějetsja, po našemu mněniju, inoje apostolskoje učenije, propovedannoje mučenikami i učiteljami. Etim učenijem, po rasprostraněnii propovedi, priroda razdělilas sama na sebja, narušilsja mir mira, ibo Christos skazal: ně priidoch vovrešči mir (na zemlju), no měč (Mf.10, 34). Ispovedanijem etogo učenija žertvy mučenikov vozněseny na vysšij žertvennik. Ryžij koň označaet ili prolituju krov, ili že revnosť serděčnuju mučenikov za ima Christovo. Slova seďaščemu na něm dano bysť vzjati mir ukazyvajut na premudruju volju Božiju, v napasťjach posylajuščuju ispytanija dlja vernych.
Staťja pjatnadcataja. Sňatije treťjej pečati, označajuščeje otpaděnije ot Christa ně imějuščich tverdoj very v Něgo.
I kogda On sňal treťju pečať, ja slyšal treťje životnoje, govorjaščeje: idi i smotri.
Ja dumaju, čto pod treťjim životnym nužno razuměť čeloveka, označajuščego grechopaděnije ljuděj i nakazanije ich po vole Božijej za naklonnosť k grechu.
Ja vzgljanul, i vot, koň voronoj, i na něm vsadnik, imějuščij měru v ruke svojej. I slyšal ja golos posredi četyrech životnych, govorjaščij: chiniks pšenicy za dinarij, i tri chiniksa jačměňa za dinarij; jeleja že i vina ně povreždaj.
Černyj koň, ja dumaju, označaet plač ob otpavšich ot very vo Christa po pričině ťjažesti mučenij. Měrilo jesť sravněnije otpavšich ot very ili po naklonnosti i něpostojanstvu uma, ili po tščeslaviju, ili že po němošči tela. Měra pšenicy za dinar, možet byť, označaet čuvstvennyj golod, kotoryj togda budět, kak ukazano daleje. I eto vesma dostoverno. V perenosnom že smysle měra pšenicy, ocenivaemaja v dinarij, označaet vsech zakonno-podvizavšichsja i sochranivšich dannyj im obraz Božij. Tri, měry jačměňa suť te, kto po nědostatku mužestva, podobno besslovesnym, pokorilis goniteljam iz-za stracha, no potom priněsli pokajanije i omyli slezami oskverněnnyj obraz. Slova ně vredi vina i jeleja ukazyvajut, čto iz-za stracha ně sledujet otvergať Christovo vračevanije, ostavljaja bez něgo ujazvlennych grechom i vpavšich v razbojniki i tem dopuskaja směrť k pochiščeniju tech, koi imějut poboroť svoje grechopaděnije po milosti dolgoterpelivogo i velikogo Boga. Itak, čtoby iměť v strasťjach svoich čelovekoljubivogo Vrača — Boga, postaraemsja byť takimi vračami dlja našich sogrešivšich bratii, prinosja im vino utešenija s jelejem sostradanija, čtoby ně dobiť chromogo, no lučše, po apostolu, uvračevať. I togda, kak sotrudniki Božij, my unasledujem večnye blaga blagodatiju i čelovekoljubijem Gospoda našego Iisusa Christa, Jemu že so Otcem i Svjatym Duchom slava i děržava nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja šestnadcataja. Sňatije četvertoj pečati, pokazyvajuščeje jazvy, navodimye na něčestivych.
I kogda On sňal četvertuju pečať, ja slyšal golos četvertogo životnogo, govorjaščij: idi i smotri.
Orel svoim vysokim poletom i stremitelnym napaděnijem na dobyču ukazyvaet na to, čto nakazanije jazvami prichodit svyše ot gněva Božija v otmščenije za blagočestivych i v nakazanije grešnikam, jesli tolko oni ně ispravjatsja i ně obraťjatsja k lučšemu.
I ja vzgljanul, i vot, koň blednyj, i na něm vsadnik, kotoromu ima směrť; i ad sledoval za nim, i dana jemu vlasť nad četvertoju časťju zemli — uměrščvljať měčom i golodom, i morom, i zverjami zemnymi.
Skazannoje zděs priložimo i k nastojaščemu. Tak, Jevsevij v svojej Cerkovnoj istorii v 8-j glave 10-go slova govorit, čto v carstvovanije v Rimě Maksimiana Nikejskogo vo vrema strašnogo i silnogo goněnija pogiblo ot goloda, ubijstvennoj jazvy i bolezněj stolko ljuděj, čto ich něvozmožno bylo predať pogrebeniju, pri vsem userdii christian pogresti trupy i privesti ostavšichsja k poznaniju istiny. Takže i pri vosstanii arman na rimljan ot měča pogiblo gromadnoje čislo ljuděj: sobaki pojedali tela uměršich, a živye stali izbivať ich, potomu čto bojalis po svojej směrti najti v nich dlja sebja živoj grob. Zasluživaet verojatija i to, čto psy dělilis svojeju piščeju s dikimi zverjami po pričině jeje izobilija; podobnoje že, kak my znaem, slučaetsja i v nastojaščeje vrema.
Staťja semnadcataja. Sňatije pjatoj pečati, pokazyvajuščeje vopl svjatych duš ko Gospodu o končině.
I kogda On sňal pjatuju pečať, ja uviděl pod žertvennikom duši ubijennych za slovo Božije i za svidětelstvo, kotoroje oni iměli. I vozopili oni gromkim golosom, govorja: dokole, Vladyko Svjatyj i Istinnyj, ně sudiš i ně mstiš živuščim na zemle za krov našu?
Esli otnosiť sňatije četyrech pečatej k sobytijam iz žizni Christovoj, to soveršenno spravedlivo budět sňatije jeje otněsti k skončavšimsja preždě prorokam i svjatym, vzyvajuščim k dolgoterpeniju Božiju, po kotoromu On terpel goněnija ot iudějev daže do krestnoj směrti. Jesli že eto sčitať za predskazanije o buduščem, to, soobrazno s cerkovnymi učiteljami, nužno dumať, čto etot vopl protiv gonitelej priličestvujet zamučennym radi Christa, čtoby črez eto obratiť dostojnych i položiť koněc něčestiju něpokornych vsemirnoju končinoju, jako da ně prostrut pravednic v bezzakonija ruk svoich (Ps. 124, 3). Ibo choťja něčestivye uže ispytali gněv Božij, no ostavšijesja iz nich tem ně měněje nuždajutsja v nakazanijach ili dlja svojego obraščenija, ili dlja poraženija naveki.
I dany byli každomu iz nich oděždy belye, i skazano im, čtoby oni uspokoilis ješče na maloje vrema, poka i sotrudniki ich i bratija ich, kotorye budut ubity, kak i oni, dopolňat čislo.
Slova donděže skončajutsja i klevreti ich ukazyvajut na to, čto svjatye javljajutsja kak budto moljaščimi o končině mira, poetomu im i poveleno terpeť do skončanija bratii, daby, po apostolu, ně bez nich dostigli oni soveršenstva (Evr. 11,40). Belaja oděžda označaet procvetajuščuju sredi nich svetlosť dobrodětelej, v kotoruju oni oblekajutsja, ješče ně polučiv obeščannogo. Kak svobodnye ot vsjakoj skverny, oni upokojajutsja na loně Avraama i istinno blaženstvujut v naděždě polučiť to, čto viďat ješče kak by v duchovnom zercale. Tak i mnogije svjatye otcy govorjat, čto každyj iz dělatelej dobrodětelej unasledujet dostojnoje město, v čem on uverjaetsja na osnovanii izvestnych priznakov i uže dumaet o buduščej slave.
Staťja vosemnadcataja. Sňatije šestoj pečati, označajuščeje jazvy, navodimye pri končině.
I kogda On sňal šestuju pečať, ja vzgljanul, i vot, proizošlo velikoje zemletrjasenije, i solnce stalo mračno kak vlasjanica, i luna sdělalas kak krov. I zvezdy něbesnye pali na zemlju, kak smokovnica, potrjasaemaja silnym vetrom, roňaet nězrelye smokvy svoi.
Eti slova někotorye otnosili k razoreniju pri Vespasianě, prinimaja ich v perenosnom smysle. No my dumaem, čto zděs govoritsja o perechodě ot perioda goněnij ko vreměni prišestvija antichrista, v kotoroje, soglasno proročestvam, imějut byť eti i podobnye jazvy dlja togo, čtoby, razmyšljaja o nich, ljudi ně otreklis ot kazněj, navodimych na nich antichristom, kotorych, kak my znaem, ješče nikogda ně bylo. Zemletrjasenije, o kotorom často govorit Pisanije, označaet pereměnu děl, potomu čto vyraženije ešče jedinoju Az potrjasu (Agg. 2, 7) označaet, kak govorit apostol, izměněnije koleblemogo (Evr. 12, 26-27). I v Vetchom Zavete o šestvii Izrailja govoritsja: zemlja potrjasesja, ibo něbesa kanuša (Ps. 67, 9). Černota solněčnaja i temno-krovavyj vid luny označajut, po objasněniju blažennogo Kirilla, duševnyj mrak postignutych gněvom Božiim. Pali zvezdy — eto, kak to bylo pisano i pro obolščennych Antiochom, označaet, čto padut i sčitajuščije sebja svetilami mira, poražennye i sokrušennye sobytijami togo vreměni, kogda, po slovu Gospoda, že pričině množestva skorbi prelsťjatsja, naskolko vozmožno, i izbrannye (Mf. 24,24). Poetomu, možet byť, zděs i ukazyvaetsja na smokovnicu, kotoraja pri kolychanii ot diavolskogo vetra roňaet plody, ješče nědorazvivšijesja, ješče ně dozrevšije v znoje iskušenij i ně polučivšije sladosti blagodati. Ibo smokovnica ponimaetsja v dvuch smyslach — dobrom i durnom. Tak, eto možno zaključiť iz dvuch košnic smokv chorošich i durnych, pokazannych Ijeremii (24,1-2), iz smokovnicy, zasochšej po slovu Christa (Mf. 21,19; Mk. 11, 13-14) i iz iznosjaščej cvet v knige Pesni pesněj (2, 13). Sbudětsja li eto vidimym obrazom pri vtorom prišestvii Christa — Sudii vo slave, eto izvestno liš Jemu, imějuščemu tajnye sokrovišča premudrosti i veděnija.
I něbo skrylos, svivšis kak svitok.
Vyraženije "něbo svilos, kak svitok", po našemu predpoloženiju, ukazyvaet na něizvestnosť vtorogo prišestvija Christova, tak kak svitok svivaetsja bez šuma i něožidanno, ili ukazyvaet na sostradanije i pečal něbesnych sil, sožalejuščich ob otpadšich ot very. Etim že vměste s tem ukazyvaetsja i na to, čto něbo podležit ně pogibeli i istleniju, a kak by někotoromu svivaniju i izměněniju na lučšeje. V pjatom obličitelnom slove na lžeiměnnyj razum Iriněj govorit: "ně pogibaet i ně uničtožaetsja ni suščnosť i ni suščestvo sozdanija (ibo krepok i istiněn sozdavšij jego), no prechodit obraz mira sego (1 Kor. 7,31), v kotorom soveršeno prestuplenije zapovedi. My predpolagaem, čto zděs apostol děržalsja drevněgo obyčaja: u jevrejev vměsto našich knig byli svitki, kotorye pri razvitii ně uničtožalis, no raskryvali smysl napisannogo; točno tak že i obnaruženije něbesnogo suščestva ukazyvaet na raskrytije blag svjatym". Itak, rassmotrev eto s četyrech storon, obratimsja, po Božjemu soizvoleniju, v takom že porjadke k nižesledujuščemu.
I vsjakaja gora i ostrov dvinulis s měst svoich. I cari zemnye, i velmoži, i bogatye, i tysjačenačalniki, i silnye, i vsjakij rab, i vsjakij svobodnyj skrylis v peščery i v uščelja gor, i govorjat goram i kamňam: padite na nas i sokrojte nas ot lica Siďaščego na prestole i ot gněva Agnca. Ibo prišel velikij děň gněva Jego, i kto možet ustojať?
I vsjako, gora i ostrov ot měst svoich dvignušasja. Kogda apostoly sprašivali Gospoda o razrušenii Ijerusalimskogo chrama i končině mira, On, naskolko oni mogli vměstiť, predskazal im o buduščem, čto uže, po svidětelstvu Iosifa Flavija, sbylos nad iudějami — ubijcami Christa vo vrema razorenija pri Vespasianě i Tite. No vse eto, kak skazano, s osoboju siloju postignět mir v prišestvije antichrista; togda načalstvujuščije nad cerkovnym blagočinijem ili nad mirskimi vlasťjami, predstavlennye zděs pod obrazami gor, i cerkvi vernych, nazyvaemye zděs obrazno ostrovami i obnovljaemye, po Isaii, k Bogu iz-za lžechrista pobegut iz svoich měst, budut pereměňať ich odno na drugoje, čto ispytali i my i pereněsli po čelovekoljubiju Jego po grecham našim pred Jego prišestvijem. Carije že zemstii, to jesť obladajuščije zemleju, no ně priobretšije sebe ničego na něbe, vměste so vsemi bogatymi i velmožami, s rabami zemnogo i svobodnymi ot raboty Christovoj (ně tak dolžno by byť!) budut umoljať, čtoby lučše ich skryli peščery, kamni i gory, čem perenosiť im ispytanija vospylavšego gněva Božija, kotoryj v prišestvije antichrista dopustit pogibať ot goloda i bedstvij, ili beskoněčnye mučenija, ožidajuščije ich po voskresenii. I togda spravedlivo vozgoritsja Božij gněv, kak peč, požiraja tech, kotorye sozidali zdanije very na osnovanii dreva, sena i solomy (1 Kor. z, 12). Pusť izbavit nas ot etogo Čelovekoljubec Bog i sodělaet nas sopričastnikami večnych blag, ugotovannych svjatym, sopričisliv k polnote spasaemych po blagodati Syna Svojego Jedinorodnogo, Jemu že so Otcem i Svjatym Duchom podobaet slava vo veki vekov. Amiň.
7
Staťja děvjatnadcataja. O sta soroka četyrech tysjačach ljuděj, ně preterpevšich vreda ot jazvy četyrech angelov.I posle sego viděl ja četyrech angelov, stojaščich na četyrech uglach zemli, děržaščich četyre vetra zemli, čtoby ně dul veter ni na zemlju, ni na more, ni na kakoje děrevo.
Razuměja pod četyrma angelami to, čto podvergajuščijesja bedstvijam ně mogut nikakim obrazom izbežať gněva Božija ni na suše, ni na more, někotorye otnosjat eto k slučivšemusja preždě goněniju na iudějev ot rimljan. No my dumaem, čto vse eto v silnějšej stepeni dolžno proizojti v prišestvije antichrista, i ně v iudějskoj straně, v častnosti, a vo vsej zemle, po četyrem uglam kotoroj, kak on govorit, budut stojať angely, sveršiteli naznačennogo im Bogom i něizvestnogo dlja nas služenija. Uděržanije vetrov služit svidětelstvom razrušenija podčiněnija tvari i něotvratimosti zla, tak kak vse rastuščeje na zemle rastet i pitaetsja vetrami; pri pomošči ich plavajut i na more.
I viděl ja inogo Angela, voschoďaščego ot vostoka solnca i imějuščego pečať Boga živogo. I voskliknul on gromkim golosom k četyrem angelam, kotorym dano vrediť zemle i morju, govorja:
I viděch inogo angela, imušča pečať Boga živogo. Čto bylo otkryto někogda Ijezekiilju o muže, oblečennom v podir, dlinnuju lňanuju oděždu, kotoryj nalagal pečať na lica steňaščich (Ijez. 9,4), čtoby ně pogubiť vměste s grešnikami pravednych (ibo i angely ně znajut tajnych dobrodětelej svjatych), to že samoje i teper otkryvaetsja blažennomu, kogda povelevaetsja glavnym svjatym silam ně vrediť sogrešivšim do tech por, poka ně uznajut oni služitelej istiny, otměčennych pečaťju. Eto otčasti slučilos uže, kogda mnogije tysjači uverovavšich vo Christa, kak govorit velikij Iakov blažennomu Pavlu, izbežali opustošenija rimljanami Ijerusalima, no s osoboju siloju eto sbudětsja, kak uže bylo skazano, vo vrema prišestvija antichrista, kogda vernych, nosjaščich znaměnije Christa něposramlenno i děrznovenno pred něvernymi, otličit ot nich pečať Životvorjaščego Kresta, poetomu-to angel i govoril:
Ně dělajte vreda ni zemle, ni morju, ni děrevam, dokole ně položim pečati na čelach rabov Boga našego.
Tvar, kak sozdannaja radi nas, pričastna bedstvijam vo vreměna našego nakazanija, tak že kak i radujetsja vměste so svjatymi vo vrema ich proslavlenija. Otsjuda sledujet, čto i ukrašennye dobroděteljami vo vrema napastej nuždajutsja v angelskoj pomošči po sile dannoj nam pečati Ducha, kotoraja, pravda, projavljaet svoju silu, liš poskolku my sami obnaruživaem svoju dějatelnosť, i jesli kto ně polučaet ot něje pomošči, to liš po pričině svojego něželanija.
I ja slyšal čislo zapečatlennych: zapečatlennych bylo sto sorok četyre tysjači iz vsech kolen synov Izrailevych.
ZNAČENIJe IMĚN DVENADCATI PATRIARChOV
Iz kolena Iudina zapečatleno dvenadcať tysjač.
Iuda perevoditsja slovom ispovedanije, kotorym otličajutsja spasajuščijesja ispovedanijem Christa, proisšedšego ot Iudy.
Iz kolena Ruvimova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Ruvim značit syn viděnija; etim označajutsja te, kto serděčnoju čistotoju priobrel duchovnoje viděnije.
Iz kolena Gadova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Gad — iskušenije. Im znaměnujutsja polučivšije slavu za pereněsenije iskušenij, podobno Iovu.
Iz kolena Asirova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Asir — blaženstvo. Ukazyvaetsja na polučivšich Vladyčněje blaženstvo za dostojnuju žizň, spodobivšichsja stať oděsnuju Christa i okazavšichsja synami dňa i sveta.
Iz kolena Něffalimova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Něffalim — molitva. Ukazyvaetsja na prilepljajuščichsja k Bogu něprestannoju molitvoju.
Iz kolena Manassiina zapečatleno dvenadcať tysjač.
Manassija — zabvenije. Ukazyvaetsja na ostavivšich radi ugožděnija Bogu vse, čto pozadi ich, i otečeskij dom.
Iz kolena Siměonova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Siměon — poslušanije. Ukazyvaetsja na opravdyvaemych za povinovenije Božestvennym zapoveďam.
Iz kolena Leviina zapečatleno dvenadcať tysjač.
Levij — prijatyj. Ukazyvaetsja na priňatych Christom za žizň, dostojnuju svjaščennika. Levij stoit vosmym, ibo istinnoje svjaščenstvo otkryvaetsja posle vosmogo dňa voskresenija.
Iz kolena Issacharova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Issachar — nagrada. Ukazyvajutsja polučajuščije ot Boga nagradu za dobrodětelnuju žizň.
Iz kolena Zavulonova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Zavulon — žilišče sily ili blagouchanije. Etim oboznačajutsja ukreplennye črez vselenije Christa na stradanije i sodělavšijesja, po apostolu, Jego blagouchanijem (2 Kor. 2, 15).
Iz kolena Iosifova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Iosif — priloženije. Ukazyvaetsja na tech, kotorye, po slovu Gospoda, vměste s Něbesnym Carstvom polučat kak by v dobavlenije i vse něobchodimoje v zemnoj žizni.
Iz kolena Veniaminova zapečatleno dvenadcať tysjač.
Veniamin — syn bolezni ili syn dňa, ili syn děnnicy. Ukazyvaetsja na popolňajuščich čislo spasaemych po pričině skorbi serdca ili na izbežavšich rimskogo pleněnija uverovavšich iz iudějev, ili, čto verněje vsego, na iudějev, spasajuščichsja črez veru pri končině mira. Tak kak i apostol govorit: donděže ispolněnije jazykov vnidět, i tako ves Izrail spasetsja (Rim. 11, 25-26). No možno priňať to i drugoje tolkovanije. Odinakovoje čislo spasaemych iz každogo kolena, ja dumaju, ukazyvaet na plodovitosť apostolskogo seměni, potomu čto čislo dvenadcať, vzjatoje dvenadcať raz i umnožennoje na tysjaču, daet eto čislo spasennych, kotorye byli učenikami seměni, upavšego na zemlju po čelovekoljubiju i proizrastivšego stol mnogorazličnyj plod vsemirnogo spasenija. No pusť budět izvestno, čto koleno Danovo ně upominaetsja s pročimi potomu, čto iz něgo proizojdět antichrist. Vměsto že něgo upominaetsja koleno Leviino, izdrevle svjaščenničeskoje, ně vchoďaščeje v čislo kolen. Značenije iměn daet vozmožnosť k každomu iz nich priložiť někotoroje rassužděnije, čto i sdělano vyše. Iosif upominaetsja vměsto syna jego Jefrema. Priveděnnoje čislo sčitaetsja ravnym po čislu drevnich kolenonačalnikov jevrejskich i postavlennych vměsto nich, kak bylo skazano, kňazjami vsej zemli dvenadcati apostolov (Ps. 44, 17), črez kotorych spasutsja iuděi, rassejannye po zemle.
Staťja dvadcataja. O besčislennom narodě iz jazykov, nosjaščich svetlye oděždy.
Posle sego vzgljanul ja, i vot, velikoje množestvo ljuděj, kotorogo nikto ně mog perečesť, iz vsech pleměn i kolen, i narodov, i jazykov stojalo pred prestolom i pred Agncem v belych oděždach i s palmovymi vetvjami v rukach svoich. I vosklicali gromkim golosom, govorja: spasenije Bogu našemu, siďaščemu na prestole, i Agncu!
Eto te, o kotorych Davidu govorit: izočtu ich, i pače peska umnožatsja (Ps. 138,18), postradavšije mučeničeski za Christa iz vsjakogo kolena i pleměni i v poslednije vreměna imějuščije mužestvenno priňať stradanija. Odni iz nich uže ubelili, drugije ubeljat oděždy svojeju kroviju, prolitoju za Christa, i teper, iměja v svoich rukach kak znak pobedy vetvi poleznych, pravych i čistych finikov serděčnych, oni toržestvujut, likuja vokrug prestola Božestvennogo pokoja, i, buduči blagodarnymi rabami, pobedu svoju nad děmonami pripisyvajut jedinomu Podatelju.
I vse angely stojali vokrug prestola i starcev i četyrech životnych, i pali pred prestolom na lica svoi, i poklonilis Bogu, govorja: amiň; blagoslovenije i slava, i premudrosť, i blagodarenije, i česť, i sila, i kreposť Bogu našemu vo veki vekov Amiň.
Vot odna Cerkov ljuděj i angelov! Ibo togda ljuďam budut soslužiť angely, preždě kazavšijesja strašnymi daže ljuďam ravnoangelskim, kak my eto znaem o Daniile. Potomu čto, po mněniju někotorych svjatych otcov, oni vidimy v svojstvennych im telach, ili, kak dumajut drugije, ně podležat trojakomu izměreniju v dlinu, širotu i vysotu, kak eto svojstvenno telam voobšče, i potomu javljajutsja nam ně v svojem jestestve, no prinimaja obraz i vid po proizvoleniju Božiju. Stojanije vokrug cheruvimov i starcev označaet vysotu počesti dlja tech, kotorye proslavljajutsja pod čislom starcev. I Bogu za Jego Božestvennoje popečenije o vsej tvari radi nas voznositsja blagodarenije vsemi suščimi silami.
I, načav reč, odin iz starcev sprosil měňa: sii, oblečennye v belye oděždy, kto, i otkuda prišli? Ja skazal jemu: ty znaeš, gospodin.
Javivšijsja pobuždaet blažennogo svoimi voprosami k issledovaniju viděnnogo, no on, soznavaja blagorazumno svoje něveděnije, polučaet nastavlenije ot javivšegosja.
I on skazal mně: eto te, kotorye prišli ot velikoj skorbi; oni omyli oděždy svoi i ubelili oděždy svoi Kroviju Agnca. Za eto oni prebyvajut nyně pred prestolom Boga i služat Jemu děň i noč v chramě Jego, i Siďaščij na prestole budět obitať v nich.
Blaženny te, kto unasledujet za vreměnnye trudy večnyj pokoj, kto za stradanija so Christom budět carstvovať vměste s Nim i služiť Jemu. Slovami děň i noč ukazyvaetsja něpreryvnosť etogo služenija. Tam ně budět noči, no večnyj děň, osveščaemyj solncem ně čuvstvennym, no duchovnym, Solncem pravdy — Christom. No pod nočju možno razuměť i skrytye glubokije tajny; togda pod dněm nužno ponimať jasnoje i udobopoňatnoje. Chram Božij — vsjakaja tvar, obnovljaemaja duchom. No verněje vsego, te, kto sochranil zalog Ducha celym i něugašennym. Bog obeščal v nich žiť i pochodiť (2 Kor. 6,16).
Oni ně budut uže ni alkať, ni žaždať.
I pravilno! U nich budět chleb něbesnyj i voda žizni.
I ně budut paliť ich solnce i nikakoj znoj.
Oni ně budut boleť i perenosiť bedstvij, izobražaemych pod vidom solnca i znoja, ibo vrema stradanij okončilos.
Ibo Agněc, Kotoryj sredi prestola, budět pasti ich i vodiť ich na živye istočniki vod; i otret Bog vsjakuju slezu s očej ich.
Slova upaset ja ukazyvajut, čto pasomye Christom ně budut togda bojaťsja napaděnij volkov, nizveržennych v ogoň něugasimyj, no budut pastis na čistych i preobširnych istočnikach Božestvennogo razuměnija, kak eto ukazyvaetsja slovom voda, pod kotoroju, kromě togo, nužno ponimať obilnoje izlijanije Božestvennogo Ducha. Ibo Gospoď govorit o verujuščem, čto reki ot čreva jego istekut vody živy (In. 7,38). Togda svjatye, pitaemye obilno etoju vodoju, po prekraščenii častnogo znanija priobretut soveršennoje veděnije i, osvobožděnnye ot tlenija i izměněnija, budut naslaždaťsja beskoněčnym veselijem i radostiju.
8
Staťja dvadcať pervaja. Sňatije seďmoj pečati, pokazyvajuščeje, čto angelskije sily prinosjat Bogu, kak fimiam, molitvy svjatych.I kogda On sňal seďmuju pečať, sdělalos bezmolvije na něbe, kak by na polčasa. I ja viděl sem angelov, kotorye stojali pred Bogom, i dano im sem trub.
Svjatoj Ioann často upotrebljaet čislo semi angelov, potomu čto ono sootvetstvujet etomu veku, subbotstvovaniju i pokoju svjatych. Poetomu i razrešenije etoj seďmoj pečati ukazyvaet na perechod ot zemnoj žizni, čemu pomogajut sem angelov, poražaja ljuděj, nuždajuščichsja vo vrazumlenii i nastavlenii. Bezmolvije označaet blagočinije, blagogovenije i něznanije angelami vreměni vtorogo prišestvija. Polčasa — kratkoje vrema, kogda posle nakazanij i končiny mira nastupit Christovo Carstvo.
I prišel inyj angel i stal pered žertvennikom, děrža zolotuju kadilnicu
Choťja to, čto viděli svjatye — žertvennik, kadilnica i pročeje, i izobražaetsja zděs v veščestvennom vidě i okrašennym v raznye cveta, no vse eto suť něvidimo i duchovno. Angel, stoja pred žertvennikom i děrža kadilnicu s livanom, voznosit k Bogu, podobno fimiamu, molitvy svjatych, v kotorych oni prosjat, čtoby za bedstvija pri končině mira byli oblegčeny mučenija něčestivych i bezzakonnych v buduščem veke i čtoby Gospoď Svoim prišestvijem nagradil potrudivšichsja. Ob etom govoritsja i dalše.
I dano bylo jemu množestvo fimiama, čtoby on s molitvami vsech svjatych vozložil na zolotoj žertvennik, kotoryj pred prestolom.
Oltar zlatym, na kotorom nachodit svoje utveržděnije vsjakaja svjataja služebnaja sila i gdě prinosjatsja žertvy mučenikov, jesť Sam Christos, proobrazom Kotorogo služil žertvennik, pokazannyj Moiseju na gore so skinijeju (Isch. 25, 9; Jevr. 8,5). Fimiami, kak skazano, označajut molitvy svjatych, blagouchajuščije pred Bogom. Pred prestolam, to jesť pred vysočajšimi silami něbesnymi, tak kak v nich izlilis plaměnnaja ljubov Božestvennaja, čistaja i beskoněčnaja premudrosť i razum. Na eto ukazyvaet značenije iměn vyšnich sil, približajuščichsja k Bogu.
I vozněssja dym fimiama s molitvami svjatych ot ruki angela pred Boga. I vzjal angel kadilnicu i napolnil jeje ogněm s žertvennika, i poverg na zemlju.
I izydě dym — molitvy svjatych, voznosimye angelom, priňaty i, napolniv kadilnicu ogněm nakazanij, obratili ich na zemlju, kak někogda viděl i Ijezekiil, čto odnim iz cheruvimov bylo peredano angelam, poslannym izbiť něčestivych žitelej Ijerusalima, vzjatoje ot podobnogo ogňa. Obrazom takogo angela javljaetsja vsjakij svjaščennonačalnik, kak posrednik měždu ljuďmi i Bogom: on ot odnich voznosit molitvy, drugim něset pomilovanija, a sogrešivšich vrazumlenijem ili strogimi nakazanijami obraščaet na istinnyj puť.
I proizošli golosa i gromy, i molnii, i zemletrjasenije. I sem angelov, imějuščije sem trub, prigotovilis trubiť.
I byša glasi i gromi. Vse eto ukazyvaet na užasy, kotorye budut pred končinoju, podobno tomu kak na gore Sinajskoj oni byli simvolami prisutstvija Božija, ustrašaja vsech, a blagorazumnych privoďa k obraščeniju. Dlja etogo že služat i angely, isceljajuščije, kak sostradatelnye vrači — podražateli Christa, grechovnye nědugi boljaščich, ili, verněje, oblegčajuščije lenivym buduščeje nakazanije prižiganijami i sečenijami v vidě bedstvij, jesli tolko oni pereněsut ich s blagodarnosťju. A nas, zapečatlennych čestnym i dragocennym iměněm Christa, želajuščich proslavlenija svjatych i moljaščichsja ob osvobožděnii črez nastojaščije muki ot buduščich mučenij, da ně predast, nakazuja, Čelovekoljubec Gospoď směrti grechovnoj (Ps. 117, 18), no da oslabit zlye dni večnych mučenij, kogda bezdna pokrojet načalnika grecha i jego temnoje i preispodněje město gejenny, čtoby my, vodvorennye so svjatymi v žilišče radosti, byli večno s Samim Christom, Spasitelem i Bogom, Kotoromu podobaet vsjakaja slava, česť i pokloněnije so Otcem i Presvjatym Duchom nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja dvadcať vtoraja. O semi angelach i o tom, čto, kogda vostrubil iz nich pervyj, na zemlju pali grad, ogoň i krov.
Pervyj angel vostrubil, i sdělalis grad i ogoň, směšannye s krovju, i pali na zemlju; i treťja časť děrev sgorela, i vsja trava zelenaja sgorela.
Po mněniju někotorych, zděs ukazyvaetsja na gejenskije mučenija grešnikov, často izobražaemye pod obrazom stradanij čuvstvennych. No my dumaem, čto v buduščem veke budět mučiťsja ně tolko treťja časť izo vsego množestva ljuděj, no gorazdo boleje (ibo skazano: širokij puť vvoďaj v pagubu (Mf. 7,13), i zděs etimi slovami ukazyvaetsja na jazvy, kotorye budut pri končině. Grad označaet, čto eti nakazanija budut poslany s něba po pravednomu sudu. Ogoň s krovju — razorenije gorodov, proischoďaščeje vsegda ot ruk vojujuščich, požary i měždousobija, vo vrema kotorych, kak vidimo, budět izbito ně měněje treťjej časti vsech živuščich na zemle tvarej: v vojnach gibnut ně tolko ljudi, no i zemnye proizveděnija (děrevja i trava — Red.)! Naše mněnije o vyšeskazannom nachodit sebe podtveržděnije i u blažennogo Ioilja, kotoryj govorit, čto preždě nastuplenija velikogo dňa sudnogo na zemlju budut poslany krov i ogoň i kurenije dyma (Ioil. 2, 30-31).
Staťja dvadcať treťja. O vtorom angele i o pogibeli živuščich v more.
Vtoroj angel vostrubil, i kak by bolšaja gora, pylajuščaja ogněm, nizverglas v more; i treťja časť morja sdělalas krovju. I uměrla treťja časť oduševlennych tvarej, živuščich v more, i treťja časť sudov pogibla.
Po mněniju někotorych, etim svidětelstvujetsja, čto more po voskresenii budět goreť očistitelnym ogněm so vsemi, živuščimi v něm. Jesli ukazanije na treťju časť i zděs tože javljaetsja něsoobraznym, potomu čto, kak bylo upomanuto, mučimych budět bolše, čem spasaemych, to eto něsootvetstvije možno ustraniť, otněsja eti slova k nastojaščej žizni, kotoraja obrazno nazyvaetsja morem. V takom slučae i budět podtveržděna gibel treťjej časti vsech živuščich, ibo po něissledimym sudam Božiim odni skoro polučajut nakazanije, a drugije po dolgoterpeniju Jego privoďatsja k pokajaniju i obraščeniju. Pod goroju, ja dumaju, nužno razuměť diavola, kotoryj, jarosťju raspaljaemyj na nas i bljudomyj na gejennu, vo vrema popuščenija svojego razbrosaet po morju i pogubit treťju časť ostrovov, korablej i ich obitatelej, kak někogda sdělal s Iovom, ibo po sudu pravosudija Božija on jesť vrag naš i mstitel, tak kak kto komu povinitsja i pokoritsja, tot tomu i porabotaet (2 Pet. 2,19). Nakoněc, nět ničego strannogo i něsoobraznogo s razumom v tom slučae, jesli duševnaja směrť postigaet tech, kotorye v more chuljat Svjatuju Troicu dělami žizni svojej i slovami.
Staťja dvadcať četvertaja. O treťjem angele i o goreči rečnych vod.
Tretij angel vostrubil, i upala s něba bolšaja zvezda, gorjaščaja podobno svetilniku, i pala na treťju časť rek i na istočniki vod. Ima sej zvezdě polyň; i treťja časť vod sdělalas polyňju, i mnogije iz ljuděj uměrli ot vod, potomu čto oni stali gorki.
Goreč, oboznačaemaja polyňju, kak utverždajut někotorye, označaet skorb, poražajuščuju grešnikov, mučimych v gejenně; po obširnosti svojej ona pravdopodobno i pravilno nazvana vodami. No my dumaem, čto etim ukazyvaetsja i na skorbi poslednich dněj. Zvezda ili označaet, čto vse eto idět s něba, ili ukazyvaet na diavola, kak o něm govorit prorok Isaija: kako spadě s něbese děnnica voschoďaščaja zautra (Is. 14,12). Tak kak diavol, napojaja ljuděj črez udovolstvija gorkim razvraščenijem, po popuščeniju Božiju navodit i skorbi, choťja ně na vsech, no po dolgoterpeniju Božiju na treťju časť, dlja togo, čtoby něverije v zagrobnoje vozdajanije ně privelo něterpelivych k duševnoj směrti. Na ostavšichsja že v živych pred končinoj sbudětsja vse gorkoje, vidimoje nastuplenije čego Gospoď raskryl dlja našego vrazumlenija. I jesli my ně chotim byť osužděnnymi Im, to dolžny sami osudiť sebja, ibo, po slovam božestvennogo apostola, ašče bo bycham sebe rassuždali, ně bychom osužděny byli (1 Kor. 11, 31). I, kak osužděnnye, my dolžny byť nakazany Gospodom i priňať s blagodarnostiju navodimye na nas skorbi, podobno tomu kak my vidim, čto rassuditelnye bolnye s terpenijem perenosjat prižiganija i operacii, nadějas na vyzdorovlenije. Poetomu i my, javljajas duševno zdorovymi i ně davaja iz svojej sredy pišči gejenně ogněnnoj, da ně osudimsja s mirom, no vocarimsja na veki so Christom, Jemu že podobaet vsjakaja slava, česť i pokloněnije, veličije i velikolepije, s Beznačalnym Otcem i Vsesvjatym Duchom nyně i prisno, i v něskončaemye veki vekov. Amiň.
Staťja dvadcať pjataja. O četvertom angele i zatměnii svetil.
Četvertyj angel vostrubil, i poražena byla treťja časť solnca i treťja časť luny, i treťja časť zvezd, tak čto zatmilas treťja časť ich, i treťja časť dňa ně svetla byla, tak kak i noči.
My dumaem, čto eto pochože na skazannoje o luně i solnce u Ioilja (2, 10) i čto dolžno predpolagaťsja po Vladyčnomu opreděleniju o končině. Povtorjaem, čto treťja časť svetil i zvezd ukazyvaet na treťju časť prodolžitelnosti dňa i noči. Otsjuda že my vidim, čto bedstvija, kotorye togda navedět Bog, ně budut něoslabnymi. Ibo On, popuskaja pomračiťsja tolko treťjej časti vreměni, v ostalnuju, bolšuju časť prodolžaet tainstvenno zvať k pokajaniju. Da i možno li pereněsti polnuju, něrastvorennuju čašu gněva Božija?
I viděl ja i slyšal odnogo angela, leťjaščego posredi něba i govorjaščego gromkim golosom: gore, gore, gore živuščim na zemle ot ostalnych trubnych golosov trech angelov, kotorye budut trubiť!
Slova gore, gore, gore živuščim na zemli ukazyvajut na sostradanije i čelovekoljubije božestvennych angelov, kotorye, podražaja Bogu, sožalejut o nakazujemych grešnikach, a vsego boleje o tech, kotorye ně ispravljajutsja nakazanijami. K etim, v osobennosti, i otnositsja gore, potomu čto, živja na zemle, oni ispolněny mysljami o zemnom i vměsto izlitogo na nas mira (sostav blagovonnych veščestv — Red.) dyšat prachom. Tem že, u kogo žitelstvo na něbe, bedstvija i stradanija služat liš pričinoju k polučeniju v nagradu něuvjadaemych vencov.
9
Staťja dvadcať šestaja. O pjatom angele, myslennych akridach i o različnom vidě ich.Pjatyj angel vostrubil, i ja uviděl zvezdu, padšuju s něba na zemlju, i dan byl jej ključ ot kladězja bezdny. Ona otvorila kladěz bezdny, i vyšel dym iz kladězja, kak dym iz bolšoj peči; i pomračilos solnce i vozduch ot dyma iz kladězja. I iz dyma vyšla saranča na zemlju, i dana byla jej vlasť, kakuju imějut zemnye skorpiony. I skazano bylo jej, čtoby ně dělala vreda trave zemnoj, i nikakoj zeleni, i nikakomu děrevu, a tolko odnim ljuďam, kotorye ně imějut pečati Božijej na čelach svoich. I dano jej ně ubivať ich, a tolko mučiť pjať měsjacev. I mučenije ot něje podobno mučeniju ot skorpiona, kogda užalit čeloveka.
Po slovam někotorych, pod zvezdoju, spavšeju s něba na zemlju i na Iosafatovu dolinu, prednaznačennuju dlja suda, nužno razuměť angela Božija, poslannogo dlja nakazanija; studěnca bezdny označaet gejennu; dym, iz něgo ischoďaščij, ukazyvaet na to, čto mučimye ně budut viděť solnca i vozducha; pruzi — červi, o kotorych govorit prorok: červ ich ně skončaetsja (Is. 66, 24). Ně vrediť travy zemnyja, no čeloveka točiju, potomu čto vsja tvar osvoboditsja ot tlenija, v rabstve u kotorogo ona nachoditsja radi nas. No da muku priimut pjať měsjacej — označaet, čto grešniki budut mučimy žestoko i ťjažko liš někotoroje opredělennoje vrema, a potom legče, no večno. Zvezda, ja dumaju, jesť angel Božij. On po Božiju popuščeniju vypustit iz bezdny osužděnnych zlych děmonov, kotorych Christos, voplotivšis, svjazal, čtoby oni, sdělavši svoje pred končinoju, podverglis potom beskoněčňm mukam. Dym — mrak, predšestvujuščij zlym dělam, proizvodimym po ich nauščeniju, posle kotorych oni polučajut vlasť mučiť ljuděj. Pomračenije solnca i vozducha označaet duševnoje osleplenije ljuděj, naslaždajuščichsja ich svetom, ili razžžennuju stradanijami ljubov, ibo dlja nachoďaščichsja v skorbi i svet kažetsja ťmoju. Čto myslennye pruzi (saranča — Red.) ujazvljajut ljuděj podobno skorpionam, eto ukazyvaet na skrytuju v konce zlych děl duševnuju směrť, kotoroj podležat vse něotměčennye na licach Božestvennoju pečaťju i ně prosveščennye črez Svjatogo Ducha svetom Životvorjaščego Kresta, čtoby ich svet, po slovu Vladyki, svetilsja pred čeloveki (Mf. 5,16) vo slavu Božestvennogo iměni. Pjať měsjacev mučenij, kak my dumaem, ukazyvajut im na ich něprodolžitelnosť, tak kak, po slovam Gospoda, ašče ně byša prekratilisja dnije ony, ně by ubo spaslasja vsjako, ploť (Mf. 24, 22), ili někotoroje pjateričnoje vrema soobrazno pjati vněšnim čuvstvam, črez kotorye grech dějstvujet v čeloveke, ili voobšče opredělennoje vrema, izvestnoje tolko Bogu.
V te dni ljudi budut iskať směrti, no ně najdut jeje; poželajut uměreť, no směrť ubežit ot nich.
I vzyščut čelovecy směrti. Eto ukazyvaet na mučitelnosť stradanij, ibo prizyvať směrť svojstvenno nachoďaščimsja v skorbjach. A čto ona ně prichodit pri vsem ich želanii, to etim svidětelstvujetsja, čto ona zavisit ot voli Božijej, kotoraja sčitaet udobnym črez goreč posylaemych ljuďam bedstvij sdělať dlja nich něnavistnym samuju pričinu etich bedstvij — grech.
Po vidu svojemu saranča byla podobna koňam, prigotovlennym na vojnu; i na golovach u něj kak by vency, pochožije na zolotye, lica že jeje, kak lica čelovečeskije. I volosy u něj, kak volosy u ženščin, a zuby u něj byli, kak u lvov. Na něj byli broni, kak by broni železnye.
Po pričině skazannogo vyše i dalnějšego, někotorye razumějut pod sarančoju karajuščich Božiich angelov, v každom izrečenii izobražaemych inoskazatelno ili dlja ustrašenija, ili po bystrote, i nakazaniju, kotoromu podvergajutsja v gejenně zasluživšije jego. No ja dumaju, čto pravdopodobněje pod etimi prugami razuměť zlych děmonov, gotovych vstupiť s nami v braň i nosjaščich na golove zlatovidnye vency kak znaki pobedy, kotorymi uvenčaemsja i my, jesli pokorimsja im, kak črez udovolstvije dostigšije chudoj pobedy. Ženskije volosy ukazyvajut na besovskoje sladostrastije i vozbužděnije na bludodějanije; lvinye zuby — na ich ubijstvennosť i jadovitosť; železnye broni — na ich žestokoserdije.
A šum ot kryljev jeje, kak stuk ot kolesnic, kogda množestvo koněj bežit na vojnu. U něj byli chvosty, kak u skorpionov, i v chvostach jeje byli žala; vlasť že jeje byla — vrediť ljuďam pjať měsjacev. Carem nad soboju iměla ona angela bezdny; ima jemu po-evrejski Avaddon, a po-grečeski Apollion (Gubitel). Odno gore prošlo; vot, idut za sim ješče dva gorja.
Šum ot myslennych prugov sravnivaetsja so stukom vojennych kolesnic, kak my dumaem, po pričině ich vysoty i bystroty, ibo, po slovam božestvennogo Davida, oni borjut nas s vysoty. Chvosty že ich — ošiby, upodoblennye skorpionovym, označajut sledstvija grechov, privoďaščich k duchovnoj směrti, ibo grech sodějan roždaet směrť (Iak. 1, 15). On že privodit na ljuděj i pjatiměsjačnuju skorb, ograničennuju etim vreměněm ili po svojej kratkosti v sravněnii s večnoju žizňju, ili soobrazno pjati čuvstvam, kak govorilos vyše. Pod carem razumějetsja diavol, gubjaščij tech, kto jemu pokorjaetsja.
Čtoby my veli s diavolom něprimirimuju borbu, poslannik ugrožaet nam, vozveščaja, čto posle etogo na nas grjadut ješče dva gorja.
Staťja dvadcať seďmaja. O šestom angele i ob angelach, razrešennych pri Jevfrate.
Šestoj angel vostrubil, i ja slyšal odin golos ot četyrech rogov zolotogo žertvennika, stojaščego pered Bogom, govorivšij šestomu angelu, iměvšemu trubu: osvobodi četyrech angelov, svjazannych pri velikoj reke Jevfrat. I osvobožděny byli četyre angela, prigotovlennye na čas i děň, i měsjac, i god, dlja togo, čtoby uměrtviť treťju časť ljuděj. Čislo konnogo vojska bylo dve tmy tem; i ja slyšal čislo jego.
Po mněniju někotorych, četyre angela suť Michail, Gavriil, Uriil i Rafail, svjazannye veselijem sozercanija Božestva i razrešennye s drugimi angelami v děň sudnyj dlja osužděnija něčestivych, treťja časť kotorych budět istreblena. No ja dumaju, čto eto lukavye děmony, svjazannye v prišestvije Christovo, kotorye po poveleniju Božiju, ischoďaščemu ot preněbesnogo žertvennika, iměvšego svoj obraz v skinii Moisejevoj, razrešajutsja teper božestvennom angelom dlja vozmuščenija narodov ně tolko protiv vernych, no i drug protiv druga, čtoby črez eto odni okazalis vernymi, ispytannymi i dostojnymi vysšej nagrady, podobno zreloj pšenice — něbesnych obitelej i žitnic, a drugije — něčestivye, grešniki něraskajannye, spravedlivo nakazannye zděs, polučili by na Strašnom sudě ješče boleje žestokoje osužděnije, kak něgodnye plevely. Svjazany byli pri Evfrate — i v etom nět ničego strannogo, ibo po proizvoleniju Božiju odni byli osužděny do vreměni v bezdnu, drugije v sviněj, a inye v drugije města, čtoby po soveršennom okončanii brani protiv ljuděj podvergnuťsja večnym mukam. Možet byť i to, čto upominanije Jevfrata služit ukazanijem na proischožděnije antichrista iz tech stran. Nělzja takže somněvaťsja otnositelno množestva besov, o kotorych i svjatye govorjat, čto imi perepolněn vozduch. O tom že, čto značit treťja časť izbijennych, my govorili raněje.
Tak viděl ja v viděnii koněj i na nich vsadnikov, kotorye iměli na sebe broni ogněnnye, giacintovye i sernye; golovy u koněj, kak golovy u lvov, i izo rta ich vychodil ogoň, dym i sera. Ot etich trech jazv, ot ogňa, dyma i sery, vychoďaščich izo rta ich, uměrla treťja časť ljuděj. Ibo sila koněj zaključalas vo rtu ich i v chvostach ich; a chvosty ich byli podobny změjam i iměli golovy, i imi oni vredili.
Ja dumaju, čto koni ukazyvajut na ženoněistovych i skotopodobnych ljuděj ili na pokorennych děmonami i nachoďaščichsja v ich vlasti; vsadniki — na upravljajuščich imi, potomu čto oni obyknovenno ně tolko polzujutsja vzaimnymi uslugami, no zlymi ljuďmi kak orudijami v navetach na srodnych ljuděj. Ogněnnye, giacintovye i sernye broni, kak ja polagaju, ukazyvajut na vozdušnoje suščestvo i opustošajuščuju dějatelnosť lukavych duchov, na ubijstvennoje zverstvo kotorych ukazyvaetsja lvinymi golovami. Ischoďaščij iz ust s dymom i seroju ogoň, kotoryj istrebit treťju časť ljuděj, označaet ili grechi, požirajuščije serděčnye plody jadom vnušenij i soblaznov, ili opustošenija gorodov i krovoprolitija, proizvodimye varvarami po Božiju popuščeniju, ot čego, kak my znaem, pogibla treťja časť ljuděj. Pravilno skazano, čto ošiby (chvosty. — Red.) ich podobny změjam, imějuščim golovy, ibo koněc besovskich nauščenij — jadonosnyj grech i směrť duši.
Pročije že ljudi, kotorye ně uměrli ot etich jazv, ně raskajalis v dělach ruk svoich, tak čtoby ně pokloňaťsja besam i zolotym, serebrjanym, mědnym, kaměnnym i děrevjannym idolam, kotorye ně mogut ni viděť, ni slyšať, ni chodiť. I ně raskajalis oni v ubijstvach svoich, ni v čarodějstvach svoich, ni v bludodějanii svojem, ni v vorovstve svojem.
I pročij ot čelovek, iže ně vrežděni byša. Eto vpolně soglasujetsja so skazannym raňše, tak kak, skazav, čto etimi trema jazvami budět istreblena treťja časť ljuděj, on dobavljaet daleje, čto tomu že podvergnutsja i vse te, kto, udostoivšis poščady, sego ně preterpeli, no ostalis něraskajannymi, ně otkazavšis ot idolosluženija, ubijstv, bluda, vorovstva i čarodějanij. Itak, otsjuda vidno, čto grech rasprostranitsja po vsemu miru, tak kak sredi narodov, ně poznavšich istiny, gospodstvujut i něistovstvujut samye raznoobraznye zablužděnija: odni iz nich pokloňajutsja idolam, drugije — tvari vměsto Tvorca, a inye, ispoveduja Boga na slovach, v dělach svoich udaljajutsja ot Něgo i, iměja priměry blagočestija, ně sledujut im, a služat mamoně svoim srebroljubijem, kotoroje apostol poricaet, govorja: lichoimanije jesť idolosluženije (Kol. 3, 5). Da ně uslyšim že my, svidětelstvujuščije o čistote i iskrennosti very v Boga svoimi dělami, togo strašnogo golosa, kotoryj govorit: amiň glagolju vam, ně vem vas (Mf. 25,12), i daleje: otstupite ot Měně vsi dělatelije něpravdy (Lk. 13,27), no da uslyšim blažennyj i voždělennyj golos: priidite, blagoslovennii Otca Mojego, nasledujte ugotovannoje vam Carstvije ot složenija mira (Mf. 25,34) po blagodati, ščedrotam i čelovekoljubiju Christa, Boga našego, dobrovolno preterpevšego Krest nas radi; Jemu so Otcem i Životvorjaščim Duchom slava nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
10
Staťja dvadcať vosmaja. Ob oblečennom v oblako i radugu angele, predvozveščajuščem o končině.I viděl ja drugogo angela silnogo, schoďaščego s něba, oblečennogo oblakom; nad glavoju jego byla raduga, i lice jego kak solnce, i nogi jego kak stolpy ogněnnye.
Zděs razumějetsja svjatoj angel; na eto ukazyvajut oblako, raduga i jego svet, podobnyj solněčnomu, potomu čto imi ukazyvaetsja na něbesnoje dostoinstvo angelskogo suščestva, raznoobrazije jego dobrodětelej, jego svetlosť i veděnije. Stolpy ogněnnye ukazyvajut na strach i nakazanija, navodimye angelom na něčestivych, razbojničajuščich na suše i na more. Dlja oboznačenija vseobščnosti etogo nakazanija angel i postavil pravuju nogu na more, a levuju na zemlju.
V ruke u něgo byla knižka raskrytaja; i postavil on pravuju nogu svoju na more, a levuju na zemlju. I voskliknul gromkim golosom, kak rykaet lev; i kogda on voskliknul, togda sem gromov progovorili golosami svoimi.
Knižka, kak něbolšaja i napisannaja očeň mělko, ja dumaju, zaključaet v sebe iměna i děla tech samych lukavych, kotorye razbojničajut ili inym obrazom besčinstvujut na zemle i ubivajut na more, v nakazanije kotorych angel postavil svoi nogi i tam, i zděs.
Golos angela, podobnyj rykaňju lva, ukazyvaet na strašnye i něsterpimye nakazanija jego, o čem svidětelstvujet Daniil, kotoryj ně mog bezbolezněnno viděť angela ně tolko něugrožajuščego, no krotkogo i tichogo (Dan. 10, 8-10). Sem gromov, kak my dumaem, ukazyvajut ili na sem glasov odnogo groznogo angela, ili na sem drugich angelov, predvozveščajuščich buduščeje, tak kak eti angely sčitajutsja povtorjajuščimi slova pervogo. Oni polučajut ot něgo, po blagoporjadku angelskomu, ukazannomu blažennym Dionisijem, ně tolko povelenije, no i vrema dlja proročestvovanija.
I kogda sem gromov progovorili golosami svoimi, ja chotel bylo pisať, no uslyšal golos s něba, govorjaščij mně: skroj, čto govorili sem gromov, i ně piši sego.
Zapečatlenije (soděržanije v pamati. — Red.) togo, čto govorili sem gromov, ukazyvaet na to, čto teper něizvestno, no potom budět otkryto na opyte tečenijem veščej. Božestvennyj golos naučil apostola zapečatleť eti golosa tolko v umě svojem, a okončatelnoje poznanije ich i raskrytije otněs k poslednim vreměnam. Tak někogda byl preduprežděn i Daniil, čto zapečatleny i skryty podobnye že slova.
I angel, kotorogo ja viděl stojaščim na more i na zemle, podňal ruku svoju k něbu, i kljalsja Živuščim vo veki vekov, Kotoryj sotvoril něbo i vse, čto na něm, zemlju i vse, čto na něj, i more i vse, čto v něm, čto vreměni uže ně budět.
Angel kljatsja Živuščim. Bog, pojeliku ně možet nikem vysšim kljasťsja, kljanětsja Samim Soboju (Evr. 6, 13), no angely, kak sotvorennye, uverjajut naše něverije skazannomu imi kljatvoju iměněm Sozdatelja. Angel kljanětsja, čto vreměni, uže ně budět v buduščem veke, kogda i v samom děle ně budět togo vreměni, kotoroje isčisljaetsja po solncu, no budět žizň večnaja, nědostupnaja vreměnnomu isčisleniju, ili že eto ukazyvaet, čto posle šesti glasov angela projdět ně mnogo vreměni do ispolněnija. Poetomu i govorit dalše:
No v te dni, kogda vozglasit seďmoj angel, kogda on vostrubit, soveršitsja tajna Božija, kak On blagovestvoval rabam Svoim, prorokam.
Eto, ja dumaju, označaet, čto vse predskazannoje svjatymi prorokami ispolnitsja posle šesti vekov v seďmoj, označaemyj seďmoju truboju. Ispolněnije etogo nazyvaetsja blagovestijem po pričině ugotovannogo za nim pokoja dlja svjatych.
Staťja dvadcať děvjataja. O tom, kak jevangelist polučil ot angela knižku.
I golos, kotoryj ja slyšal s něba, opjať stal govoriť so mnoju i skazal: pojdi, vozmi raskrytuju knižku iz ruki angela, stojaščego na more i na zemle.
Inoj vysšij angel povelevaet zděs jevangelistu pod vidom knižki priňať razuměnije otkrytogo v viděnii.
I ja pošel k angelu i skazal jemu: daj mně knižku. On skazal mně: vozmi i sješ jeje; ona budět gorka vo čreve tvojem, no v ustach tvoich budět sladka, kak měd.
Sladko dlja tebja, govorit angel, poznanije buduščego, no vměste i gorko dlja čreva, to jesť serdca, gdě vměščaetsja slovesnaja pišča, iz-za sostradanija k tem, kotorym dolžno preterpeť nakazanija, nisposlannye po Božestvennomu opreděleniju. Eto že možno ponimať i inače: tak kak jevangelist ně znal chudych děl knigi, zaključajuščej v sebe dějanija něčestivych, jemu i pokazyvaetsja, čto grech pri načale uslaždaet, a po soveršenii prinosit za soboju goreč otmščenija i vozdajanija.
I vzjal ja knižku iz ruki angela i sjel jeje; i ona v ustach moich byla sladka, kak měd; kogda že sjel jeje, to gorko stalo vo čreve mojem.
I jegda snědoch ju, gorka bjaše vo čreve mojem. Kniga sladka vnačale po pričině radostnogo soděržanija, no gorka v konce ot jazv, kak i grech pri vkušenii sladok, a po soveršenii gorek vozdajanijem za něgo. Svjatye že po svojej sostradatelnosti, po slovu apostola, radujutsja s radujuščimisja i plačut s plačuščimi (Rim. 12,15).
I skazal on mně: tebe nadležit opjať proročestvovať o narodach i pleměnach, i jazykach, i carjach mnogich.
Etim ukazyvaetsja, čto vse predskazannoje ispolnitsja ně srazu posle viděnija Božestvennogo Otkrovenija, no čerez Jevangelije, i blažennomu nadležit predskazyvať čitajuščim eto otkrovenije o buduščem do končiny mira; ili že eto oboznačaet, čto on ně vkusit směrti, a pri končině javitsja snova prepjatstvovať obolščeniju antichristom.
11
I dana mně trosť, podobnaja žezlu, i skazano: vstaň i izměr chram Božij i žertvennik, i pokloňajuščichsja v něm. A vněšnij dvor chrama isključi i ně izměrjaj jego, ibo on dan jazyčnikam: oni budut popirať svjatyj gorod sorok dva měsjaca.Trosť ukazyvaet na to, čto vse javivšejesja na něbe, choťja i sčitaetsja u nas něoduševlennym, razumno, a iměnno: žertvennik, prestol i něčto drugoje, ibo slova vostani i izměri cerkov Božiju govorit dannaja jemu trosť, čto ukazyvaet na izměrenije chrama Božija angelskim razuměnijem. Jesli že kto skažet, čto slova eti on slyšal ot angela, davšego trosť, to tomu nužno otvetiť, čto trosť označaet měru poznanija i razuma, sootvetstvujuščuju prinimajuščemu, čego udostojatsja vse otličennye za dobrye děla u Boga i Jego angelov, ibo pozna Bog suščaja svoja, govorit slovo Božije (2 Tim. 2,19). Nužno znať, čto někotorye pod chramom Božiim ponimali Vetchij Zavet, a pod vněšnim dvorom — Novyj, něizměrimyj po obiliju spasajuščichsja; pod soroka že dvuma měsjacami — kratkosť vreměni do vtorogo prišestvija, v kotoroje budut soděržať tajny Novogo Zaveta. A my dumaem, čto chram Boga Živogo jesť Cerkov, v kotoroj prinosjatsja nami slovesnye žertvy. Vněšnij dvor — obščestvo něverujuščich i iudějev, nědostojnych angelskogo izměrenija za svoje něčestije: pozna Bog suščija svoja, no On, Vseveduščij, bezzakonnych ně znaet. To že, čto svjatyj gorod — novyj Ijerusalim, ili Vselenskaja Cerkov budět popiraťsja jazyčnikami v tečenije soroka dvuch měsjacev, kak dumaju ja, oboznačaet, čto v prišestvije antichrista vernych i tverdych budut pritesňať i gnať tri s polovinoju goda.
Staťja tridcataja. Ob Jenoche i Ilii.
I dam dvum sviděteljam Moim, i oni budut proročestvovať tysjaču dvesti šesťděsjat dněj, buduči oblečeny vo vretišče. Eto suť dve masliny i dva svetilnika, stojaščije pred Bogom zemli.
Mnogije učiteli dumali, čto eti dva svidětelja, Jenoch i Ilija, pri končině mira polučat ot Boga vrema dlja proročestvovanija v tri s polovinoju goda, označennych tysjača dvumastami šesťjuděsjaťju dňami. Oblečenije vo vretišče označaet, čto togda vse živuščije i otvraščaemye ot antichristovoj prelesti budut dostojny plača i setovanija. Pod vidom dvuch maslin i dvuch svetilnikov ukazal na nich i prorok Zacharija (4,2-3, 11-14), tak kak pišča dlja umnogo sveta sostoit v jeleje dobrych děl.
I jesli kto zachočet ich obiděť, to ogoň vyjdět iz ust ich i požret vragov ich; jesli kto zachočet ich obiděť, tomu nadležit byť ubitu. Oni imějut vlasť zatvoriť něbo, čtoby ně šel dožď na zemlju vo dni proročestvovanija ich; i imějut vlasť nad vodami, prevraščať ich v krov i poražať zemlju vsjakoju jazvoju, kogda tolko zachoťjat.
I iže voschoščet obiděti ich. O, prečudnaja Blagodať Božija! Ibo ona predlagaet dlja rany ravnosilnoje vračestvo. Antichrist po dějstviju diavola svoimi ložnymi znaměnijami i čuděsami budět slavnějšim iz vsech volchvov i obolstitelej; takže i Bog vooružit etich svjatych Svoich siloju istinnych znaměnij i čuděs, čtoby oni svetom i istinoju otvergli mrak i lož i obratili obolščennych na puť pravdy slovom vrazumlenija ili nakazanijem: bezdoždijem, ogněm, izměněnijami stichij i podobnym, a samogo obolstitelja obličili, ně preterpev ot něgo zla do okončanija svojej propovedi.
I kogda končat oni svidětelstvo svoje, zver, vychoďaščij iz bezdny, srazitsja s nimi i pobedit ich, i ubjet ich. I trupy ich ostavit na ulice velikogo goroda, kotoryj duchovno nazyvaetsja Sodom i Jegipet, gdě i Gospoď naš raspjat.
Kogda stanět izvestno ob udalenii ot jego prelščenii, zver, to jesť antichrist, vyjdět iz temnych i preispodnich měst, v kotorye byl vveržen diavol, i ubjet ich po popuščeniju Božiju, a tela ich ostavit něpogrebennymi v Ijerusalimě, drevněm i razorennom, gdě postradal Christos. V etom gorodě antichrist utverdit svoje carstvo i prestol carskij napodobije Davida, synom kotorogo po ploti byl Christos, istinnyj Bog naš, čtoby pokazať etim, čto on jesť Christos, ispolňajuščij proročestvo:
vosstavlju skiniju Davidovu padšuju i vozgraždu padšaja jeja (Am. 9,11), kotoroje iuděi, zabluždajas, otnosjat k jego prišestviju.
I mnogije iz narodov i kolen, i jazykov, i pleměn budut smotreť na trupy ich tri dňa s polovinoju i ně pozvoljat položiť trupy ich vo groby. I živuščije na zemle budut radovaťsja semu i veseliťsja, i pošljut dary drug drugu, potomu čto eti dva proroka mučili živuščich na zemle.
Iuděi i jazyčniki, obolščennye ložnymi čuděsami antichrista i napisavšije ima jego něizgladimo v svoich serdcach, ně pozvoljat predať pogrebeniju tela svjatych i budut radovaťsja, čto izbavilis i osvobodilis ot nakazanij, kotorye terpeli dlja svojego že vrazumlenija, ně ponimaja, čto Gospoď kogo ljubit, togo nakazyvaet, i bjet vsjakogo syna, kotorogo prinimaet (Evr. 12, 6), i brazdami i uzdoju privlekaet k Sebe ně približajuščichsja k Němu (Ps. 31,9), čtoby choťja po prinužděniju oni obratilis na pravyj puť, s kotorogo sovratilis črez obolščenije.
A my dolžny moliťsja Gospodu: blago nam, čto my postradali, daby naučiťsja ustavam tvoim (Ps. 118,71); vosstanovi nas, Bože spasenija našego, i prekrati něgodovanije Tvoje na nas (Ps. 84, 5), i ně vchodi v sud s rabami Tvoimi (Ps. 142, 2). Ibo sudimi ot Tebe, čelovekoljubivogo Vladyki, nakazujemsja, da ně s mirom osudimsja (1 Kor. 11, 32) i izbežim večnych muk črez maloje nakazanije, potomu čto Ty bogat Svoimi ščedrotami, Christe Bože naš, i Tebe podobaet blagodarenije, slava, česť i pokloněnije so Otcem i Životvorjaščim Duchom nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja tridcať pervaja. O voskresenii uměrščvlennych antichristom dvuch prorokov Božiich.
No posle trech dněj s polovinoju vošel v nich duch žizni ot Boga, i oni oba stali na nogi svoi, i velikij strach napal na tech, kotorye smotreli na nich. I uslyšali oni s něba gromkij golos, govorivšij im: vzojdite sjuda. I oni vzošli na něbo na oblake.
Uměrščvlennye na stolko že dněj, skolko let oni proročestvovali, oni snova vzojdut na něbo na Vladyčněj kolesnice — oblake, k stydu i strachu tech, kto uvidit eto.
I smotreli na nich vragi ich. I v tot že čas proizošlo velikoje zemletrjasenije, i děsjataja časť goroda pala, i pogiblo pri zemletrjasenii sem tysjač iměn čelovečeskich.
I v toj čas trus bysť velij. Možet byť, togda proizojdět zemletrjasenije i vidimym obrazom, no v duchovnom smysle, my dumaem, eto označaet perechod kolebljuščichsja k postojanstvu i tverdosti. Paděnije děsjatoj časti goroda označaet paděnije něčestija, něispravlennogo vozněsenijem prorokov, togda kak někotorye budut spaseny. Sem tysjač pogibšich ukazyvajut na tech, kto privjazan ko vreměni nastojaščej žizni, izměrjajuščemusja čislom semi dněj, i ně ožidajut vosmogo — voskresenija; oni budut ubity v gejenně ogněnnoj večnoju mukoju — vtoroju směrtiju. No možet byť, eto i sem tysjač iudějev, kotorye pokorjatsja i uverujut v antichrista.
I pročije objaty byli strachom i vozdali slavu Bogu Něbesnomu. Vtoroje gore prošlo; vot, idět skoro treťje gore.
I daša slavu Bogu. Po nakazanii něčestivych i proslavlenii mučenikov za Christa udostoivšijesja spasenija voschvaljat Boga. Za vtorym bedstvijem posle seďmoj truby idět treťje gore.
Staťja tridcať vtoraja. O seďmoj trube i o svjatych, proslavljajuščich Boga za buduščij Sud.
I seďmoj angel vostrubil, i razdalis na něbe gromkije golosa, govorjaščije: carstvo mira sodělalos Carstvom Gospoda našego i Christa Jego, i budět carstvovať vo veki vekov. I dvadcať četyre starca, siďaščije pered Bogom na prestolach svoich, pali na lica svoi i poklonilis Bogu, govorja: blagodarim Tebja, Gospodi Bože Vseděržitel, Kotoryj jesi, i byl, i grjaděš, čto Ty prijal silu tvoju velikuju i vocarilsja. I rassvirepeli jazyčniki.
Svjatye angely i živšije po-angelski blagodarjat Boga, ibo On soizvolil radi nas kak Čelovek priňať Carstvo, kotorym obladal kak Bog ot načala, i, dolgoterpev, poslal nakoněc nakazanije na něvernych jazyčnikov, razdraživšichsja etim novym i strannym učenijem. Poetomu i govorit dalše:
I prišel gněv Tvoj, i vrema sudiť měrtvych i dať vozmězdije rabam Tvoim, prorokam i svjatym i bojaščimsja iměni Tvojego, malym i velikim, i pogubiť pogubivšich zemlju.
Ukazyvaetsja na vrema voskresenija měrtvych, kogda každomu budět dano vozdajanije sootvetstvenno jego dělam. Pod prorokami, svjatymi i bojaščimisja Boga nužno razuměť tri stepeni ljuděj: dajuščich plod v sto, šesťděsjat i tridcať, togda kak apostoly unasledujut pervoje město i dvenadcať prestolov. Malymi i velikimi, my dumaem, nazyvajutsja ili svjatye měňšije i vysšije, ili že malye — grešniki, unižennye v buduščej žizni, a velikije — pravedniki.
Staťja tridcať treťja. O goněnijach Cerkvi preždě i pri antichriste.
I otverzsja chram Božij na něbe, i javilsja kovčeg zaveta Jego v chramě Jego; i proizošli molnii i golosa, i gromy, i zemletrjasenije, i velikij grad.
Otverzenije něba i javlenije kivota označaet otkrytije blag, ugotovannych svjatym; oni, po slovu apostola, vse sotkryty vo Christe, v Kojem obitaet vsja polnota Božestva telesně (Kol. 2, 3, 9). Kogda bezzakonnych i něčestivych postignut strašnye pasy, molnii, gromy i grad, eti blaga i otkrojutsja črez pereměnu nastojaščego v zemletrjasenii, kogda načnutsja i večnye mučenija.
12
I javilos na něbe velikoje znaměnije: žena, oblečennaja v solnce; pod nogami jeje luna, i na glave jeje veněc iz dvenadcati zvezd.Někotorye pod ženoju, oblečennoju v solnce, razuměli Presvjatuju Bogorodicu, mnogo poterpevšuju preždě, čem byl poznan Jeje Syn. No tak kak Gospoď naš rodilsja zadolgo pered etim otkrovenijem, to velikij Měfodij, sčitaja eto ně otvečajuščim rožděniju Gospoda, ženu prinimaet za Svjatuju Cerkov. Budět nělišnim privesti zděs i slova samogo Měfodija, kotoryj v svojej besedě govorit ot lica děvy Prokly: "Žena, oblečennaja v solnce, jesť Cerkov; oděždoju dlja něje služit svet, a zolotom i dragocennymi blesťjaščimi kamňami — lučšije i svetlejšije zvezdy. Ona vzošla na lunu. Ot luny zavisit vlažnosť v prirodě, i zděs inoskazatelno pod lunoju razumějetsja vera očiščaemych i osvoboždaemych kreščenijem ot tlenija. Ona bolejet, pereroždaja duševnych v duchovnych i preobrazuja ich vidom i obrazom po podobiju Christa". I daleje: "Ně podobaet sčitať pod vnov roždaemym Samogo Christa, ibo tajna voploščenija Slova Božija ispolnilas zadolgo do otkrovenija Ioannu. Ioann že govorit i proročestvujet o nastojaščem i buduščem". Potom on že prodolžaet: "Itak, samaja něobchodimosť zastavljaet priznať, čto boljaščaja i roždajuščaja iskuplennych jesť Cerkov, kak u Isaii o něj svidětelstvujet Duch: preždě něže črevoboleti jej, rodi, preždě něže prijti trudu črevobijenija izbeže i porodi mužesk pal (Is. 66, 7). Ot kogo ubežala? — Koněčno, ot změja, čtoby porodiť ljuděj — myslennyj Sion mužeskogo pola". Daleje: "Itak, duchovno roždaetsja Christos v každom iz nas, a poetomu Cerkov povivaet nas pelenami i boleznujet, poka ně voobrazitsja v nas rodivšijsja Christos, čtoby vsjakij sojedinivšijsja so Christom sodělalsja Christom". Tak i Cerkov odělas v Solnce pravdy — Christa. "Ibo svet nočnogo svetila, ukazyvajuščij na mirskuju žizň, izměňajuščujusja podobno luně, ona imějet pod svoimi nogami." Glava jeje nosit veněc apostolskich dogmatov i dobrodětelej. Tot že Měfodij govorit: "pojeliku ot luny zavisit vlažnosť, to jeju označaetsja kreščenije, nazyvaemoje inoskazatelno morem i spasitelnoje dlja roždaemych, a gibelnoje dlja děmonov".
Ona iměla vo čreve i kričala ot bolej i muk rožděnija.
My utverždaem, čto Cerkov bolit o každom iz vozroždaemych vodoju i duchom, poka, kak govorit apostol, ně voobrazitsja v nich Christos. A otvergajutsja liš te, kotorye otpadajut ot istinnogo sveta i za něverije svoje polučajut směrť duševnuju.
I drugoje znaměnije javilos na něbe. Vot, bolšoj krasnyj drakon s semju golovami i děsjaťju rogami, i na golovach jego sem diaděm.
I javisja ino znaměnije na něbesa. Pod něbom, ja dumaju, zděs nužno razuměť vozduch; zmij že čermnyj, sozdannyj (Ps. 103,26) na to, čtoby, kak napisano v knige Iova, byl porugan angelami Božiimi (40, 14). Choťja on i nispal iz angelov, no čerměn ili po svojej sklonnosti k ubijstvu i veseliju ot krovi, ili po ogněvidnosti angelskogo suščestva. Sem glav označajut jego sem lukavejšich sil, protivopoložnych silam angelskim, ili sem duchov, o kotorych Christos govorit, čto oni poseljajutsja v čeloveke, imějuščem serdce, vymětennoje i ně zaňatoje dobrymi mysljami i dělami (Lk. i, 25-26), ili že sem lukavych pomyslov, kotorye, po slovam Solomona, gnězďatsja v serdce vraga, liceměrno umoljajuščego jemu povinujuščichsja (Pritč. 26,25). Děsjať rogov — eto ili děsjať grechov, protivopoložnych děsjati zapoveďam, ili razdory carstv, dostavljajuščije jemu, radujuščemusja o vsjakich něsoglasijach i rasprjach, utešenije. Sem vencov na golovach jego, ibo i pobeždajuščije diavola polučajut vency tam, gdě pobeždajut svoimi usilijami i trudami. Blažennyj Měfodij tak govorit ob etom: "Velikij, čermnyj, semiglavyj i uvlekšij treťju časť zvezd zmij, kotoryj stojal, stroja kozni i nabljudaja, s naměrenijem požrať čado boljaščej, jesť diavol". I dalše: "Treťjego časťju zvezd nazvany sogrešivšije protiv odnogo lica Presvjatoj Troicy. Pustyňa, vojďa v kotoruju pitaetsja žena, jesť Cerkov, kak svobodnaja ot grecha i povrežděnij. Tysjači že oboznačajut soveršennoje i polnoje čislo". Posle etogo on rassuždaet po porjadku o vencach zmija. Podvizavšajasja v brani s diavolom i uměrtvivšaja jego sem glav Cerkov polučit potom sem vencov dobroděteli.
Chvost jego uvlek s něba treťju časť zvezd i poverg ich na zemlju.
My dumaem, čto eto nado ponimať v dvojakom smysle: ili pervoje paděnije diavola s něba poslednim dviženijem zavisti (ibo pervoje bylo prevoznošenije), uvlekšeje vměste s nim na zemlju i jedinomyšlennych jemu angelov, ili že, po sokrušenii jego glavy, dviženije chvosta, otvlekajuščeje nětverdych, kotorye posle prosveščenija vo svjatom kreščenii obrazno nazyvajutsja zvezdami, ot něbesnoj mudrosti i prebyvanija so svjatymi. Tak i Daniil proročestvoval ob Antioche, čto tot budět proobrazom prišestvija antichrista.
Drakon sej stal pered ženoju, kotoroj nadležalo rodiť, daby, kogda ona rodit, požrať jeje mladěnca.
I zmij stojaše pred ženoju. Otstupnik vosstaet protiv Cerkvi, starajas vsemi silami sdělať vozrožděnnych svojeju piščeju i vozdvigaja črez Cerkov goněnije na Samogo Christa, kak na glavu jeje, kak by prisvojajuščego Sebe prinadležaščeje vernym. Poetomu Gospoď i govorit: Savle, Savle, čto Ma goniši? (Dějan. 9,4).
I rodila ona mladěnca mužeskogo pola, kotoromu nadležit pasti vse narody žezlom železnym.
I rodi syna lužeska. Cerkov něprestanno roždaet Christa v lice kreščaemych, v nich izobražaemogo, po apostolu, daže do polnogo vozrasta Christova (Ef. 4,13). Mužeskogo šla syn — čada Cerkvi, ně oslablennye pochoťjami; Christos Bog črez nich paset narod krepkimi, kak železo, rukami silnych rimljan. I po voskresenii měrtvych On budět pasti ich, postavljaja silnych veroju sudijami nad slabymi i němoščnymi sosudami — jazyčnikami, ně prinimavšimi po něveriju svojemu novogo tainstvennogo vina.
I voschiščeno bylo diťja jeje k Bogu i prestolu Jego.
I nyně iz iskušenij voschiščajutsja svjatye, čtoby ně okazalis oni pobežděnnymi něposilnym; voschiščeny budut i togda na oblakach na vozduch (1 Sol. 4,17) i prebudut s Bogam i Jego prestolam, to jesť vysšimi angelskimi silami.
A žena ubežala v pustyňu, gdě prigotovleno bylo dlja něje město ot Boga, čtoby pitali jeje tam tysjaču dvesti šesťděsjat dněj.
A žena beža v pustyňu. Kogda diavol v lice antichrista vooružaetsja na Cerkov, to izbrannye i dostojnějšije, prezrev graždanskije počesti, sujetu i udovolstvija, pobegut, kak govorit Měfodij, v pustyňu, čužduju něčestija i plodotvornuju dlja ljubjaščich dobro, i tam izbegut napaděnij děmonskich i zlych ljuděj. Pravdopodobno, čto i čuvstvennaja pustyňa spaset ubegajuščich ot navetov otstupnika i antichrista v gorach, peščerach i propasťjach zemnych, kak preždě spasala mučenikov. Tri s polovinoju goda — srok, v tečenije kotorogo budět gospodstvovať otstuplenije. Ot něgo da izbavimsja my blagostiju velikogo Podvi-gonačalnika, ně popuskajuščego byti iskušaemymi sverch sil (1 kor. 10, 13), i da polučim ot Něgo krepkij pomysl, něoslabnyj i něpreodolimyj kozňami vražiimi, čtoby, protivoborstvuja zakonno načalstvam i vlasťjam ťmy, ukrasiťsja nam vencami pravdy i polučiť za pobedu počesti i nagrady. Ibo Jemu, obraščajuščemu v begstvo silnych kňazej vozdušnych črez němoščnych, podobaet pobeda i Carstvo so Otcem i Svjatym Duchom nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja tridcať četvertaja. O brani angelov i děmonov i o nispaděnii satany.
I proizošla v něbe vojna. Michail i angely jego vojevali protiv drakona, i drakon i angely jego vojevali protiv nich. No ně ustojali, i ně našlos uže dlja nich města na něbe.
Eto možno otnosiť i k pervomu nizverženiju diavola iz angelskogo čina za gordosť i zavisť, i k poraženiju jego Krestom Christovym, kogda, po slovu Gospoda, kňaz mira sego byl osužděn i lišen prežněgo vladyčestva (In. 12,31). Archistratig Michail i angely, ně terpja jego gordosti i tščeslavija, preždě vsego spravedlivo izgnali jego iz svojego obščestva, kak podtverždaet eto Ijezekiil: on byl nizvergnut cheruvimami iz Sredy ogněnnych kamněj (Ijez. 28,16), to jesť, ja dumaju, iz sredy činov angelskich, za bezzakonija i něpravdy. V prišestvije že Christovo podčiněnnye jemu angely, posle iskušenija Christa, snova vozgnušalis im, kak obesčeščennym rabom. No pusť budět izvestno, čto posle sozdanija čuvstvennogo mira, kak dumajut svjatye otcy, on byl za zavisť i gordosť nizveržen, no tak, čto jemu, kak govorit apostol, vvereno bylo prežněje načalstvo vozdušnoje (Ef. 6, 12). Tak, Pappij govorit: "Někotorym iz nich, to jesť iz prežnich angelov, dozvoleno vladěť i upravljať ustrojenijem zemli i poručeno načalstvovať chorošo", no, govorit dalše, "slučilos, čto čin svoj oni obratili ni vo čto".
I nizveržen byl velikij drakon, drevnij zmij, nazyvaemyj diavolom i satanoju, obolščajuščij vsju vselennuju, nizveržen na zemlju, i angely jego nizverženy s nim.
I vložen bysť zmij velikij na zemlju. I pravilno! Ibo něbo ně sterpelo zemnych mudrovanii, tak kak svet ně imějet obščego s ťmoju. Choťja slovo satana i stoit s členom (v grečeskom jazyke), kak by v otličije ot diavola, no oba eti slova — diavol (klevetnik — Red.) i satana (protivnik — Red.) — nazvanija odnogo i togo že. On nazyvaetsja diavolom potomu, čto kleveščet i lžet na ljubjaščich dobroděteli i na Samogo Boga ljuďam, kogda, napriměr, Adamu izobrazil Boga zavistlivym (Byt. 3, 4-5). Nispaděnije diavola ot Kresta Christova bylo ně takovo, kak pervoje paděnije praroditelej po němošči, potomu čto on sam skazal velikomu Antoniju, čto posle něgo u vraga sovsem ně stalo oružija (Ps. 9, 7). Poetomu paděnije jego sostoit v razrušenii jego lukavych zamyslov i načinanij i lišenii jego prežněgo vladyčestva po sverženii s něba. Blažennyj Iustin, mučenik i filosof, govorit, čto diavol posle prišestvija Christova i svojego osužděnija v gejennu stal ješče bolšim chulitelem; raňše on tože chulil Boga, no ně tak besstydno. Poetomu istinno govoritsja o něm, čto serdce jego uporstvom vo zle ožeste, aki kaměň (Iov. 41,15). Jesli tolko ožidanije nakazanija pobudilo jego na bezměrnoje lukavstvo, to kakim obrazom sam on ili jego dělateli, preterpevaja mučenija, sposobny očistiťsja ot skvern grechovnych posredstvom ogněnnogo ispytanija? A bez togo kak oni mogut ožidať konca svoim mukam, kak dumajut ob etom sujemudrye jeretiki?
I uslyšal ja gromkij golos, govorjaščij na něbe: nyně nastalo spasenije i sila i Carstvo Boga našego i vlasť Christa Jego, potomu čto nizveržen klevetnik bratii našich, kleveščuščij na nich pred Bogom našim děň i noč.
Jako nizložen bysť klevetnik bratii našel. Lož diavola i kleveta jego na ljuděj i služit, kak skazano, pričinoju jego iměni. Nizverženiju jego radujutsja angely, ibo koja časť vernu s něvernym? (2 Kor. 6,15).
Oni pobedili jego Kroviju Agnca i slovom svidětelstva svojego, i ně vozljubili duši svojej daže do směrti. Itak, veselites, něbesa i obitajuščije na nich! Gore živuščim na zemle i na more! Potomu čto k vam sašel diavol v silnoj jarosti, znaja, čto ně mnogo jemu ostaetsja vreměni.
I tii pobediša ich Kroviju Agnčeju. Svjatye, podobno Iovu obviňaemye diavolom i oklevetannye im pred ljuďmi, verjaščimi i pokorjajuščimisja jemu, svoimi stradanijami za Christa pobedili jego. Vyšnije sily radujutsja o jego paděnii i skorbjat po povodu zamyšlenij jego na privjazavšichsja k zemnomu, i eto soveršenno verno, ibo oni podražajut Bogu. Gore živuščim na zemli i na mori, to jesť živuščim na zemle, a ně na něbe. Tak kak mnogije iz živuščich na zemle pobeždajut i pobeďat vraga, osobenno jarjaščegosja na verujuščich nyně, vvidu blizosti nakazanija, to něobchodimo sožaleť i oplakivať tech, kto dumaet o zemnom i zastignuty burjami na more žitejskom.
Staťja tridcať pjataja. O tom, čto zmij ně perestaet gnať Cerkov.
Kogda že drakon uviděl, čto nizveržen na zemlju, načal presledovať ženu, kotoraja rodila mladěnca mužeskogo pola. I dany byli ženě dva kryla bolšogo orla, čtob ona letela v pustyňu v svoje město ot lica zmija i tam pitalas v prodolženije vreměni, vreměn i polvreměni.
Kogda diavol, borovšijsja so Christom, byl pobežděn posle kreščenija i, vooruživšis potom na svjatych apostolov, byl posramlen, uviděv, čto čerez směrť oni dostigli večnoj žizni, i kogda posle etogo on byl osužděn žiť na zemle, polzať po něj podobno změju i pitaťsja jeju, to jesť zemnymi pomyšlenijami i mudrostiju, to on snova stal presledovať Cerkov, roždavšuju mužskoj pol — ljuděj Božiich, i ně oslablennuju zemnymi blagami. No s pervych vreměn dany jej ljubov k Bogu i bližněmu, ochraňajuščeje i sodějstvujuščeje promyšlenije radi nas Raspjatogo, i dva zaveta, ili dva kryla orla, čtoby, pereněsjas na nich v pustyňu na vysotu, ona vozrastala v žizni, čuždoj vsjakich udovolstvij. S osobennoju že siloju eto soveršitsja v prišestvije antichrista, kotoryj budět gospodstvovať opredělennoje vrema, kak govorilos něodnokratno i raněje, tri s polovinoju goda. Togda, možet byť, ukryvšijesja v čuvstvennoj pustyni — gorach, peščerach i propasťjach — izbegnut jego preščenij (ugroz — Red.).
I pustil zmij iz pasti svojej vsled ženy vodu, kak reku, daby uvleč jeje rekoju. No zemlja pomogla ženě, i razverzla zemlja usta svoi i poglotila reku, kotoruju pustil drakon iz pasti svojej.
I ispusti zmij za ženoju iz ust svoich vodu, jako reku. Kogda Cerkov pobežit v bezvodnye města, nědostupnye dlja obolstitelja, to on pojdět po sledam jeje, kak reka, čtoby jeje pobediť; inače — vyjdět za něju množestvo zlych besov, ili iskušenij. No zemlja, kak skazano, pomogla jej, zaděrživaja zamysly i ustremlenija děmonskije ili dalnostiju rasstojanij, ili zasuchoju i bezdoždijem, ili krotostiju i smirenijem svjatych, kotorye serděčnym priznanijem: az jesm zemlja i pepel (Byt. 18, 27) razrušajut vse kozni diavolskije, ibo ničto ně sokrušaet i ně uničtožaet tak sily děmonov, kak smirenije, kak ob etom bylo otkryto angelom božestvennomu Antoniju.
I rassvirepel drakon na ženu, i pošel, čtoby vstupiť v braň s pročimi ot seměni jeje, sochraňajuščimi zapovedi Božij i imějuščimi svidětelstvo Iisusa Christa.
I idě braň sopvoriti s ostavšimi. Kogda lučšije i izbrannye učiteli Cerkvi i prezrevšije zemnoje udaljatsja ot bedstvij v pustyňu, antichrist, obmanuvšis v svoich rasčetach na nich, vosstanět na braň s voinami Christa v mire, čtoby vostoržestvovať nad nimi, ožidaja legko uloviť ich, kak by posypannych prachom zemnym i uvlečennych žitejskim. No i iz nich mnogije okažutsja pobediteljami, ibo iskrenno vozljubili Christa.
13
Staťja tridcať šestaja. O semiglavom i děsjatirogom zvere.I stal ja na peske morskom, i uviděl vychoďaščego iz morja zverja s semju golovami i děsjaťju rogami; na rogach jego bylo děsjať diadim, a na golovach jego iměna bogochulnye.
Pod zverem inye razumějut někotoruju nižajšuju silu satany, vlastvujuščuju nad pročimi děmonami, a pod vychoďaščim posle něgo iz zemli — antichrista. Měfodij, Ippolit i drugije nastojaščego zverja sčitajut za samogo antichrista, vychoďaščego iz morja žitejskogo, potrjasaemogo burjami i silno volnujuščegosja. Děsjať rogov s vencami i sem golov ukazyvajut, čto diavol i antichrist odno i to že (ibo i vyše eto otněseno k němu že), no vměste s etim i na razdělenije v poslednije vreměna zemli na děsjať carstv i sootvetstvujuščeje semu miru carstvo seďmoje, izměrjaemoje semju dňami i razděljajuščejesja, kak uvidim niže, na sem periodov. Poetomu satana, dějstvujuščij v něm, i nazyvaetsja kňazem veka sego. Jego chulnoje ima napisano na jego golovach, to jesť pomoščnikach i slugach, ibo oni něprestanno chulili Boga ot načala mira do velikogo i blagočestivogo Konstantina, posle kotorogo bogochulnikami byli Julian i Valent.
Zver, kotorogo ja viděl, byl podoben barsu; nogi u něgo kak u mědveďa, a pasť u něgo kak pasť u lva.
Rysju nazyvaetsja carstvo grečeskoje, mědveděm — persidskoje, a lvom — vavilonskoje; nad nimi budět gospodstvovať antichrist, kotoryj, priďa kak rimskij car, razrušit ich vladyčestvo, kogda uvidit ich gliňanye persty, označajuščije slabosť i udoborazrušimosť razdělennogo na děsjať častej carstva.
I dal jemu drakon silu svoju i prestol svoj i velikuju vlasť.
Satana, sej myslennyj změj, čtoby pogubiť někrepkich, dast antichristu vsjakuju vlasť i silu v ložnych znaměnijach i čuděsach.
I viděl ja, čto odna iz golov jego kak by směrtelno raněna, no eta směrtelnaja rana ispelela.
Slova viděch jedinu ot glav jego zakalenu v směrť ukazyvajut ili na to, čto kto-nibuď iz jego kňazej, uměrščvlennyj posredstvom čarovanij antichrista i osleplenija ljuděj, budět im ložno pokazan voskrešennym, kak dělal eto Simon volchv, obličennyj apostolom Petrom — ili že čto rimskoje carstvo, kak by pogibavšeje ot razdělenija, pod jedinoju vlastiju antichrista (kak kesarja Avgusta) vosstanět snova silnym.
I divilas vsja zemlja, sleďa za zverem; i poklonilis drakonu, kotoryj dal vlasť zverju, i poklonilis zverju, govorja: kto podoben zverju semu i kto možet sraziťsja s nim?
I čudisja vsja zemlja. Čudo, ložno sotvorennoje antichristom, budět pripisano dějstvujuščemu v něm diavolu; črez něgo budut pokloňaťsja i zmiju; dlja osleplennych duchovno on pokažetsja voskresitelem měrtvych i soveršitelem čuděs.
I dany byli jemu usta, govorjaščije gordo i bogochulno, i dana jemu vlasť dějstvovať sorok dva měsjaca. I otverz on usta svoi dlja chuly na Boga, čtoby chuliť ima Jego i žilišče Jego, i živuščich na něbe.
Sort dva měsjaca označajut, čto on, po popuščeniju Božiju, budět iměť vlasť chuliť Boga i pritesňať svjatych tri s polovinoju goda. Selenije Božije označaet voploščenije Boga Slova, Jego prebyvanije vo ploti, i pokoj vo svjatych, na kotorych, kak i na angelov, napravit zver svoje chulenije.
I dano bylo jemu vesti vojnu so svjatymi i pobediť ich; i dana byla jemu vlasť nad vsjakim kolenom i narodom, i jazykom i pleměněm. I pokloňatsja jemu vse živuščije na zemle, kotorych iměna ně napisany v knige žizni u Agnca, zaklannogo ot sozdanija mira.
I dana bysť jemu oblasť na vsjakom koleně i na jazyujech. Vlasť svoju on upotrebit protiv vsjakogo pleměni i naroda, no zavladějet liš temi, čji iměna ně zapisany v knigu žizni.
Kto imějet ucho, da slyšit. Kto vedět v plen, tot sam pojdět v plen; kto měčem ubivaet, tomu samomu nadležit byť ubitu měčem. Zděs terpenije i vera svjatych.
Esli kto pleňaet, tot sam budět pleněn, i každyj polučit sootvetstvujuščeje jego dělam vozdajanije; tak, zamyšljajuščije zlo bližněmu budut pleněny diavolom i podvergnutsja směrti duševnoj ot měča satany, kak govorit apostol Petr; imase kto pobežděn byvaet, semu i raboten jesť (2 pet. 2,19). Soděržaščije že něoskverněnnuju, čistuju veru i tverdoje v iskušenii terpenije ně budut izglaženy iz knigi životnoj. Da udostoit miloserdyj Bog byť součastnikami ich i nas, kotorye sčitajut ničtožnymi po sravněniju so slavoju, ožidajuščeju svjatych, stradanija nastojaščej žizni i mužestvenno idut po tesnomu puti, čtoby v konce jego, v buduščem veke dostignuť slavy, pokoja i široty duševnoj i vocariťsja so Christom, Jemu že so Otcem i Svjatym Duchom podobaet vsjakoje blagodarenije i pokloněnije nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja tridcať seďmaja. O lžeproroke.
I uviděl ja drugogo zverja, vychoďaščego iz zemli; on iměl dva roga, podobnye agnčim, i govoril kak drakon.
Po mněniju odnich, zver etot — antichrist, a po drugim — satana, a dva roga jego — antichrist i lžeprorok. Jesli polagať, čto i lžeprorok javitsja v svojem lice, to ně budět něuměstnym priňať změja za satanu, zverja, vychoďaščego iz morja — za antichrista, a etogo zverja, po mněniju blažennogo Iriněja, za lžeproroka. On vychodit iz zemnoj, polnoj skvern žizni i imějet dva roga, kak agněc, čtoby ovčeju škuroju skryť ubijstvennosť volka i potomu, čto snačala on primět obraz blagočestija. Ob etom blažennyj Iriněj govorit tak: "Ob oruženosce, kotorogo nazyvajut i lžeprorokom, nužno skazať, čto on govoril kak změj. Jemu soobščena vlasť soveršať znaměnija i čuděsa, čtoby, šestvuja pred antichristom, prigotoviť jemu puť pogibeli. Iscelenije jazvy zverja my sčitaem ili za vreměnnoje, kažuščejesja sojediněnije razdělivšegosja carstva, ili že za vosstanovlenije na kratkoje vrema antichristom vladyčestva satany, razrušennogo Krestom Gospodnim, ili, nakoněc, mnimoje voskrešenije kakogo-nibuď uměršego iz blizkich jemu. Budět govoriť kak změj, ibo on budět dělať i govoriť svojstvennoje načalniku zla — diavolu".
On dějstvujet pred nim so vseju vlasťju pervogo zverja i zastavljaet vsju zemlju i živuščich na něj pokloňaťsja pervomu zverju, u kotorogo směrtelnaja rana ispelela. I tvorit velikije znaměnija, tak čto i ogoň nizvodit s něba na zemlju pred ljuďmi.
Volšebstvom i obmanom predteča otstupnika-lžechrista vse budět dělať dlja obolščenija ljuděj, čtoby oni sčitali antichrista za Bota, kak slavnogo čudotvorca i udostoivšegosja takogo proslavlenija podobno Krestitelju, privodivšemu verujuščich ko Spasitelju, ibo dlja obolščenija ljuděj i lož staraetsja podražať istině. Poetomu něudivitelno, jesli obolščennye uviďat glazami schoďaščij s něba ogoň, tak kak nam izvestno ješče iz istorii Iova, čto po popuščeniju Božiju s něba dějstvijem satany sošel ogoň i sžeg jego stada (1, 16).
I čuděsami, kotorye dano bylo jemu tvoriť pred zverem, on obolščaet živuščich na zemle.
Obolščaet tech, u kogo serdce postojanno ustremleno na zemnoje, no on ně možet obolstiť tech, kotorye priobreli žitelstvo na něbe, ibo oni soveršenno utveržděny predskazanijem jego prišestvija.
Govorja živuščim na zemle, čtoby oni sdělali obraz zverja, kotoryj imějet ranu ot měča, i živ. I dano jemu bylo vložiť duch v obraz zverja, čtoby obraz zverja i govoril, i dějstvoval tak, čtob ubivaem byl vsjakij, kto ně budět pokloňaťsja obrazu zverja. I on sdělaet to, čto vsem, malym i velikim, bogatym i niščim, svobodnym i rabam, položeno budět načertanije na pravuju ruku ich ili na čelo ich, i čto nikomu nělzja budět ni pokupať, ni prodavať, kromě togo, kto imějet eto načertanije, ili ima zverja, ili čislo iměni jego.
Rasskazyvajut, čto besy po volšebstvu něredko govorili posredstvom izobraženij, statuj, děrevjev, vod i pročego; možet byť, daže i črez tela uměršich, kak pokazyval eto Simon volchv pered rimljanami v prisutstvii apostola Petra, kotoryj i obličil obman jego, pokazav vosstanije měrtvych, kotorych on voskresil sam. Poetomu nět ničego strannogo i v tom, čto predteča i oruženosec antichrista pri pomošči děmonov, sdělav izobraženije zverja, ložno pokažet jego govorjaščim, prikažet izbivať vsech ně pokloňajuščichsja jemu i popytaetsja vsem naložiť načertanije gibelnogo iměni otstupnika i obolstitelja na pravych rukach, čtoby otňať silu dlja soveršenija dobrych děl, a takže i na čem, čtoby sdělať prelščennych děrznovennymi v obolščenii i ťmě. No te, u kotorych lica zapečatleny Božestvennym svetom, ně primut jego. I budět on rasprostraňať zverinuju pečať vezdě, i v kuple, i v prodaže, čtoby ně prinimajuščije jeje uměrli nasilstvennoju směrťju ot nědostatka, něobchodimogo dlja podděržanija žizni.
Staťja tridcať vosmaja. O skvernom iměni antichrista.
Zděs mudrosť. Kto imějet um, tot sočti čislo zverja, ibo eto čislo čelovečeskoje; čislo jego šesťsot šesťděsjat šesť.
Staratelnoje issledovanije čisla pečati i vsego ostalnogo, napisannogo o něm, otkrojet vrema iskušenija bodrstvujuščim i zdravomysljaščim. Jesli by byla něobchodimosť znať jego ima, to, kak govorjat někotorye učiteli, tajnoviděc otkryl by jego, no blagodať Božija ně soizvolila, čtoby eto pagubnoje ima bylo napisano v Božestvennoj knige. Jesli issledovať slova, to, po mněniju Ippolita i drugich, možno najti množestvo iměn, i sobstvennych, i naricatelnych, sootvetstvujuščich etomu čislu. Sobstvennye, napriměr: Lampetis ("lampetio"), Titan ("titan"), Latinnik ("latinos"), takže Venědikt ("venědiktos"), čto značit blagoslovennyj, možet byť, v podražanije jedinomu blagoslovennomu Christu; naricatelnye že: chudoj rukovoditel ("kakoje odigos"), drevnij zavistnik ("palevaskanos"), istinno vrednyj ("alifos vlaveros"), něpravednyj agněc ("amnos adikos"). Etimi iměnami budut nazyvať otvergšije obolščenije togo, dlja kogo slavoju služit postydnoje.
14
Staťja tridcať děvjataja. Ob Agnce i sta soroka četyrech tysjačach, stojaščich s Nim na Sionskoj gore.I vzgljanul ja, i vot, Agněc stoit na gore Sioně, i s Nim sto sorok četyre tysjači, u kotorych ima Otca Jego napisano na čelach.
Pod Agncem nužno, bez somněnija, razuměť Christa, stojaščego ně na drugoj gore Sioně, a v novom gradě Boga Živogo. Sto sorok četyre tysjači ukazyvajut ili na mnogoplodije apostolskogo seměni, iz koich Božestvennaja blagodať izbrala v každom dvenadcať tysjač, to jesť polnyj plod very spasennych, ili že děvstvennikov Novogo Zaveta, kak po vnutrenněmu, tak i po vněšněmu čeloveku, potomu čto v Vetchom Zavete děvstvennikov bylo němnogo. Poetomu nužno otličať eti tysjači ot pokazannych raňše i sojediněnnych vměste po iměnam kolen izrailskich, o děvstve kotorych ně govorilos. Lica ich vsech nosjat pečať Božestvennogo sveta, i poetomu kažutsja strašnymi dlja pogibšich angelov.
I uslyšal ja golos s něba, kak šum ot množestva vod i kak zvuk silnogo groma; i uslyšal golos kak by guslistov, igrajuščich na gusljach svoich. Oni pojut kak by novuju pesň pred prestolom i pred četyrma životnymi i starcami.
Šum mnogich vod i groma i igrajuščich na gusljach ukazyvajut na zvučnosť i jasnosť pesnopenij svjatych, i vměste na strojnosť, krasotu i garmoniju ich pesni, oglašajuščej vsju Cerkov i sobranije pervorodnych, na něbesach napisannych, i kak by sozvučijem strun soglasujuščejsja s jedinodušijem svjatych v ich uměrščvlenii telesnych strastej. Etu pesň vyučiť ně možet nikto, kromě nich, ibo samoje znanije naše soobrazujetsja s charakterom žizni napodobije togo, kak u ljudskich slug znanije tajn ich gospod sootvetstvujet stepeni raspoložennosti k nim i ljubvi so storony gospod.
I nikto ně mog naučiťsja sej pesni, kromě sich sta soroka četyrech tysjač, iskuplennych ot zemli. Eto te, kotorye ně oskvernilis s ženami, ibo oni děvstvenniki; eto te, kotorye sledujut za Agncem, kuda by on ni pošel. Oni iskupleny iz ljuděj, kak pervency Bogu i Agncu. I v ustach ich nět lukavstva: oni něporočny pred prestolom Božiim.
My dumaem, čto eti posle nazvannych dvadcati četyrech starcev imějut preimuščestvo pred drugimi, kak priobretšije děvstvom i nězlobijem jazyka i děl svetlosť dobrodětelej, za kotoruju naučeny oni novoj pesni. Pesň eta ostanětsja něizvestnoj dlja mnogich v žizni nastojaščej i buduščej. Choťja togda po uprazdněnii něsoveršennogo i nastanět, po apostolu, soveršennoje znanije (1 kor. 13, 10), no otkrovenije tajn Božiich i togda budět soobrazno s nastojaščeju žizniju, ibo mnozi obiteli v domu Otca Mojego (In. 14, 2), i zvezda ot zvezdy raznitsja vo slave (1 Kor. 15,41), podobno tomu kak i v mučenijach budět mnogo različija. Pusť izbavit ot nich nas vsech Gospoď i sopričislit po blagodati Svojej k spasaemym, vziraja ně na množestvo grechov našich, no na ščedroty Svoi, po kotorym On prišel na zemlju proliť za nas Svoju čestnuju Krov, čtoby omyť poroki i skverny naši i čistymi privesti k Otcu, s kotorym Jemu, Načalniku našego spasenija i žizni, vměste s Životvorjaščim Duchom podobaet slava i počitanije nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja sorokovaja. Ob angele, predskazyvajuščem blizosť buduščego Suda.
I uviděl ja drugogo angela, leťjaščego po sredině něba, kotoryj iměl večnoje Jevangelije, čtoby blagovestvovať živuščim na zemle i vsjakomu pleměni i kolenu, i jazyku, i narodu; i govoril on gromkim golosom: ubojtes Boga i vozdajte Jemu slavu, ibo nastupil čas suda Jego, i poklonites Sotvorivšemu něbo i zemlju, i more i istočniki vod.
Sredina něba ukazyvaet na vysotu angela i potom na to, čto javivšijsja angel — něbesnyj i poslan, čtoby vozvesti ljuděj na něbo i sojediniť telo Cerkvi so Christom — Glavoju Jeje. Večnym Jevangelije nazyvaetsja kak predopredělennoje Bogom ot veka. Bojtes, govorit on, Boga i ně strašites antichrista, kotoryj ně možet pogubiť s telom i duš vašich, i protivtes jemu s děrznovenijem, ibo blizok Sud i vozdajanije, a on imějet vlasť liš na korotkoje vrema.
Staťja sorok pervaja. Ob angele, vozveščajuščem paděnije Vavilona.
I drugoj angel sledoval za nim, govorja: pal, pal Vavilon, gorod velikij, potomu čto on jarostnym vinom bluda svojego napoil vse narody.
Vavilonam, po značeniju etogo iměni, nazyvaetsja směšenije etogo mira i žitejskoj smuty; o něm govoritsja, čto skoro padět ili perestanět byť. Vino jarosti ljubodějanij — pomračenije uma ot idolopoklonstva ili opjaněnije grechom, za kotoroje Bog, po slovu Psalmopevca, potrebit vsjakogo ljubodějuščago ot Něgo (Ps. 72,27). Okončatelno že budět istreblen etot Vavilon s javlenijem gorněgo Ijerusalima, s osužděnijem bezzakonnikov na mučenija.
Staťja sorok vtoraja. Ob angele inom, predupreždajuščem vernych ně prinimať antichrista.
I tretij angel posledoval za nimi, govorja gromkim golosom: kto pokloňaetsja zverju i obrazu jego i prinimaet načertanije na čelo svoje ili na ruku svoju, tot budět piť vino jarosti Božijej, vino celnoje, prigotovlennoje v čaše gněva Jego, i budět mučim v ogně i sere pred svjatymi angelami i pred Agncem.
Kto pokoritsja zveropodobnomu antichristu, posledujet jego něčestivoj žizni i na slovach ili na děle provozglasit jego bogom, o čem svidětelstvujet načertanije na ruke i čele, tot vypjet vměste s nim i čašu mučenij, rastvorennuju po pravednomu Sudu i razbavlennuju ně ščedrotami, a mnogorazličnymi nakazanijami. Vino jarosti označaet nakazanije, kak sledstvije vina něčestija, opjaňajuščego togo, kto jego pjet, ibo kto v čem sogrešit, v tom i polučit nakazanije.
I dym mučenija ich voschodit vo veki vekov.
Dym mučenija označaet ili podnimajuščejesja snizu s plačem dychanije mučimych ili že dym ot ogňa, v kotorom gorjat otpadšije. Dym voschodit vo veki vekov — otsjuda vidno, čto mučenija grešnikov beskoněčny, kak i blaženstvo pravednych.
I ně budut iměť pokoja ni dněm, ni nočju pokloňajuščijesja zverju i obrazu jego i prinimajuščije načertanije iměni jego.
I ně imut pokoja děň i nošč. Děň i noč upominajutsja ně potomu, čto tečenije i buduščego veka budět soizměrjaťsja po solncu i grešniki togda ně budut iměť pokoja, no ili soobrazno nastojaščemu obyčaju izměrjať vrema dňami i nočami, ili potomu, čto děň označaet večnuju žizň svjatych, a noč — mučenija grešnych, kotorye dostojno postignut vsech, izobražavšich v sebe obraz zverja svoimi diavolskimi dělami i chulenijem na Christa i napisavšich v serdce svojem besčestnoje ima zverja.
Zděs terpenije svjatych, sobljudajuščich zapovedi Božij i veru v Iisusa.
Zdě jesť terpenije svjatych. On govorit, čto grešniki v buduščem veke podvergnutsja večnym mukam, a svjatye, poterpevšije zděs, v etom skoroprechoďaščem veke, i sochranivšije něsokrušimuju veru vo Christa, vozradujutsja.
I uslyšal ja golos s něba, govorjaščij mně: napiši: otnyně blaženny měrtvye, umirajuščije v Gospodě. Jej, govorit Duch, oni uspokojatsja ot trudov svoich, i děla ich idut vsled za nimi.
Ně vsech nazyvaet blažennymi něbesnyj golos, a tolko tech, kotorye, uměrtviv sebja dlja mira, umirajut v Gospodě, v tele svojem nosjat měrtvosť Iisusa i sostraždut so Christom. Dlja nich ostavlenije tela poistině javljaetsja uspokojenijem ot trudov, i posledstvija podvigov — pričina vencov i nagrad slavy, prevoschoďaščich vse, poněsennoje imi v borbe s protivnymi silami, ibo nědostojny strasti nyněšňago vreměně k choťjaščej slave javitisja v nas, govorit apostol (Rim. 8, 18). Nadějas udostoiťsja takoj slavy, i my něprestanno dolžny vzyvať k Bogu: prikloni serdca naši vo sviděnija Tvoja... otvrati oči ježe ně viděti sujety (Ps. 118,36-37), i ně vnidi v sud s rabami Tvoimi, jako ně opravditsja pred Toboju vsjak zkivyj (Ps. 142,2), no bogatstvom ščedrot Tvoich prizri na nas, ibo Tebe prinadležit milosť i vlasť, i Carstvo, i sila, i slava Otca, Syna i Svjatogo Ducha nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja sorok treťja. O tom, čto Siďaščij na oblake požnět serpom proizrastanija zemli.
I vzgljanul ja, i vot, svetloje oblako, i na oblake sidit podobnyj Synu Čelovečeskomu. Na glave jego zolotoj veněc, i v ruke jego ostryj serp.
Pod oblakom nužno ponimať ili čuvstvennoje oblako, podobnoje tomu, kotoroje skrylo Gospoda Iisusa ot očej apostolov, ili angelskuju silu, kotoraja nazyvaetsja tak za svoju čistotu i legkosť, kak govorit Psalmopevec: i vzydě na cheruvimy i lete (Ps. 17,11). Siďaščij na oblake i podobnyj Synu Čelovečeskomu — Christos. Veněc na glave ukazyvaet na Jego carskuju vlasť nad vidimym i něvidimym; on zolotoj, ibo eto veščestvo vysoko cenitsja u nas. Serp ostr ukazyvaet na končinu mira, kotoruju Sam Gospoď nazyvaet žatvoju.
I vyšel drugoj angel iz chrama i voskliknul gromkim golosom k siďaščemu na oblake: pusti serp tvoj i požni, potomu čto prišlo vrema žatvy, ibo žatva na zemle sozrela. I poverg siďaščij na oblake serp svoj na zemlju, i zemlja byla požata.
Velikij glas etogo angela označaet inoskazatelno molenije vsech sil něbesnych, želajuščich viděť proslavlenije pravednych i presečenije bezzakonij grešnikov, čem otvergaetsja vse dvižimoje i skoroprechoďaščeje i otkrojetsja tverdoje i večnoje. Izsše trava zemnaja — eto ukazyvaet, čto nastupilo koněčnoje vrema, kogda sozrevšeje, podobno pšenice, priněsšej plod zemledělcu v tridcať, šesťděsjat i sto raz, sema blagočestija budět udostojeno něbesnych žitnic.
Staťja sorok četvertaja. Ob angele, obrezyvajuščem lozu goreči.
I drugoj angel vyšel iz chrama, nachoďaščegosja na něbe, takže s ostrym serpom.
I Christos nazyvaetsja Angelom Velikogo Soveta (Is. 9,6), no zděs, kak eto vidno iz posledujuščego, pod angelom razumějetsja odin iz služebnych duchov. On vyšel iz cerkve, suščija na něbesa, s ostrym serpom, čtoby poseč osobenno něčestivych.
I inoj angel, imějuščij vlasť nad ogněm, vyšel ot žertvennika i s velikim krikom voskliknul k imějuščemu ostryj serp, govorja: pusti ostryj serp tvoj i obrež grozdy vinograda na zemle, potomu čto sozreli na něm jagody.
In angel izydě ot altarja, imyj oblasť na ogni. Otsjuda vidno, čto odni iz načalstvujuščich nad tvarjami sil angelskich upravljajut vodami, drugije — ogněm, inye že — kakoju-libo drugoju časťju sotvorennogo. Etot postavlen nad ogněm, značit, on odin iz vysšich angelov, i dělo jego — nakazyvať, ibo on povelevaet gromkim golosom imějuščemu serp obrezať grozdy zemnogo vinogradnika. Grozdami nazyvajutsja něčestivye i zakonoprestupnye, kotorye vměsto vina veselija napolňajut čašu gněva Božija i jarostiju změj i aspidov presledujut dobrodělatelej.
I poverg angel serp svoj na zemlju, i obrezal vinograd na zemle i brosil v velikoje točilo gněva Božija.
Točilo jarosti, Božija označaet město nakazanija, ugotovannoje diavolu i jego angelam; po množestvu mučimych v něm ono nazyvaetsja velikim, ibo prostrannaja vrata i širokij puť, vvoďaj v pagubu (Mf. 7,13).
I istoptany jagody v točile za gorodom, i potekla krov iz točila daže do uzd konskich, na tysjaču šesťsot stadij.
Itak, točilo budět istoptano vně goroda pravednych, ibo, kak govorit prorok, ně ostavit Gospoď žezla něčestivych nad žrebijem pravednych (Ps. 124,3), i žilišče ich, kak i žizň ich, ně budět směšano (v točile). Kroviju, prolitoju ot popranija osužděnnych, nazyvaetsja pravednyj, něotvratimyj i něliceprijatnyj Sud Božij, krov že grozda — vino. Točilo, napolněnnoje vinom něrastvorennym, ukazyvaet, čto nakazanije, postigšeje zasluživšich jego, po pričině gněva Božija dostigaet kak by do uzd ich, kak něistovych koněj, ibo oni ně iměli dlja sebja granic v udovolstvijach i prestuplenii zakona. Za ich bezměrnoje něčestije ono rasprostraňaetsja na tysjaču šesťsot stadij. Tysjača označaet soveršennoje čislo, a v šestisotom godu žizni Noja, kak izvestno, grech byl potoplen vodami. Něčestivymi načinanijami svoimi grešniki oskorbili tvar, sozdannuju v šesť dněj; šesť že označaet i čislo dněj tvorenija i ustrojenija mira. Město mučenija tech, kotorye etogo zaslužili, budět poistině vně Ijerusalima něbesnogo. Čto krov ich dostigaet do konskich uzd na tysjaču šesťsot stadij, eto, možet byť, obrazno oboznačaet takže i karajuščich angelov, kotorye v Svjaščennom Pisanii něredko nazyvajutsja koňami. Stony mučimych dostigajut do ich uzd, kakovymi svjatye sily sčitajut dlja sebja Božije opredělenije, upravljajuščeje imi pri ispolněnii povelennogo im. Avvakum, napriměr, govorit: vsjaděši na koni tvoja (Avv. 3, 8) i v Pesni Pesněj: koněm Moim v kolesnicach Faraonovych upodobich ťja (1,8). No možno ponimať eto i inače. Tak kak prilepivšijesja k naslažděnijam upodobilis něistovym koňam, to oni i budut vzjaty za uzdu mučenijami, to jesť budut obuzdany mukami, tak kak ně iměli uděržu v udovolstvijach. Tysjača že šesťsot stadij ukazyvajut, čto veličajšaja propasť otděljaet pravednikov ot grešnikov po pričině preispolněnnogo zla i měrzosti poslednich v dělach ich. Děsjať soten označajut množestvo zla; šesť — userdnoje dělanije grecha črez upotreblenije vo zlo sozdannoj v šesť dněj tvari; i v šestisotoje leto Nojevo potoplena byla zemlja.
15
Staťja sorok pjataja. O semi angelach, navoďaščich na ljuděj jazvy pred končinoju, i o stekljannom more, kotoroje viděl v Otkrovenii.I uviděl ja inoje znaměnije na něbe, velikoje i čudnoje: sem angelov, imějuščich sem poslednich jazv, kotorymi okančivalas jarosť Božija.
Vezdě beretsja čislo sem i etim ukazyvaetsja, čto něpravdy, děrznovenno dopuščennye v sem dněj našej žizni, budut obuzdany semju jazvami i semju angelami. Pod vidom že stekljannogo morja pokazyvaetsja buduščaja žizň i proslavlenije svjatych.
I viděl ja kak by stekljannoje more, směšannoje s ogněm; i pobedivšije zverja i obraz jego, i načertanije jego, i čislo iměni jego, stojat na etom stekljannom more, děrža gusli Božij.
Stekljannoje more, dumaem my, označaet množestvo spasaemych, čistotu ich pokoja i svetlosť svjatych, lučami kotoroj oni vossijajut podobno solncu (Mf. 13,43). More směšeno s ogněm, i eto nužno ponimať iz slov apostola: kogoždo dělo, jakovože jesť, ogň iskusit (1 Kor. 3, 13). Etot ogoň niskolko ně povreždaet čistych i něoskvernivšichsja, potomu čto, po izrečeniju Psalmopevca (Ps. 28,7), obladaet dvuma svojstvami: odnim — popaljajuščim grešnikov, i drugim, kak ponimal eto Vasilij Velikij,— prosveščajuščim pravednych. Pravdopodobno budět i to, jesli ponimať pod ogněm Božestvennoje veděnije i blagodať Životvorjaščego Ducha, ibo v ogně Bog javilsja Moiseju i Duch Svityj sošel na apostolov v vidě ogněnnych jazykov. Gusli ukazyvajut na uměrščvlenije ploti i žizň, rukovodimuju Duchom Svjatym i blagoustrojennuju v garmonii dobrodětelej.
I pojut pesň Moiseja, raba Božija, i pesň Agnca, govorja: veliki i čudny děla Tvoi, Gospodi Bože Vseděržitel! Pravedny i istinny puti Tvoi, Car svjatych! Kto ně uboitsja Tebja, Gospodi, i ně proslavit iměni Tvojego? Ibo Ty jedin svjat: vse narody priidut i pokloňatsja pred Toboju, ibo otkrylis sudy Tvoi.
I pojachu pesň Moisei. Po pesni Moiseja my predpolagaem, čto zděs vossylaetsja Bogu pesnopenije ot opravdannych do blagodati pod zakonom, a po pesni Agnca — čto pravedno poživšije na zemle posle prišestvija Christova voznosjat Jemu něprestannoje pesnopenije i blagodarenije za poslannye im na rod naš milosti i blagodějanija, ibo k poznaniju Svojemu On prizval črez božestvennych apostolov vse narody.
I posle sego ja vzgljanul, i vot, otverzsja chram skinii svidětelstva na něbe. I vyšli iz chrama sem angelov, imějuščije sem jazv, oblečennye v čistuju i svetluju lňanuju oděždu i opojasannye po persjam zolotymi pojasami.
Zděs govoritsja o něbesnoj skinii, po obrazu kotoroj povelel Bog Moiseju ustroiť i zemnuju skiniju. Iz etogo chrama vyšli angely, kotorye v znak svojej čistoty, blizosti k kraeugolnomu kamňu — Christu i svetlosti dobrodětelej oděty v lňanuju oděždu ili v čistyj kaměň, kak govoritsja v někotorych spiskach. Oni opojasany po persjam zolotym pojasam v znak moguščestva svojego, čistoty, čestnosti i polnomočija v služenii.
I odno iz četyrech životnych dalo semi angelam sem zolotych čaš, napolněnnych gněvom Boga, živuščego vo veki vekov.
Sem angelov priňali ot četyrech životnych sem zolotych čaš, preispolněnnych gněva Božija, kak govoritsja i u Ijezekiilja (5,13), i eto označaet, čto veděnije o dělanii, kak učit velikij Dionisij, polučaetsja vtorymi ot pervych.
I napolnilsja chram dymom ot slavy Božijej i ot sily Jego.
Dym ukazyvaet na strašnyj, užasnyj i mučitelnyj gněv Božij, kotoryj, napolniv chram, postigaet dostojnych jego v děň Suda, i preždě vsego, pokorivšichsja antichristu i tvorivšich bogootstupnye děla. Eto podtverždaetsja i dalnějšim, ibo govorit:
I nikto ně mog vojti v chram, poka ně okončatsja sem jazv semi angelov.
Po semu predpolagaem, čto, poka Božestvennyj gněv na něčestivych ně razlučit pravednikov ot něpravednych, do tech por Svjatye nikoim obrazom ně polučat žrebija v něbesnom Ijerusalimě, svjaščennodějstvija i uspokojenija v chramě Božijem. Ibo sperva nadležit okončiťsja jazvam, kotorymi vozdaetsja za grech sije zasluživšim, a potom uže i Svjatym predostavleno budět obitanije v vyšněm gradě. Ně pogrešit, dumaju, i tot, kto každuju iz jazv otněset k nachoďaščimsja na zemle pri končině jeje. I Bog, kak čelovekoljubec, čtoby uměňšiť beskoněčnye muki v buduščem, popuskaet i v nastojaščej žizni navodiť karatelnye jazvy na zasluživšich ili črez Prorokov Jenocha i Iliju ili črez proischoďaščije stradanija ot vojn. - No my buděm moliť Gospoda, čtoby On nakazal nas otečeski, a ně mučitelno bičeval vo gněve Svojem, ibo govoritsja: nět celogo města v ploti našej ot gněva Jego (Ps. 37, 4), čtoby, omyvši slezami pokajanija naši, oskverněnnye grechami, rizy, i oblekšis v bračnuju oděždu, vojti nam v večnyj čertog veselja Christa Boga našego, Kotoromu podobaet vsjakaja slava, česť i pokloněnije so Otcom i Svjatym Duchom, nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja sorok šestaja. O tom, čto po izlijanii pervogo fiala na otstupnikach sdělalis gnojnye rany.
Iz etogo my predpolagaem, čto svjatye do tech por ně polučat žrebija v něbesnom Ijerusalimě, svjaščennodějstvija i pokoja v chramě Božijem, poka gněv Božij ně razlučit pravednych ot grešnikov. Ibo sperva podobaet okončiťsja nakazanijam, kotorymi vozdaetsja za grech zasluživšim ich, a potom uže svjatye budut vseleny v vyšnij grad. No ně budět pogrešnosti, jesli otněsti každuju iz jazv k živuščim na zemle pri jeje končině. Bog po Svojemu čelovekoljubiju, čtoby oslabiť beskoněčnye buduščije muki, popuskaet i navodit v nastojaščej žizni karatelnye jazvy na zasluživšich ili črez svoich prorokov Jenocha i Iliju, ili črez stradanija ot vojn. My že buděm moliť Gospoda, čtoby On nakazal nas, kak Otec, i němučitelno bičeval v Svojem gněve, ibo skazano: nět celom města v ploti našej ot gněva Jego (Ps. 37, 4), čtoby, omyvši svoi oskverněnnye grechami rizy slezami pokajanija i oblekšis v bračnye oděždy, nam vzojti v čertog večnogo veselija Christa, Boga našego, Kotoromu vsjakaja slava, česť.
16
I uslyšal ja iz chrama gromkij golos, govorjaščij semi angelam: idite i vylejte sem čaš gněva Bo-žija na zemlju. Pošel pervyj angel i vylil čašu svoju na zemlju: i sdělalis žestokije i otvratitelnye gnojnye rany na ljuďach, imějuščich načertanije zverja i pokloňajuščichsja obrazu jego.Fial, kak i čaša, upotrebljaetsja zděs vměsto nakazujuščego dějstvija. Kogda on byl vylit angelom, pojavilis gnojnye rany, označajuščije skorb, proischoďaščuju v serdcach otstupnikov i mučaščuju ich, kak by serděčnoje nagnojenije, potomu čto nakazannye Bogom poslannymi jazvami ně polučat nikakogo oblegčenija ot antichrista, kotorogo oni priznajut za boga. Verojatno takže, čto i tela ich budut poraženy ot lstivogo antichrista i otstupnika strelami diavolskogo obolščenija.
Staťja sorok seďmaja. Ob izlijanii vtorogo fiala na nachoďaščichsja v more.
Vtoroj angel vylil čašu svoju v more: i sdělalas krov, kak by měrtveca, i vse oduševlennoje uměrlo v more.
Něudivitelno, čto Božestvennaja sila dlja obličenija němošči antichrista i legkomyslija obolščennych pretvorit črez prorokov Jenocha i Iliju more kak by v krov ubitogo i pogubit v něm vse živoje, kak někogda Bog sdělal eto črez Moiseja v Jegipte (Isch. 7,19) dlja obličenija uporstva faraona i obnaruženija Svojego moguščestva, čtoby vernye utverdilis, a něvernye ustrašilis, viďa tvar, vosstavšuju na nich za počitanije otstupnika. Pravdopodobno i drugoje predpoloženije, čto etim ukazyvaetsja na poraženija v vojnach pri jego prišestvii, kogda Gog i Magog budut vojevať drug s drugom vo vsej vselennoj i něpokorivšijesja jemu cari budut istrebleny so vsem vojskom, a po městam budut ubijstva; togda more ot morskich bitv i ubivaemych v nich oskvernitsja kroviju, a takže i reki obagrjatsja jeju.
Staťja sorok vosmaja. O tom, čto ot treťjej jazvy reki prevraščajutsja v krov.
Tretij angel vylil čašu svoju v reki i istočniki vod: i sdělalas krov. I uslyšal ja angela vod, kotoryj govoril: praveděn Ty, Gospodi, Kotoryj jesi i byl, i svjat, potomu čto tak sudil. Za to, čto oni prolili krov svjatych i prorokov, Ty dal im piť krov: oni dostojny togo.
Vidno takže i otsjuda, čto nad stichijami postavleny, kak skazano vyše, angely, iz kotorych upravljajuščij vodami voschvaljaet Boga za to, čto On nizvel na grešnikov dostojnoje nakazanije i dal krov vměsto piťja obagrivšim svoi ruki kroviju svjatych. Etim že ukazyvaetsja i na to, čto mnogije iz vernych, udostojennye v to vrema proročeskogo dara, budut ubity slugami diavola, ili na to, čto soobščnikami poslednich stanovjatsja otvergajuščije propoveď božestvennych prorokov i opravdyvajuščije ubijenije ich žestokoserdnymi iudějami, kak skazal o nich i Gospoď, čto, stroja grobnicy prorokam, oni soizvoljajut ich ubijstvu (Lk. 11, 47-48).
I uslyšal ja drugogo ot žertvennika, govorjaščego: jej. Gospodi Bože Vseděržitel, istinny i pravedny sudy Tvoi.
Žertvennikam inogda označaetsja Christos, ibo v Něm i črez Něgo prinosjatsja Otcu služby slovesnye i žertvy živye, prinosiť kotorye my naučeny apostolom (Rim. 12,1; Jevr. 13,15), a inogda angelskije sily, voznosjaščije naši molitvy i služby duchovnye, tak kak oni posylajutsja na služenije dlja tech, kotorye imějut nasledovať spasenije (Evr. 1,14). Itak, govorit on, iz etogo žertvennika služebnogo slyšalsja golos voschvaljajuščego spravedlivyj Sud Božij, prevysšij vsjakogo uma i slova. Iz Jevangelija my znaem, čto umnye sily radujutsja i veseljatsja o spasenii obraščajuščichsja črez pokajanije, skorbjat pri sovraščenii ich s puti istinnogo i blagodarjat Boga za nakazanije narušitelej zapoveděj Jego, čtoby oni črez to polučili choťja otčasti proščenije grechov. Priněsem že i my svoim obraščenijem radosť i veselije im, razmyšljaja, čto soputstvujuščij nam angel Božij poučaet i rukovodit nas v našich dějstvijach někotorym něizrečennym slovom, kak by umom svoim beseduja s umom našim, radujetsja o vnimajuščich jego sovetam i skorbit o prestupajuščich ich, kak my znaem eto iz dušepoleznych rasskazov. Kogda odnaždy někij muž, objatyj množestvom grechov, vchodil v cerkov, opečalennyj i ogorčennyj angel šel za nim izdaleka; on obeščal obratiťsja, ostaviť prežňuju žizň i ispraviťsja pred Podatelem milosti — i pri vychodě iz cerkvi angel jego šel vperedi, a preždě radostnyj, no teper posramlennyj lukavyj děmon sledoval daleko pozadi. Pusť žizň naša budět v Boge dlja posramlenija besov i veselija angelov, čtoby, toržestvuja s nimi glasom risovanija i slavoslovija (Ps. 41,5), vozblagodariť nam za pobedu nad lukavymi duchami Christa, Boga našego, Kotoromu podobaet so Otcem i Svjatym Duchom slava nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja sorok děvjataja. O tom, čto ot četvertoj jazvy ljudi opaljajutsja znojem.
Četvertyj angel vylil čašu svoju na solnce: i dano bylo jemu žeč ljuděj ogněm. I žeg ljuděj silnyj znoj; i oni chulili ima Boga, imějuščego vlasť nad simi jazvami, i ně vrazumilis, čtoby vozdať Jemu slavu.
Možet byť, ljudi budut opaljaemy i znojem čuvstvennogo solnca, kogda Čelovekoljubec Bog obuzdaet Jemu něpokorjajuščichsja uzdoju i udilami (Ps. 31,9), čtoby obratiť ich k pokajaniju, choťja dostigšije glubiny zla i budut napravljaťsja svojeju zloju voleju i razumom ně k obraščeniju, a k chuleniju. No, možet byť, solncem oboznačaetsja i tečenije dňa, vo vrema kotorogo zasluživšije nakazanije budut palimy znojem iskušenij, čtoby vozněnaviděli oni črez skorbi vinovnika ich — grech. Odnako, bezumnye, ně soznavajas v svojem grechopaděnii, budut izoščrjať jazyk svoj protiv Boga, kak i nyně někotorye, ugnětennye pritesněnijami ot varvarov, obviňajut Božestvennuju blagodať, čto ona popustila v takije bedstvija rod naš.
Staťja pjatiděsjataja. O tom, čto pjatoju jazvoju omračitsja zverinoje carstvo.
Pjatyj angel vylil čašu svoju na prestol zverja: i sdělalos carstvo jego mračno, i oni kusali jazyki svoi ot stradanija i chulili Boga Něbesnogo ot stradanij svoich i jazv svoich, i ně raskajalis v dělach svoich.
Fial proljetsja na prestol zverja, i eto ukazyvaet, čto gněv Božij obrušitsja na carstvo antichrista, kak ně prosveščennoje solncem pravdy. Kusačije jazyka ukazyvaet na silu bolezni, kotoroju budut poraženy obolščennye im, kotorych Bog porazit jazvami, čtoby oni, ubedivšis vo lži prinimaemogo imi za boga, otvratilis ot obolščenija. No oni obraťjatsja ně k pokajaniju, a k chuleniju. I jesli eto budět, to oni budut vměste s posledujuščimi poraženy gradom veličinoju s talant. I zlye besy, polzujuščijesja kak orudijami čelovečeskimi telami i poražaemye svjatymi, ně perestajut chuliť nakazyvajuščich ich. Nužno rassmotreť i to, čto my dolžny dumať o něčestivych, mučimych v gejenně ogněnnoj: budut li oni etim nakazanijem soveršenno uděrživaťsja ot svojego zla, tak čto i svoim umom i mysljami otvraťjatsja ot něgo, ili že tolko budut uděržany ot vypolněnija svoich lukavych pomyslov, podobno zlodějam, nachoďaščimsja v temnicach i okovach i uděrživaemych ot navetov na drugich ně raspoloženijem duši, no něobchodimosťju? Ja, slyša o večnych mučenijach, ně mogu ně veriť tomu, kto govorit eto, no, znaja o postojannoj milosti i blagosti Boga, dumaju i ubežděn v tom, čto On nikogda ně stal by ugrožať večnymi mučenijami i predavať na nich dostojnych ich, jesli by viděl, čto osužděnnye pokajutsja i vozněnaviďat zlo, kotoroje oni izbrali dobrovolno, ibo oni muku prijemljut za něgo dobrovolno, a ně po něobchodimosti. I jesli On po molitve Moiseja ščadil i osvoboždal ot nakazanija faraona, choťja i znal, čto tot smagčitsja tolko na vrema kazněj, a posle snova ožestočitsja, to tem boleje On osvobodil by etich, jesli by viděl, čto ogněm oni očisťjatsja, kak zoloto, kotoroje vsegda privoďat v priměr v etom slučae. No něčistota pristaet k zolotu, kak k veščestvu bezdušnomu; k suščestvam že razumnym ona prichodit po želaniju, ili, lučše, v nich samich i zaroždaetsja. Poetomu te, kotorye v blagosti, predveděnii i sile Božijej viďat prepjatstvije dlja večnosti mučenij, pusť vspomňat i o pravosudii Božijem, opreděljajuščem každomu po jego zaslugam, i pusť ně dumajut o kakom-libo izměněnii opredělenija Božija. Jesli že ně choťjat etogo, to, čtoby ně protivorečiť sebe, pusť obviňajut i zemnych carej. Ibo te znajut veď, čto ně vse učastvujuščije, napriměr, v boju, ili borbe, ili v konskich begach budut pobediteljami, no budět uvenčano tolko po odnomu za každyj vid sosťjazanija, i tem ně měněje na ristališče dopuskajutsja vse. I čto ristališče dlja sosťjazajuščichsja, to i postuplenije v mir dlja ljuděj, potomu čto rodiťsja ili nět zavisit ně ot našej vlasti, a podvigi i pobeda nad děmonami, čtoby dostignuť večnogo blaženstva,— ot nas. Poetomu-to pobežděnnye grešniki budut bespolezno raskaivaťsja i plakať: po slovam psalma, vo adě kto ispovedaetsja? (Ps. 6,6), ibo osužděnnym ně pomogaet, kak teper, sila Svjatogo Ducha. I rassekutsja oni, govorit Gospoď, polma (popolam. — Red.), otdělivšis ot otvergnutogo imi Životvorjaščego Ducha. My dumaem, čto eto že ukazyvaetsja i sledujuščim psalomskim izrečenijem: ně ostavit Gospoď žezla něčestivych nad žrebijem pravednych, daby pravednye ně prosterli ruk svoich k bezzakoniju (Ps. 124, 3), tak kak ich žizň ně možet byť směšivaema ně tolko po različiju obraza i charaktera, no i po tverdosti i postojanstvu, čtoby priměs chudšego ně razdražala ich voli ko grechu i ně umalila radosti slabostiju tela i strachom nakazanija, no čtoby oni byli něpokolebimo verny Bogu. I čtoby pogovoriť ob obeščannom, my perechodim po porjadku dalše.
Staťja pjaťděsjat pervaja. O tom, čto šestym fialom otkryvaetsja puť črez Jevfrat carjam ot voschoda solněčnogo.
Šestoj angel vylil čašu svoju v velikuju reku Jevfrat, i vysochla v něj voda, čtoby gotov byl puť carjam ot voschoda solněčnogo.
Po popuščeniju Božiju reka Jevfrat možet oskuděť vodami, čtoby dať prochod carjam jazyčeskim dlja istreblenija drug druga i ljuděj, kotorye, kak my dumaem, podnimutsja iz skifskich predělov — města Goga i Magoga, kak ob etom Otkrovenije govorit dalše. No, možet byť, i antichrist, proischoďaščij iz jevrejev, iz vostočnoj časti zemli persidskoj, gdě koleno Danovo, s drugimi carjami i velmožami, nasledovavšimi carskoje ima, perejdět Jevfrat i navedět na ljuděj směrť duši i tela: na odnich — za ich terpenije i veru, na drugich že — za slabosť i nědostatok mužestva.
I viděl ja vychoďaščich iz ust drakona i iz ust zverja i iz ust lžeproroka trech duchov něčistych, podobnych žabam.
Upominaja o trech něčistych duchach, vyšedšich iz troich, on pokazyvaet, čto govorit otdělno o diavole kak o zmije, ob antichriste kak o zvere, i o lžeproroke kak otličnom ot nich. Ot nich, govorit on, proischoďat tri žabopodobnych po svojej jadovitosti, něčistote, skverně i naklonnosti k něčistym udovolstvijam lukavych ducha. Po poveleniju diavola, antichrista i lžeproroka, označennomu zděs pod vidom ust, oni budut pokazyvať ljuďam ložnye znaměnija i čuděsa, kak my uvidim dalše.
Eto suť besovskije duchi, tvorjaščije znaměnija; oni vychoďat k carjam zemli i vsej vselennoj, čtoby sobrať ich na braň v onyj velikij děň Boga Vseděržitelja.
Ložnye znaměnija, soveršaemye děmonami, pobuďat uverovavšich v nich na braň protiv dňa Boga, velikogo i presvetlogo, Sudii živych i měrtvych. V etot děň, pobežděnnye soveršenno, oni budut bespolezno oplakivať svoje prežněje zablužděnije.
Se, idu kak tať: blažen bodrstvujuščij i chraňaščij oděždu svoju, čtoby ně chodiť jemu nagim i čtoby ně uviděli sramoty jego. I on sobral ich na město, nazyvaemoje po-evrejski Armageddon.
Bodrstvovať i chraniť oděždy označaet byť bodrstvennym i něprestanno zabotiťsja o dobrych dělach, služaščich oděždoju dlja svjatych; ně imějuščij jeje budět posramlen, kak obnažennyj i preispolněnnyj sramoty. Armageddon označaet rassečenije, ili ubijstvo. Sobrannye diavolom i priveděnnye na eto město narody budut izbity, ibo on utešaetsja čelovečeskoju krovju. Otsjuda jasno, kak pagubno lišenije riz dobroděteli, tak kak my znaem i iz jevangelskoj pritči, čto ně iměvšij ich byl nizveržen iz čertoga (Mf. 22, 13), a takže i iz slov apostola, kogda on, rassuždaja o nětlenii, govorit: ašče točit i oblekšesja, ně naš buděm (2 Kor. 5,3) ot dobrych děl. Buděm že poetomu userdno umoljať Gospoda našego, čtoby On omyl zděs oděždy duši našej, daby, po slovu psalma, nam ubediťsja pače sněga (Ps. 50, 9) i ně uslyšať: druže, kako všel jesi semo ně imym odějanija bračna i ně byť brošennymi so svjazannymi nogami i rukami vo ťmu kroměšnuju (Mf. 22,12-13), no čtoby, iměja vo vsjakoje vrema belye oděždy, po premudromu Solomonu, i nosja svetlye svetilniki sostradanija i dobrodětelnoj žizni, vzojti nam v něbesnyj čertog vměste s Christom, čistym i něporočnym Ženichom duš našich. Jemu so Otcem i Svjatym Duchom slava podobaet, česť i děržava nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja pjaťděsjat vtoraja. O tom, čto črez seďmuju jazvu budět na ljuděj grad i zemletrjasenije.
Seďmoj angel vylil čašu svoju na vozduch, i iz chrama něbesnogo ot prestola razdalsja gromkij golos, govorjaščij: soveršilos! I proizošli molnii, gromy i golosa, i sdělalos velikoje zemletrjasenije, kakogo ně byvalo s tech por, kak ljudi na zemle. Takoje zemletrjasenije! Tak velikoje!
Razdalsja s něba angelskij golos, to jesť soveršilos Božestvennoje povelenije. Golosa, molnii i gromy, napodobije zvučavšich na Sinae pri javlenii Božijem, označajut užasajuščuju silu togo, čto budět soveršaťsja na zemle vo vrema vtorogo prišestvija Christova. Zemletrjasenije ukazyvaet na pereměnu suščestvujuščego, po slovam apostola: ešče jedinoju Az potrjasu ně tokmo zemleju, no i něbam (Evr. 12,26).
I gorod velikij raspalsja na tri časti, i goroda jazyčeskije pali.
My dumaem, čto etot gorod, velikij ně po veličině i čislu zdanij, no drevnějšij i velikij po blagočestiju, jesť Ijerusalim, vozveličennyj pred gorodami jazyčeskimi i otličennyj ot nich stradanijami Christa. Razdělenije jego na tri časti ukazyvaet na christian, iudějev i samarjan, živuščich tam, ili označaet razdělenije žitelej na tverdo verujuščich, oskvernivšich svoje kreščenije i, iudějev, soveršenno ně poslušavšichsja propovedi, na bezuděržnoje i děrzkoje ispolněnije poslednimi svoich pochotlivych želanij i nizverženije ich so svojego města. I teper iz bojazni blagočestivych carej iuděi i samarjaně pritvorjajutsja prinadležaščimi k nam, ně osmělivajas otkryto obratiťsja k svojej jeresi i skryvaja svoi ubežděnija, kak budto i oni istinnye christianě i nosjat odno ima s nami. No kogda usilivšijesja iskušenija obličat ich, togda proizojdět razdělenije ljuděj na blagočestivych, něčestivych i grešnikov i vse pojdut každyj k jedinomyšlennikam i k soglasnoj s nimi sekte. Paděnije gorodov jazyčeskich ukazyvaet na ich razrušenije ili na prekraščenije jazyčestva s prišestvijem Carstva Božija, kotoroje, po Daniilu, unasledujut svjatye (Dan. 7,27).
I Vavilon velikij vospomanut pred Bogom, čtoby dať jemu čašu vina jarosti gněva Jego.
Vavilon že velikij, uvlekšijsja sobstvennymi žitejskimi zabotami, i žiteli jego, veličajuščijesja svoim bogatstvom, kak by iz zabvenija javjatsja na pamať Božiju i za svoi něčestivye děla i popiranije pravdy ispijut čašu gněva Božija.
I vsjakij ostrov ubežal, i gor ně stalo.
Pod ostrovami my dolžny razuměť, po Svjaščennomu Pisaniju, cerkvi, a pod gorami — načalstvujuščich v nich. Pri nastuplenii vsego vyšepredskazannogo oni pobegut, kak govorit Gospoď: suščije na vostoke pobegut na zapad, i suščije na zapadě — na vostok. Budět bo togda skorb velija, jakova že ně byla ot načala mira dosele, niže imať byti (Mf. 24,21), kogda ně tolko ot antichrista v mukach za Christa, no i v begstve, v gorach i peščerach, kuda oni pobegut iz gorodov, čtoby sochraniť blagočestije, ljudi budut terpeť bedstvija i něčestija, odni v nakazanije za svoi grechi, a drugije dlja ispytanija v dobroděteli.
I grad, veličinoju v talant, pal s něba na ljuděj, i chulili ljudi Boga za jazvy ot grada, potomu čto jazva ot něgo byla vesma ťjažkaja.
Grad, padajuščij s něba, označaet gněv Božij, schoďaščij svyše. To že, čto etot grad veličinoju s talant, označaet polnotu gněva za ťjažkije grechi ljuděj; v podobnom že smysle bylo viděnije i proroku Zacharii (Zach. 5,7). Ot etogo grada poražaemye obraťjatsja ně k pokajaniju, a k bogochulstvu, i eto svidětelstvujet ob ich serděčnom ožestočenii, v kotorom oni upodobjatsja faraonu. Ožestočenije eto daže budět boleje faraonova, ibo tot vse že něskolko smagčalsja ot kazněj i soznaval svoje něčestije, a oni i vo vrema nakazanij budut chuliť Boga.
17
Staťja pjaťděsjat treťja. Ob odnom iz semi svjatych angelov, pokazavšem blažennomu Ioannu razrušenije goroda bludnicy, i o semi glavach i děsjati rogach.I prišel odin iz semi angelov, imějuščich sem čaš, i, govorja so mnoju, skazal mně: podojdi, ja pokažu tebe sud nad velikoju bludnipeju, siďaščeju na vodach mnogich. S něju bludodějstvovali cari zemnye, i vinom jeje bludodějanija upivalis živuščije na zemle. I povel měňa v duche v pustyňu; i ja uviděl ženu, siďaščuju na zvere bagrjanom, preispolněnnom iměnami bogochulnymi, s semju golovami i děsjaťju rogami.
Bludniceju někotorye sčitali drevnij Rim, kak raspoložennyj na semi cholmach; a semju rogami zverja, na kotorom ona siděla, — sem samych něčestivych carej, presledovavšich Cerkov, ot Domiciana do Dioklitiana. No my, čtoby soglasovaťsja s posledovatelnosťju proischoďaščego, dumaem, čto pod bludniceju voobšče nužno ponimať zemnoje carstvo, predstavljaemoje kak by v odnom tele, ili že gorod, kotoryj budět gospodstvovať nad drugimi do antichrista, potomu čto drevnij Rim uže poterjal svoju vlasť, razve tolko predpoložiť, čto ona k němu vnov vernětsja. No jesli dopustiť posledněje, to ostanětsja bez objasněnija gorod, gospodstvujuščij nyně, ibo apostol govorit: k žena, juže viděl jesi, grad jesť velikij, iže imať carstvo nad cari zemnymi (Apok. 17,18). No my ob etom, jesli dast Bog, buděm govoriť dalše. Teper že razjasnim, čto nužno ponimať pod pustyněju, v kotoruju tajnoviděc byl priveděn duchom. V duchovnom smysle my sčitaem pustyněju voobšče vsjakij gorod ili čelovečeskoje obščestvo, něnavidimoje Gospodom za duševnoje osleplenije, preljubodějanija i drugije poroki. No možno ponimať eto i inače, a iměnno, čto apostol Ioann viděl i sozercal zapustenije etoj bludnicy, kotoraja predstavlena pod obrazom ženščiny, čtoby pokazať jeje naklonnosť i slabosť ko grechu. Ona siděla na zvere bagrjanom, potomu čto svoimi zlymi dělami ona kak by počivaet na diavole, kotoryj radujetsja ubijstvu i krovi, i črez svoi bogochulstva stanovitsja kak by pomoščniceju otstupnika. Bagrjanosť zverja ukazyvaet na žestokosť jego i sklonnosť k ubijstvu. Čto značit sem golov i děsjať rogov, ob etom, s Božjej pomoščiju, my uznaem iz dalnějšich slov angela.
I žena oblečena byla v porfiru i bagrjanicu, ukrašena zolotom, dragocennymi kamňami i žemčugom.
Oblečena žena v bagrjanicu i porfiru — simvoly i priznaki vlasti nad vsemi; poetomu že ona ukrašena i dragocennymi kamňami i biserom.
I děržala zolotuju čašu v ruke svojej, napolněnnuju měrzosťjami i něčistotami bludodějstva jeje.
Čaša ukazyvaet na sladosť zla pred jego vkušenijem, a zoloto — na zamančivosť jego. Ob Iove skazano, čto on pil poruganije, kak vodu (Iov. 34,7), tak i zděs oboznačaetsja, čto žena dělaet zloje ně dlja nasyščenija, a po stremleniju k gibeli. Poetomu-to ona i ispolnilas měrzosťjami, kotorymi pitaetsja grecholjubivoje obščestvo, upivajas kak sladkim piťjem grechom i bludnym oskverněnijem.
I na čele jeje napisano ima: tajna, Vavilon velikij, mať bludnicam i měrzosťjam zemnym.
Načertanije na čele svidětelstvujet o besstydstve něpravdy, ispolněnnosti grechom i o serděčnom smuščenii; ona mať, potomu čto v podnačalnych jej gorodach rukovodit duševnym bludodějanijem i pobuždaet na měrzkije pred Bogom bezzakonija.
Staťja pjaťděsjat četvertaja. O tom, kak istolkoval jemu angel viděnnuju tajnu.
Ja viděl, čto žena upojena byla krovju svjatych i krovju svidětelej Iisusovych, i, viďa jeje, divilsja udivlenijem velikim. I skazal mně angel: čto ty divišsja? Ja skažu tebe tajnu ženy sej i zverja, nosjaščego jeje, imějuščego sem golov i děsjať rogov.
Nazvanija gorodam dajutsja v Svjaščennom Pisanii, kak eto možno viděť iz mnogich měst jego, soobrazno ich žizni i dělam. Poetomu-to drevnij Vavilon nazvan veseljaščejsja (to jesť uveseljajuščejsja svoim bludodějstvom) bludniceju, povelitelniceju čarodějev i volchvov, i ob Ijerusalimě skazano: lice ženy bludnicy bysť tebe (Ijer. 3, 3), a v poslanii Petra drevnij Rim nazyvaetsja Vavilonom (1 Pet. 5, 13). No, koněčno, pravilněje vsego Vavilonom nazyvaetsja gorod, byvšij v sile pri persach, a potom i vsjakij drugoj gorod, uveseljajuščijsja krovju i ubijstvami. Jevangelist i užasnulsja, uviďa odin iz takich gorodov, no uznal ot angela, čto etot gorod — vladyka mira — pri končině budět nakazan za bezzakonija, kakoj by gorod my pod nim ni podrazuměvali: persidskij li, ili polučivšij drevňuju vlasť Rim, ili novyj kakoj, ili voobšče mirovye carstva, po svojemu charakteru prinimaemye za odno. Ibo vse oni polny pregrešenij i obagreny krovju svjatych, choťja i něodinakovo — odni bolše, drugije měňše. Kto, napriměr, izměrit krov mučenikov so vreměni Dioklitiana ili zamučennych v persidskoj zemle? O tom že, čto bylo, napriměr, pri Elianě, ili o goněnijach na christian ot arian v novom Rimě čitajuščije mogut znať iz istorii.
Zver, kotorogo ty viděl, byl, i nět jego, i vyjdět iz bezdny, i pojdět v pogibel.
Etot zver jesť satana, uměrščvlennyj Krestom Christovym; on snova oživet pri končině mira i ložnymi znaměnijami i čuděsami antichrista budět pytaťsja nizvergnuť Krest. On dějstvoval do Kresta, a teper nět jego, ibo on obessilen stradanijami Spasitelja i lišen svojego vladyčestva nad narodami, kotoroje on iměl nad nimi črez ich idolosluženije. Vyjďa pri končině mira iz bezdny ili iz togo města, kuda on byl zaključen po svojem osužděnii i kuda besy prosili Christa ně posylať ich, a lučše vvergnuť v stado svinoje, on javitsja v mir. Ili že on javitsja iz nastojaščej žizni, kotoraja inoskazatelno tože nazyvaetsja bezdnoju po pričině glubiny grechovnoj i volněnija strastej na žitejskom more. Otsjuda že vyjdět i antichrist — orudije satany dlja ulovlenija ljuděj, za čto i budět osužděn na pogibel v buduščem veke.
I udivjatsja te iz živuščich na zemle, iměna kotorych ně vpisany v knigu žizni ot načala mira, viďa, čto zver byl, i nět jego, i javitsja.
Te, kotorych iměna ně napisany v knige večno živuščich i ně ugadavšije antichrista po Christovym predskazanijam, udivjatsja prišestviju zverja i jego ložnym čuděsam, udivjatsja, ně ponimaja, počemu on polučil prežňuju vlasť snova.
Zděs um, imějuščij mudrosť.
Mudrosť duchovnaja nužna, čtoby poňať to, o čem skazano duchovno.
Sem golov suť sem gor, na kotorych sidit žena. I sem carej.
My dumaem, čto sem glav i sem gor ukazyvajut na sem měst, kotorye prevoschodili pročije svoim moguščestvom i siloj i v kotorych v raznye vreměna osnovyvalis mirovye carstva. Pervoje iz nich jesť carstvo assirijskoje, vtoroje — vladyčestvo miďan v Ekbatanach, car kotorych Arbak, soglasno istorii, ubil assirijskogo carja Sardanapala; potom Navuchodonosor utverdil carstvo chaldějskoje v Vaviloně, a Kir, poraziv eto carstvo, vosstanovil v Suzach persidskoje. Aleksandr Makedonskij razrušil jego i osnoval makedonskoje. Posle etich carstv v drevněm Rimě, posle jego pervych carej i konsulov, pri Kesare Avguste, sdělalas mirovoju Rimskaja imperija, kotoraja i podděrživalas svoimi něčestivymi carjami do Velikogo Konstantina. Točno tak že nužno ponimať i sem carej, a različije roda slov glavy, gory i cari ně dolžno prepjatstvovať ich odinakovomu tolkovaniju. Ibo v Svjaščennom Pisanii něredko iměna privoďatsja soveršenno bezrazlično — mužskije vměsto ženskich, i naoborot, napriměr: Jefrem — junica bodomaja, a v drugom měste: Jefrem — golub ně imyj serdca (Os. 10,6; 7,11), i po apostolu Bogoslovu: trije suť svidětelstvujuščij na zemli, duch, i voda, i krovk i trije vo jedino suť (1 In. 5,8), i po Solomonu: kozel, petuch i car, govorjaščij narodu (Pritč. 30, 31-32). Takim obrazom, sem golov označajut goroda, sem gor — sem sostojanij, kogda oni po vreměnam prevoschodili drugije městnosti zemli ně naselenijem, no slavoju, a cari podobnym že obrazom označajut ili města proslavlennye, kak městoprebyvanija carja, ili že pervych carej v každom iz upomanutych měst, iměnami kotorych i nazyvajutsja ich carstva. Iměnno: iměněm Nina — assirijskoje carstvo, Arbaka — midijskoje, Navuchodonosora — vavilonskoje, Aleksandra — makedonskoje, Romula — drevněrimskoje i Konstantina — novorimskoje.
Iz kotorych pjať pali, odin jesť, a drugoj ješče ně prišel, i kogda pridět, nědolgo jemu byť.
Blažennyj Ippolit razumějet pod iměněm pjati carej, pavšich iz čisla semi, veka, iz kotorych pjať prošlo, šestoj, v kotoryj i bylo eto viděnije apostolu, prodolžaetsja teper, a seďmoj ješče ně nastupil i kogda nastupit, to budět kratok. A jesli, soglasno blažennomu Iri-něju, sozdany sem dněj, sem něbes i sem činov angelskich, imějuščich vlasť nad drugimi, to, priňavši eto mněnije, nužno soglasiťsja i s našim tolkovanijem, čto sem carstv — eto byvšije ot sozdanija mira donyně; pjať iz nich uže pogibli, šestoje, v kotoroje bylo eto otkrovenije, bylo v drevněm Rimě, a seďmoje, ješče ně nastupivšeje, budět v Rimě novom. Bylo by chorošim objasněnijem sčitať vladyčestvo vsemirnogo Vavilona za něpreryvnoje carstvovanije odnogo goroda vploť do prišestvija antichrista, a posledněje carstvo — za mučitelstvo antichristovo, kotoroje budět prodolžaťsja nědělju po sravněniju s predšestvovavšimi carstvami, vladyčestvovavšimi do pjatisot i tysjači let. Kromě togo, vsjakoje vreměnnoje čislo let voobšče ničtožno po sravněniju s buduščim beskoněčnym Carstvom svjatych.
I zver, kotoryj byl, i kotorogo nět, jesť vosmoj, i iz čisla semi, i pojdět v pogibel.
Zver — antichrist; on nazyvaetsja vosmym, potomu čto vosstanět dlja obolščenija ljuděj i opustošenija zemli posle semi carstv; on ot semi, potomu čto vyjdět ot odnogo iz etich carstv. I on pridět kak car rimskij, a ně ot kogo-libo iz upomanutych narodov, na pogibel i muku tech, kto ně pokoritsja jemu, a potom sam pojdět v gejennu.
I děsjať rogov, kotorye ty viděl, suť děsjať carej, kotorye ješče ně polučili carstva, no primut vlasť so zverem, kak cari, na odin čas.
Děsjať rogov, predšestvujuščich antichristu, iz kotorych odin iskorenil trech, a ostalnych pokoril sebe, viděl i Daniil. Odin čas označaet ili kratkosť vreměni, ili odnu časť goda, to jesť tri měsjaca, posle kotoroj cari pokorjatsja antichristu, kak svojemu gospodinu.
Oni imějut odni mysli i peredadut silu i vlasť svoju zverju. Oni budut vesti braň s Agncem, i Agněc pobedit ich, ibo On jesť Gospoď gospodstvujuščich i Car carej; i te, kotorye s Nim, suť zvannye i izbrannye i vernye.
Sii jedinu valju imut. I verno, potomu čto nikto ně možet služiť dvum gospodam (Mf. 6, 24). Poetomu jedinomyšlenniki vo zlom i podčinivšijesja antichristu i soprotivljajutsja istinnomu Christu. No Agněc Božij, zaklannyj radi nas, pobedit ich i darujet Svoje Carstvo izbrannym, poskolku i po voploščenii u Něgo ostalos Carstvo i gospodstvo nad vsemi.
I govorit mně: vody, kotorye ty viděl, gdě sidit bludnica, suť ljudi i narody, i pleměna i jazyki. I děsjať rogov, kotorye ty viděl na zvere, sii vozněnaviďat bludnicu, i razorjat jeje, i obnažat, i ploť jeje sjeďat, i sožgut jeje v ogně. Potomu čto Bog položil im na serdce ispolniť volju Jego, ispolniť odnu volju, i otdať carstvo ich zverju, dokole ně ispolňatsja slova Božij. Žena že, kotoruju ty viděl, jesť velikij gorod, carstvujuščij nad zemnymi carjami.
I glagola mi: vody, jaže jesi viděl, iděže ljubodějca sedit, ljudije i narodi suť, i pleměna i jazyuy. Tak kak eti slova objasnil angel, to izlišně podrobno govoriť o nich. No dlja měňa kažetsja udivitelnym, kak eto vrag i mstitel diavol pomožet podčiněnnym jemu děsjati rogam vosstať i vooružiťsja na ljubjaščego dobroděteli Christa, Boga našego, i opustošiť mnogoljudnyj gorod, obolščennyj im i otstupivšij ot zapoveděj Božiich, a zatem nasytiťsja jego krovju, kak zver. Udivljajus i tomu, kak on, dlja kotorogo opustošenije služit radostiju i ubijstvo ljuděj — piščeju, raspri i něsoglasija — utešenijem, dast soglasije svoje děsjati rogam otstupničeskim? No predpoloženije, čto žena jesť velikij gorod, vlastvujuščij nad carjami zemnymi, dělaet pravdopodobnym predskazanije o stradanijach togdašněgo mirovogo carstva. Da izbavit nas Bog ot ispytanija etich bedstvij i da vselit nas v grad gornij — Ijerusalim něbesnyj, v kotorom, kak govorit apostol, On Sam vse i vo vsech, kogda uprazdnit vsjakoje načalstvo (otstupničeskoje), vlasť i silu, a služaščich jemu s vernostiju posadit s Soboju i poslužit im, to jesť usladit ich blagami, ugotovannymi im ot složenija mira. Da spodobimsja etogo uslažděnija i my vo Christe, našem Spasitele i Iskupitele; Jemu že so Otcem slava i děržava vměste so Svjatym i Životvorjaščim Duchom nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
18
Staťja pjaťděsjat pjataja. Ob inom angele, vozveščajuščem o paděnii Vavilona, i o něbesnom golose, povelevajuščem bežať iz goroda i otložiť prijatnoje, čto iměli preždě.Posle sego ja uviděl inogo angela, schoďaščego s něba i imějuščego vlasť velikuju. Zemlja osvetilas ot slavy jego.
Ukazyvaetsja na svetlosť něbesnych sil i ich čistotu, prevoschoďaščuju mnogo sijanije zvezd i svetil.
I voskliknul on silno, gromkim golosom govorja: pal, pal Vavilon, velikaja bludnica, sdělalsja žiliščem besov i pristaniščem vsjakomu něčistomu duchu, pristaniščem vsjakoj něčistoj i otvratitelnoj ptipe, ibo jarostnym vinom bludodějanija svojego ona napoila vse narody.
Podobnoje že proročestvoval i Isaija o Vaviloně, stolice chaldějev, vzjatoj Kirom i persami, čto on budět v zapustenii i napolnitsja zverjami i něčistymi duchami (Is. 21,9), ibo zverjam i něčistym ducham po čelovekoněnavistničestvu svojstvenno stremlenije v pustyňu v silu Božestvennogo Promysla, osvoboždajuščego ljuděj ot ich vreda. Etot Vavilon napoil narody vinom svojego bludodějanija, potomu čto byl ich rukovoditelem vo vsjakom prestuplenii zakona i posylal za dary podčiněnnym jemu jurodam v lice načalnikov i pravitelej vragov pravdy i istiny.
I cari zemnye ljubodějstvovali s něju, i kupcy zemnye razbogateli ot velikoj roskoši jeje.
Etot gorod vsledstvije izbytka svojego něpravednogo bogatstva, prebyvaja v roskoši, gordosti i preněbreženii k izlišněmu, sam byl pričinoju obogaščenija zemnych kupcov.
I uslyšal ja inoj golos s něba, govorjaščij: vyjdi ot něje, narod Moj, čtoby ně učastvovať vam v grechach jeje i ně podvergnuťsja jazvam jeje. Ibo grechi jeje došli do něba, i Bog vspomanul něpravdy jeje.
Izydite iz něja, ljudije moi. Kak i Lotu govoril v Sodomě: spasaja spasaj dušu tvoju (Byt. 19, 17), i u Isaii: izydite otsjudu i něčistote ně prikasajtesja, izydite iz sredy jego (Is. 52, 11), tak i zděs govoritsja, potomu čto nužno izbegať sožitelstva i prebyvanija vměste s oskorbljajuščimi Boga.
Vozdajte jej tak, kak i ona vozdala vam, i vdvoje vozdajte jej po dělam jeje; v čaše, v kotoroj ona prigotovljala vam vino, prigotovte jej vdvoje. Skolko slavilas ona i roskošestvovala, stolko vozdajte jej mučenij i gorestej.
Vozdadite jej sugubo po dělam jeja. Eto govoritsja ili k něpovinnym, preterpevšim mnogo zla ot pravitelej togo goroda, potomu čto oni svoim terpenijem skorbej služat pričinoju bolšego nakazanija svoich mučitelej, ili že etimi slovami ukazyvaetsja na perechod k drugim licam, to jesť ot nakazyvaemych k nakazyvajuščim svjatym silam, kotorye iz-za ljubvi k Bogu i obidy, naněsennye rabam Jego, sčitajut za sobstvennye. Čaša nazyvaetsja suguboju ili potomu, čto grešniki i narušiteli zakona podvergnutsja strašnomu nakazaniju v žizni etoj i buduščej, ili čto vměste budut mučiťsja duša i telo ich, u kotorych obščije dějanija, ili že potomu, čto nakazanija za grechi budut ně tolko vněšnije, no i vnutrennije, v vidě ugryzenij sovesti.
Ibo ona govorit v serdce svojem: sižu cariceju, ja ně vdova, i ně uvižu goresti!
I rydanija ně imam viděti. Ibo kak blagodušestvujuščim i živuščim v slave, kotorye zabyli strach Božij, svojstvenno govoriť: ně podvižusja vo vek (Ps. 29,7), tak že govorit o sebe i etot gorod.
Za to v odin děň pridut na něje kazni, směrť i plač i golod, i budět sožžena ogněm, potomu čto silen Gospoď Bog, suďaščij jeje.
Edin děň ukazyvaet ili na vnězapnosť i kratkosť vreměni, kogda ot měča, goloda i jazvy na etot gorod sojdět plač, razrušenije i sožženije ogněm, ili že na tečenije togo dňa, v kotoryj postradaet etot gorod po predskazannomu. Kogda vragi zavladěvajut gorodom, to byvaet dostatočno odnogo dňa, čtoby pričiniť pobežděnnym vsjakogo roda pritesněnija i mnogorazličnye vidy směrti. A Bog vsemogušč kak dlja togo, čtoby spasti blagougodivšich Jemu, tak i dlja togo, čtoby nakazať něraskajannych grešnikov.
I vosplačut i vozrydajut o něj cari zemnye, bludodějstvovavšije i roskošestvovavšije s něju, kogda uviďat dym ot požara jeje, stoja izdali ot stracha mučenij jeje i govorja: gore, gore tebe, velikij gorod Vavilon, gorod krepkij, ibo v odin čas prišel sud tvoj!
My dumaem, čto carjami zemnymi nazyvajutsja načalniki, kak i Psalmopevec skazal ob Ijerusalimě: se, kňazi jego sobrašasja (Ps. 2, 2). On govorit o nich, otstupivšich ot Božestvennych zapoveděj, čto oni vosplačut, viďa ili slyša ob opustošenii jego i sožženii i užasajas vnězapno slučivšemusja v stol korotkoje vrema.
I kupcy zemnye vosplačut i vozrydajut o něj, potomu čto tovarov ich nikto uže ně pokupaet, tovarov zolotych i serebrjanych, i kamněj dragocennych, i žemčuga, i vissona i porfiry, i šelka i bagrjanicy.
Ibo izlišně budět pokupať i zloupotrebljať etim, kogda živuščije v moguščestve i presyščenii pogibnut.
I vsjakogo blagovonnogo děreva, i vsjakich izdělij iz slonovoj kosti, i vsjakich izdělij iz dorogich děrev, iz mědi i železa i mramora, koricy i fimiama, i mira i ladana, i vina i jeleja, i muki i pšenicy, i skota i ovec.
Posle etich slov nužno razuměť: nikto ně pokupaet. A my dolžny rassudiť i podumať, kakomu gorodu obyčna torgovlja etimi predmětami i kakije ljudi obyknovenno starajutsja priobretať izlišněje dlja něuměrennogo naslažděnija.
I koněj i kolesnic, i teles.
Upotreblenije koněj, kolesnic i tel tože, govorit, izlišně. Kolesnicy — eto vsjakogo roda ekipaži, potomu čto latinskoje slovo _ _ označaet povozku. Iz roditelnogo paděža množestvennogo čisla etogo slova i vyšlo v sokraščenii grečeskoje slovo redan.
I duš čelovečeskich. I plodov, ugodnych dlja duši tvojej, ně stalo u tebja, i vse tučnoje i blistatelnoje udalilos ot tebja, ty uže ně najděš jego.
I duš čelovečeskich. Ně buděš, govorit, obraščať v rabstvo svobodnych, torgovať dušami čelovečeskimi, i ně vernětsja k tebe naslažděnije prežnim bleskom i dovolstvom.
Torgovavšije vsem sim, obogativšijesja ot něje, stanut vdali ot stracha mučenij jeje, plača i rydaja, i govorja: gore, gore tebe, velikij gorod, odětyj v visson i porfiru i bagrjanicu, ukrašennyj zolotom i kamňami dragocennymi i žemčugom! Ibo v odin čas pogiblo takoje bogatstvo.
Gore, gore, grad velikij. Ukazyvaetsja na stradanija etogo Vavilona, plačem o kotorom obraščaetsja vnimanije na veličinu něsčastij i zloključenij, kotorymi on budět nakazan posle prežněj gordosti carskim dostoinstvom.
I vse kormčije, i vse plyvuščije na korabljach, i vse korabelščiki, i vse torgujuščije na more stali vdali i, viďa dym ot požara jeje, vozopili, govorja: kakoj gorod podoben gorodu velikomu? I posypali peplom golovy svoi, i vopili, plača i rydaja: gore, gore tebe, gorod velikij, dragocennosťjami kotorogo obogatilis vse, imějuščije korabli na more! Ibo opustel v odin čas.
Imuščij korabli v more. V perenosnom smysle morem, možet byť, nazyvaetsja nastojaščaja žizň, podvergajuščajasja postojannym volněnijam, a kupcami — plavajuščije v žitejskom volněnii podobno rybam. No vozmožno i to, čto etot postradavšij gorod, nachoďas nědaleko ot obyknovennogo morja, pričinit svoim razrušenijem gore plavajuščim na něm, ot kotorych on raňše pokupal vse. I kupcy vsemirnogo Vavilona, to jesť směšenija, dolžny takže postradať pri končině mira i skorbeť bezutešno o žizněnnych udovolstvijach, kotorych oni budut lišeny, i ot ukorov svojej sovesti.
Veselis o sem, něbo i svjatye apostoly i proroki, ibo sveršil Bog sud vaš nad nim.
Něbo označaet angelov i svjatych, živuščich na něm. Apostolam i prorokam povelevaetsja veseliťsja s nimi, ibo otomščeno obidčikam i pritesniteljam za besčestije propovednikov měždu žiteljami etogo goroda črez prestuplenije imi zapoveděj Božiich ili za izbijenije služitelej slova Božija vlastiteljami zemli. Tak byli iudějami izbity proroki, jazyčnikami — apostoly za svoju k nim propoveď. Radujutsja oni nastupleniju nakazanij ně zlobno, a po svojemu plaměnnomu želaniju prekraščenija grecha, čtoby služaščije jemu črez eti nakazanija v buduščej žizni podverglis měňšim mučenijam.
I odin silnyj angel vzjal kaměň, podobnyj bolšomu žernovu, i poverg v more, govorja: s takim stremlenijem poveržen budět Vavilon, velikij gorod, i uže ně budět jego; i golosa igrajuščich na gusljach i pojuščich i igrajuščich na svireljach i trubjaščich trubami v tebe uže ně slyšno budět; ně budět uže v tebe nikakogo chudožnika, nikakogo chudožestva, i šuma ot žernovov ně slyšno uže budět v tebe; i svet svetilnika uže ně pojavitsja v tebe; i golosa ženicha i něvesty ně budět uže slyšno v tebe, ibo kupcy tvoi byli velmoži zemli, i volšebstvom tvoim vveděny v zablužděnije vse narody. I v něm najděna krov prorokov i svjatych i vsech ubitych na zemle.
Kak žernov pogružaetsja v more, tak že bystro proizojdět i paděnije Vavilona; ono budět tak vnězapno, čto posle něgo ně ostanětsja nikakogo priznaka, na eto ukazyvaet isčeznovenije igrajuščich na svireljach, gusljach i t.p. Pričinoju etogo javljaetsja to, čto svoim sladkopenijem i volchvovanijami gorod etot prelstil vse narody i byl prijateliščem krovi prorokov i svjatych. Vse eto, verojatno, ukazyvaet na něčestivyj Vavilon persidskij, ibo v raznye vreměna i do nastojaščego vreměni on prolil krov mnogich svjatych i uveseljalsja, prelščaja drugich volchvovanijami. Poetomu buděm želať i moliťsja, čtoby etot gorod polučil ukazannoje vozmězdije za gordosť protiv Christa i jego rabov. No, kak my dumaem, etomu něskolko protivorečit mněnije drevnich učitelej Cerkvi, kotorye otnosili eti predskazanija k Vavilonu rimskomu, potomu čto u Rima, četvertogo zverja, byli děsjať rogov, iz kotorych vysšij iskorenit tri, a drugije podčinit sebe, i javitsja kak rimskij car budto by dlja togo, čtoby usiliť i vosstanoviť ich vlasť, a na samom děle, čtoby soveršiť okončatelnoje opustošenije. Poetomu pravdopodobno budět mysliť i tot, kto budět ponimať pod nim, kak skazano raňše, mirskoje carstvo, vladyčestvujuščeje kak by v odnom tele ot načala donyně i prolivšeje krov apostolov, prorokov i mučenikov. Ibo govorjat: odno vojsko i odin gorod, choťja lica, iz kotorych oni sostojat, pereměňajutsja; tak i carstvo nazyvaetsja odnom, něsmotrja na jego razdělenija i raspredělenija po mnogim městam v raznye gody.
19
Staťja pjaťděsjat šestaja. O pesnopenii svjatych i trojakoj "alliluija", kotoruju oni pojut pri razorenii Vavilona.Posle sego ja uslyšal na něbe gromkij golos kak by mnogočislennogo naroda, kotoryj govoril: Alliluija! spasenije i slava, i česť i sila Gospodu našemu! Ibo istinny i pravedny sudy Jego: potomu čto On osudil tu velikuju ljubodějcu, kotoraja rastlila zemlju ljubodějstvom svoim, i vzyskal krov rabov Svoich ot ruki jeje. I vtorično skazali: Allilujja! I dym jeje voschodit vo veki vekov. Togda dvadcať četyre starca i četyre životnych pali i poklonilis Bogu, siďaščemu na prestole, govorja: amiň! Allilujja!
Allilujja označaet Božestvennoje proslavlenije; amiň že — istinno, da budět. Eto vospevaetsja angelskimi silami vměste s svjatymi ljuďmi tri raza Triipostasnomu Bogu — Otcu, Synu i Svjatomu Duchu, Kotoryj otomstil za krov rabov Svoich, prolituju Vavilonom, i nakazanijem žitelej jego prekratil grech. Slova i dym jeje voschožděnije vo veki vekov ukazyvajut ili na to, čto nakazanija ně budut zabyty, ili nakazannye budut za eto mučiťsja v buduščem v měňšej měre.
I golos ot prestola isšel govorjaščij: chvalite Boga našego, vse raby Jego i bojaščijesja Jego, malye i velikije.
Prestol Božij — cheruvimy, povelevajuščije vospevať Jego velikim i malym v dobrych dělach, sorazměrno s siloju každogo. Ja dumaju, čto uměršije mladěncy, malye po vozrastu i ně dostigšije soveršenstva, voskresnut velikimi i budut proslavljať Tvorca našego Boga.
I slyšal ja kak by golos mnogočislennogo naroda, kak by šum vod mnogich, kak by golos gromov silnych, govorjaščich: Allilujja! ibo vocarilsja Gospoď Bog Vseděržitel. Vozradujemsja i vozveselimsja, i vozdadim Jemu slavu, ibo nastupil brak Agnca.
Glas naroda i vod mnogich i gromov — označaet zvučnosť pesnopenij angelskich i vsech něbesnych sil besčislennych, kak ich někogda razuměli pod vodami, jaže prevyše něbes (Ps. 148,4). S nimi že pojet slavu Bogu ves sobor pravednych Gospoď Iisus Christos črez Svoje čelovekoljubije vocarilsja nad vsemi, kotorymi raňše obladal, kak Tvorec. On budět carstvovať so vlasťju, kak Car i Sudija. Brak Agnca označaet sojuz Cerkvi so Christom, kotorogo božestvennye apostoly byli ustroiteljami, darovav Cerkvi duchovnoje obručenije, potomu čto někogda ona polučit obručenije istinnoje.
Staťja pjaťděsjat seďmaja. O tainstvennom brake i o večeri Agnca.
I žena Jego prigotovila sebja. I dano bylo jej oblečsja v visson čistyj i svetlyj; visson že jesť pravednosť svjatych. I skazal mně angel: napiši: blaženny zvannye na bračnuju večerju Agnca. I skazal mně: sii suť istinnye slova Božij.
Visson ukazyvaet na svetlosť dobrodětelej, v kotoruju oděta Cerkov, na tonkosť v veděnii i vysotu razmyšlenija i sozercanija Božestvennych opravdanij. Večerja Christova — toržestvo vernych i radosť ich, kotoruju unasledujut blažennye v večnom čertoge vměste so Svjatym Ženichom něporočnych duš: něložen bo jesť obeščaeyj. Blag buduščego veka, prevoschoďaščich vsjakij um, velikoje množestvo; poetomu oni nazyvajutsja mnogorazličnymi iměnami: inogda — Carstvam Něbesnym za jego slavu i čestnosť, inogda — raem za něoskuděvajuščuju trapezu naslažděnij, inogda lonom Avraama za uspokojenije v něm počivšich, inogda že čertogam bračnym za beskoněčnoje veselije i radi čistogo, něizrečennogo i istinnogo sojediněnija Boga so Svoimi rabami i radi sojuza, prevoschoďaščego telesnoje obščenije, kak svet i miro otličajutsja ot ťmy i zlovonija.
Ja pal k nogam jego, čtoby pokloniťsja jemu; no on skazal mně: smotri, ně dělaj sego; ja soslužitel tebe i braťjam tvoim, imějuščim svidětelstvo Iisusovo. Bogu poklonis, ibo svidětelstvo Iisusovo jesť duch proročestva.
Ni, klevret ti jesm. Božestvennyj angel govorit: ně klaňajsja mně kak predskazatelju buduščego, ibo ispovedanije Christa i svidětelstvovanije o Něm vnušaetsja duchom proročestva. Eto že možno ponimať i tak: i proročestvo bylo dlja togo, čtoby vozvestiť svidětelstvo Christovo i zasvidětelstvovať veru svjatych, a poetomu klaňajsja ně mně, svojemu soslužitelju, no Tomu, Kto imějet vlasť nad vsemi. Otsjuda že my uznaem o smirennomudrii angelov, kotorye Božestvennoj slavy ně prisvaivajut sebe, kak eto dělajut děmony, a otnosjat jeje ko Vladyke. Buděm že i my, preuspevaja drug pered drugom v smirennomudrii, ispolňať slovo Božije: naučitesja ot Měně, jako krotok jesm i smiren serdcem, i obrjaščete pokoj dušam vašim (Mf. 11.29), čtoby polučiť uspokojenije v veke buduščem, gdě vsech veseljaščichsja žilišče, čuždoje vsjakich bolezněj, pečali i vozdychanija, kak ozarennoje svetom Christa, Boga Našego. Jemu so Otcem i Svjatym Duchom podobaet vsjakaja slava, česť i pokloněnije nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja pjaťděsjat vosmaja. O tom, čto jevangelist viděl Christa na belom koně vměste so svjatymi angelami.
I uviděl ja otverstoje něbo, i vot, koň belyj, i siďaščij na něm nazyvaetsja Vernyj i Istinnyj, Kotoryj pravedno sudit i voinstvujet. Oči u Něgo kak plaměň ogněnnyj, i na golove Jego mnogo diadim.
Otverstoje něbo označaet prišestvije Christovo, posledujuščeje s něba, podobno kak u zemnych carej podňatije zanavesov predšestvujet prigovoru i osužděniju vinovnych. Belyj koň ukazyvaet na svetlosť svjatych, vossedaja na kotorych, On budět sudiť narody, ispuskaja ogněnnyj plaměň iz Svoich ogněnno-plaměnnych očej, to jesť vseviďaščeju siloju Svojeju prosveščajuščij, a ně opaljajuščij pravednikov i požirajuščij grešnikov. Mnozi vency ukazyvajut ili na vlasť Jego nad vsem zemnym i něbesnym, kak ni mnogo na něbe činov angelskich i na zemle soborov i prestolov svjatych, ili na pobedu Jego nad grešnikami i po dolgoterpeniju Svojego domostroitelstva, po slovu Davida: pobediši, vněgda suditi ti (Ps. 50, 6).
On iměl ima napisannoje, kotorogo nikto ně znal, kromě Jego Samogo.
Něizvestnosť iměni označaet něpostižimosť suščestva Jego, ibo On imějet mnogo iměn po Svojemu domostroitelstvu našego spasenija, a iměnno: Blagij, Pastyr, Svet, Solnce, Žizň, Pravda, Iskuplenije, Svjatyňa, kak i otricatelnye (to jesť otricajuščije nědostatki i ograničenija, svojstvennye koněčnomu tvarnomu bytiju — Red.): Nětlennyj, Bessměrtnyj, Něizměnnyj, Něvidimyj, a po suščestvu Svojemu iměni ně imějet, tak kak On něpostižim i vedom liš Samomu Sebe s Otcem i Vsesvjatym Duchom.
On byl oblečen v oděždu, obagrennuju kroviju. Ima Jemu: Slovo Božije.
Oděždoju Slova Božija služila Jego nětlennaja i prečistaja ploť, obagrennaja vo vrema stradanij Jego čestnoju kroviju. Eto podtverždaet i skazannoje raněje. Počemu Něimějuščij iměni i nikomu Něznaemyj zděs nazyvaetsja Slovom? Ili dlja ukazanija na Jego Synovňuju Ipostas i besstrastnoje rožděnije ot Otca, podobno kak naše slovo proischodit ot našego uma, ili na to, čto On v Sebe zaključaet razumnoje opravdanije vsego suščestvujuščego, ili že potomu, čto On jesť Provozvestnik sily i premudrosti Otca.
I voinstva něbesnye sledovali za Nim na koňach belych, oblečennye v visson belyj i čistyj.
Voinstva něbesnye iďachu v sled Jego — eto sily něbesnye, otličajuščijesja svetlostiju dobrodětelej i vysotoju razuměnija i udostojennye krepkogo i tesnogo jediněnija so Christom.
Iz ust že Jego ischodit ostryj měč, čtoby im poražať narody. On paset ich žezlom železnym, On topčet točilo vina jarosti i gněva Boga Vseděržitelja.
Oružije označaet nakazanije, kotoroje postigaet něčestivych grešnikov po pravednomu Sudu povelenijem iz ust Božiich. Oni budut Im pasomy něsokrušimym žezlom večnych mučenij dlja presečenija ich něčestija, čego ně ispytajut svjatye, ibo, po slovu Psalmopevca, ně ostavit Gospoď žezla něčestivych nad žrebijem pravednych (Ps. 124,3). On topčet točilo jarosti, potomu čto Otec Sam nikogo ně sudit, no Jemu kak Čeloveku predostavil Sud, kotoryj On iměl ot načala po suščestvu, kak Syn.
Na oděždě i na bedre Jego napisano ima: Car carej i Gospoď gospodstvujuščich.
Ima Carja carej ukazyvaet na něrazdělnosť jestestv po voploščenii, kogda On postradal plotski, buduči Bogom, i, buduči Čelovekom, jesť Car carej, to jesť carstvujuščich nad strasťjami, Gospoď gospod, to jesť polučivšich vlasť nad grechom pri sodějstvii Christa, Gospoď tech, kto polučit Carstvo v buduščem veke.
Staťja pjaťděsjat děvjataja. Ob antichriste i o vveržennych vměste s nim v gejennu.
I uviděl ja odnogo angela, stojaščego na solnce; i on voskliknul gromkim golosom, govorja vsem pticam, letajuščim po sredině něba.
My sčitaem etogo angela odnim iz vysšich, potomu čto on povelevaet drugim radovaťsja nakazaniju grešnikov i prekraščeniju grecha. Pticami — angely nazyvajutsja radi vysoty i bystroty svojego poleta dlja našego ispravlenija i naučenija, ibo ispolněnije voli Božijej služit dlja nich piščeju, v čem oni podražajut Christu. Oni parjat posredě něba, čtoby otkryť dostup na něgo k predskazannomu veseliju i svjatym, ibo ich chodatajstva služat kak by stupeňju dlja voschožděnija snizu na něbo. Poetomu imi že svjatye budut voschiščeny v sretenije Gospodně (1 Fes. 4, 17).
Letite, sobirajtes na velikuju večerju Božiju, čtoby požrať trupy carej, trupy silnych, trupy tysjačenačalnikov, trupy koněj i siďaščich na nich, trupy vsech svobodnych i rabov, i malych i velikich.
Priidite i soberitesja na večerju velikuju Božiju. Vsesilnoje želanije Božije, nazyvaemoje blagovolenijem i voždělennoju jego večeriju, sostoit v tom, čtoby vse ljudi spaslis i dostigli poznanija istiny (1 Tim. 2, 4), obratilis i živy byli (2 Pet. 3, 9) i čtoby zasluživšije nakazanija polučili jego. Christos nazyval brašnom (duchovnoj piščej. — Red.) volju Otca Svojego (In. 4,34), a zděs ona nazyvaetsja večeriju Božijeju, potomu čto ljudi polučat, čto chotel každyj polučiť za děla svoi — nagradu ili nakazanije. Sněděnije ploti označaet uničtoženije vsego plotskogo, isčeznovenije načalnikov zemli. Koni upominajutsja ně potomu, čto i oni tože voskresnut i budut sudimy, a dlja ukazanija na ljuděj ženoněistovych, poraboščennych lukavstvom. Vsadniki označajut vozljubivšich zloje, čto i pojasňaetsja slovami: svobodnych i rabov, malych i velikich, potomu čto svobodnymi i velikimi nazyvajutsja zděs nagrešivšije mnogo i po svojej vole, a rabami i malymi — sogrešivšije měněje ili po něrazuměniju, vozrastu i nuždě.
I uviděl ja zverja i carej zemnych i voinstva ich, sobrannye, čtoby sraziťsja s siďaščim na koně i voinstvom Jego.
Za mnogoobrazije grechov voinstvujuščich vměste s diavolom on nazyvaet voinstvami, choťja oni i sostavljajut měňšuju časť po sravněniju s angelskimi silami i svjatymi, a posledovatelej Christa za jedinodušije ich v stremlenii k ugožděniju Bogu voinstvom, to jesť v jedinstvennom čisle.
I schvačen byl zver i s nim lžeprorok, proizvodivšij čuděsa pred nim, kotorymi on obolstil priňavšich načertanije zverja i pokloňajuščichsja jego izobraženiju.
I jat bysť zver i s nim lživyj prorok. Oni protivilis Christu s pokornymi im carjami i kňazjami, no, buduči pobežděny oba — antichrist i lžeprorok, tvorivšij čuděsa dlja boleje uspešnogo priňatija obolstitelja, byli nakazany gněvom Božiim.
Oba živye brošeny v ozero ogněnnoje, gorjaščeje seroju.
Možet byť, oni izbegnut obščej směrti, no, uměrščvlennye vo mgnovenije oka, osužděny budut v gejennu ogněnnuju, na směrť vtoruju. Kak na Sud pojdut ostavšijesja v živych, o kotorych apostol govorit, čto oni vdrug, vo mgnovenije oka, izměňatsja (1 Kor. 15, 52), tak, naoborot, eti oba protivnika Boga perejdut prjamo ně na Sud, no vo osužděnije. Na osnovanii slov apostola, čto antichrist budět ubit ducham ust Božiich (2 Sol. 2,8), i mněnija odnogo učitelja, čto živye budut i po ubijenii antichrista, někotorye ponimajut eto inače. No my utverždaem, čto živye suť te, kotorych ublažaet Daniil, a eti dva, po otňatii Bogom ich vlasti, v něpodvergajuščichsja tleniju telach budut brošeny v gejennu ogněnnuju, čto i budět dlja nich směrtiju i ubijenijem po Božestvennomu Christovu poveleniju.
A pročije ubity měčom siďaščego na koně, ischoďaščim iz ust Jego, i vse pticy napitalis ich trupami.
Esť dve směrti: odna — razlučenije duši s telom, a drugaja — vverženije v gejennu. Prilagaja eto k vosstavšim na Boga vměste s antichristom, my predpolagaem, i ně bez osnovanija, čto im budět naněsena pervaja směrť — telesnaja — měčom, ili povelenijem Božiim, a potom uže ich postignět i vtoraja. I eto spravedlivo. Jesli že ně tak, to oni vměste so svoimi obolstiteljami budut učastnikami večnych mučenij — vtoroj směrti. Nasyščenije plotiju nužno ponimať zděs, kak i raněje. Kak Bog govoril črez Isaiju grešnikam: byste mi v sytosť (Is. 1,14), tak že něprijatno i měrzostno dlja svjatych Jego vsjakoje plotskoje želanije.
20
Staťja šestiděsjataja. O svjazanii satany ot raspjatija Christova do končiny, i o tysjače let.I uviděl ja angela, schoďaščego s něba, kotoryj iměl ključ ot bezdny i bolšuju cep v ruke svojej. On vzjal drakona, zmija drevněgo, kotoryj jesť diavol i satana, i skoval jego na tysjaču let, i nizverg jego v bezdnu, i zaključil jego, i položil nad nim pečať, daby ně prelščal uže narody, dokole ně okončitsja tysjača let; posle že sego jemu dolžno byť osvobožděnnym na maloje vrema.
Zděs govoritsja o byvšem vo vrema stradanij Gospoda nizverženii diavola, kogda jego, počitavšego sebja silnym, vsemoguščij Christos, Bog naš, svjazal, izbavil nas ot jego vlasti i osudil jego na vverženije v bezdnu. Eto vidno i iz togo, čto besy Jego prosili ně posylať ich v bezdnu. O svjazanii diavola svidětelstvujet i prekraščenije idolosluženija, razrušenije jazyčeskich kapišč, prekraščenije krovavych žertv i rasprostraněnije po vsemu miru poznanija voli Božijej. Velikij Iriněj svidětelstvujet, čto v prišestvije Christa diavol vpervye uznal, čto on osužděn v bezdnu i gejennu. Poetomu ja dumaju, čto pod vyšeskazannym nužno ponimať osužděnije diavola Christom. Tem, čto semu osužděniju služit angel, pokazyvaetsja, čto diavol ně možet soprotivljaťsja Bogu, ibo on slabeje daže angela. Užem (kanatom — Red.) nazyvaetsja svjazujuščeje i otnimajuščeje silu jego dějstvije Božije. Tysjaču let lučše sčitať ně za opredělennoje količestvo let — tysjaču, no ili voobšče za množestvo let, ili za čislo soveršennoje, ibo tak sčitajutsja i te tysjači, o kotorych govorit David: slovo, ježe zapoveda v tysjašči rodov (Ps. 104,8). Eto čislo označaet voobšče mnogije gody, čtoby vo vsem mire bylo propovedano Jevangelije i ukorenilis seměna blagočestija, no možet označať i prosto soveršennoje čislo, potomu čto, ostaviv v nich podzakonnuju žizň, my prizvany v muža soveršenna v měru vozrasta ispolněnija Christova (Ef. 4,13). Takim obrazom, tysjača let — eto vrema ot voploščenija Christa do prišestvija antichrista. Verno li to, kak my ponimaem, ili tysjača let jesť děsjať raz po sto let, kak dumajut někotorye, ili ješče měňše,— eto izvestno liš Bogu, Kotoryj Odin znaet, do kakich por dlja nas polezno Jego dolgoterpenije i prodolženije našej žizni. A po okončanii etogo vreměni antichrist vozmutit vsju vselennuju, po dějstviju Veliara izlivaja na ljuděj jego jadovituju zlobu, potomu čto on znaet o něizbežnosti svojego nakazanija. No vsemilostivyj Bog da spaset nas ot děl jego i izbavit ot nakazanija, ugotovannogo jemu i slugam jego, sodělav nas pričastnikami večnych blag, ugotovannych prijavšim směrť za něpokornosť diavolu. Bogu že podobaet milosť k nadějuščimsja na Něgo, blagodarenije ot vsech sil angelskich i živuščich na zemle i pokloněnije Christu so Otcem i Životvorjaščim Duchom nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja šesťděsjat pervaja. O prestolach dlja sochranivšich něizměnnym Christovo ispovedanije.
I uviděl ja prestoly i siďaščich na nich, kotorym dano bylo sudiť, i duši obezglavlennych za svidětelstvo Iisusa i za slovo Božije, kotorye ně poklonilis zverju, ni obrazu jego, i ně priňali načertanija na čelo svoje i na ruku svoju. Oni ožili i carstvovali so Christom tysjaču let.
Ešče apostolam byli dany prestoly učitelskije, s kotorych oni prosvetili narody, i v buduščem veke oni budut dany im, po obetovaniju, dlja suda nad otvergšimi propoveď Jevangelija, kak govorit ob etom David: tamo vzydoša kalena, kolena Gospodňa, sviděnije Izrailevo, ispovedatisja iměni Gospodňu, jako tamo sedoša prestali na sud (Ps. 121,4-5). I vsem voobšče svjatym mučenikam, postradavšim za Christa i otvergšim načertanije myslennogo zverja ili izobraženije jego otstuplenija, budět dan sud, vlasť sudiť, kotoroju oni i donyně suďat děmonov, uže učastvuja v slave Christovoj do skončanija etogo mira, počitajas blagočestivymi carjami i kňazjami i obnaruživaja darovannuju im Bogom silu protiv děmonskogo dějstvija i telesnych nědugov. Diavol, antichrist i lžeprorok obšči drug s drugom kak iměnami, tak i dějstvijami, ibo každyj nazyvaetsja zverem. Poetomu satana ili zmij izobražaetsja imějuščim sem golov i děsjať rogov s děsjaťju vencami, antichrist, ili zver, vychoďaščij iz morja, javljaetsja odětym podobnym že obrazom, a lžeprorok obnaruživaet odnu s nim silu, razum, volju i dějatelnosť k pogubleniju prelščaemych. Izbežavšije etoj gibeli budut carstvovať ukazannym preždě obrazom so Christom do Jego vtorogo prišestvija, kogda oni polučat ješče boleje Božestvennych obetovanii.
Staťja šesťděsjat vtoraja. O pervom voskresenij i vtoroj směrti.
Pročije že iz uměršich ně ožili, dokole ně okončitsja tysjača let. Eto pervoje voskresenije. Blažen i svjat, imějuščij učastije v voskresenii pervom: nad nimi směrť vtoraja ně imějet vlasti, no oni budut svjaščennikami Boga i Christa i budut carstvovať s Nim tysjaču let.
My znaem iz Svjaščennogo Pisanija, čto suščestvujut dve žizni i dve směrti: pervaja žizň po pričině prestuplenija zapovedi plotskaja i vreměnnaja, a vtoraja za ispolněnije zapoveděj Božiich — večnaja, obeščannaja svjatym. Soobrazno etomu i dva roda směrti: odna telesnaja i vreměnnaja, a drugaja večnaja, posylaemaja v buduščem v nakazanije za grechi, to jesť gejenna ogněnnaja. Jesť takže različije i měždu měrtvymi: odni, po slovu Isaii, života ně imut (Is. 26, 14), prinosja svoimi dělami zlovonije i směrť,— etich nužno izbegať, a drugije — uměrtvivšije plotskije pomyšlenija vo Christe, soraspjavšijesja Jemu i uměršije dlja mira,— ich nužno voschvaljať. Javno měrtvy i dostojny sožalenija te, kotorye ně spogreblis Christu i ně sovoskresli s Nim v kreščenii, no prebyvajut v duchovnoj směrti. Oni ně voskresnut s Nim, poka ně okončitsja tysjača let, to jesť vrema, prodolžajuščejesja ot pervogo Jego prišestvija do slavnogo vtorogo, no vozvraťjatsja v zemlju, kak rožděnnye ot zemli, a ně ot Ducha, potomu čto v směrti ich — načalo ich buduščich mučenij. Voskresšije že v pervom voskresenii, to jesť osvobodivšijesja ot měrtvennych pomyšlenij i děl,— blaženny, ibo oni ně ispytajut beskoněčnych muk vtoroj směrti, no v prodolženije tysjači let do vreměni razrešenija satany i obolščenija im vsech narodov budut vměste so Christom svjaščenstvovať i carstvovať, ně potomu, čto posle etogo lišatsja Carstva, no kak imějuščije polučiť jego něsomněnno i tverdo po okončanii vreměnnogo i nastuplenii večnogo. Vrema, kotoroje projdět ot osvobožděnija diavola do jego osužděnija i nakazanija v gejenně, budět něznačitelno. Poetomu slova budut ijerei Bogu i Christu nužno ponimať kak povtorenije prežněgo, ibo čuděsa svjatych, kotorye my vidim teper na opyte, vo vrema otkrovenija jevangelistu byli ješče tolko buduščimi. Itak, jesť dve směrti i stolko že voskresenij. Pervaja směrť — telesnaja, poslannaja v nakazanije za preslušanije čeloveka, a vtoraja jesť muka večnaja. I pervoje voskresenije jesť vozrožděnije ot měrtvych děl, a vtoroje — perechod tela ot tlenija v nětlenije.
Staťja šesťděsjat treťja. O Goge i Magoge.
Kogda že okončitsja tysjača let, satana budět osvobožděn iz temnicy svojej i vyjdět obolščaťnarody, nachoďaščijesja na četyrech uglach zemli, Goga i Magoga, i sobirať ich na braň; čislo ich kak pesok morskoj.
Ukazannoje tysjačeletije někotorye isčisljali, ně znaju počemu, za tri s polovinoju goda, protekšich ot kreščenija Christa do jego vozněsenija na něbo, posle čego diavol budto by byl osvobožděn. Naprotiv togo, drugije polagali, čto posle šesti tysjač let budut voskrešeny odni uměršije svjatye, čtoby oni naslaždalis tysjaču let udovolstvijami i slavoju na toj zemle, gdě im prichodilos terpeť mučenija, a uže posle etogo nastupit obščeje voskresenije i pravednych, i grešnikov. Cerkov ně prinimaet etich tolkovanij, a potomu izlišně i govoriť o nich. I my, na osnovanii slov Gospoda saddukejam o pravednikach, čto oni jako angeli Božij na něbesi suť (Mf. 22,30), i slov apostola, čto něsť Carstvo Božije brašno i pitije (Rim. 14, 17), tysjaču let sčitaem za vrema propovedi Jevangelija. Potomu čto nět něobchodimosti, kak my govorili ob etom raněje, sčitať etu tysjaču let za točno opredělennoje čislo, no, kak skazano v Pesni Pesněj: muž priněset v plodě jego tysjaču srebrenik. Vinograd moj predo mnoju: tysjašča Solomonu i dvesti streguščim plod jego (Pesn. 8,11-12), gdě oboznačaetsja ně čislo, a obilije i izbytok urožaja, tak i zděs — soveršennyj plod very. I posle etogo pridět čelovek bezzakonija, syn pogibeli (2 Sol. 2,3), da, po apostolu, sud priimut vsi ně verovavšij istině, no blagovolivšije v něpravdě (2 Sol. 2, 12), i po slovu Gospoda, skazavšego: Az priidoch vo ima Otca Mojego, i ně prijemlete Měně; ašče in priidět vo ima svoje, toju prijemlete (In. 5,43). Togda satana, osvobožděnnyj iz svojego zaključenija, kak skazano, obolstit vse narody i podnimět na braň Goga i Magoga dlja opustošenija vselennoj. Někotorye polagajut, čto Gog i Magog suť polunoščnye, otdalennye skifskije narody, nazyvaemye nami gunnami, samye mnogočislennye i voinstvennye iz vsech zemnych narodov. Liš Božestvennaja děsnica uděrživaet ich ot ovladěnija vselennoj do osvobožděnija diavola. Inye že govorjat, čto Gog po perevodu s jevrejskogo označaet sobranije ili sobirajuščego, a Magog — vozvyšenije ili vozvyšennogo, i čto etimi iměnami označaetsja sobranije narodov ili ich prevoznošenije. My znaem, čto Ijezekiil proročestvoval ob etich narodach, govorja: priidut v poslednije dni s bolšoju siloju i padut na zemle Izrailskoj, a oružije ich, po pričině množestva, budět goreť sem let (39, 9). Eti že slova někotorye tolkovniki otnosili k bitve assirijan s Sen-nachirimom pri Jezekii. No to sobytije bylo zadolgo do proročestva Ijezekiilja. Drugije otnosjat ich k poraženiju napavšich na Ijerusalim narodov, kogda iuděi choteli obnoviť i ukrepiť steny etogo goroda posle Vavilonskogo plena po poveleniju Kira persidskogo i potom Darija. Ili že eto otnosjat k vojskam Antiocha, pobežděnnym Makkavejami. No izvestno, čto prišestvije etich narodov sootvetstvujet boleje vsego poslednim vreměnam, potomu čto v svjaščennych knigach nigdě ně upominaetsja o vojnach iudějev so skifami, govoritsja tolko vojnach s sosednimi narodami, kotorye zavidovali ich vnězapnomu obogaščeniju. I ješče potomu, čto o Goge skazano, budto by on gotovitsja ot drevnich vreměn i pridět vo vreměna poslednije, i, nakoněc, potomu, čto v etom Otkrovenii, predskazyvajuščem buduščeje, skazano, čto Gog i Magog javjatsja pri končině mira.
I vyšli na širotu zemli, i okružili stan svjatych i gorod vozljublennyj. I nispal ogoň s něba ot Boga, i požral ich. I diavol, prelščavšij ich, vveržen v ozero ogněnnoje i sernoje, gdě zver i lžeprorok, i budut mučiťsja děň i noč vo veki vekov.
Predvoditelstvujemye diavolom i jego besami razojdutsja iz svoich měst, kak dikije zveri iz peščer, po vsej zemle, čtoby vzjať v plen i razrušiť stan svjatych, to jesť Cerkov Christovu, osnovannuju i utveržděnnuju na četyrech koncach vselennoj, ně znaja, čto, po slovu Psalmopevca, ně odin angel, a mnogije opolčatsja okrest bojaščichsja Boga (Ps. 33, 8). Pri etom oni že zachoťjat ovladěť i pleniť novyj Ijerusalim, gorod, vozljublennyj Bogom, iz kotorogo rasprostranilsja Božestvennyj zakon črez apostolov po vsej zemle (Lk. 24,47). Zděs govoritsja, čto antichrist vossjadět v chramě Božijem ili iudějskom, preždě Božestvennom, a potom razrušennom za děrznovennoje otverženije Christa i po ožidaniju bogoborcev iudějev imějuščem byť vosstanovlennym antichristom, ili, prisvojaja sebe čužoje i, po slovu apostola, pokazujušči sebe, jako Bog jesť (2 Sol. 2,4), sjadět na samom děle v Cerkvi Vselenskoj, na prestole Božijem. No něnadolgo. Ibo jego s upomanutymi narodami popalit ogoň, sošedšij s něba, ili vidimyj, kak pri Ilii, popalivšij dvuch pjatiděsjatnikov (4 Car. 1, 10), ili že slavnoje prišestvije Christa ubijet ich ducham ust Jego, a vožďa ich diavola vměste s antichristom vvergnět v ozero ogněnnoje na večnye mučenija. No my, naučivšis ot Spasitelja Christa moliťsja, čtoby nam ně podvergaťsja iskušeniju (Mf. 6,13), soznavaja svoju němošč, buděm prosiť Jego něprestanno i userdno, čtoby izbegnuť etogo iskušenija, ně viděť ni prišestvija antichrista, ni vyšenazvannych narodov, ni bed směrtonosnych, kotorye mogut zastaviť otstupiť ot spasitelnoj very. No, sochraňaja, naskolko možno, svidětelstvo sovesti něpovrežděnnym i něujazvimym i javljaja plaměň ljubvi svojej k iskupivšemu nas Svojeju Kroviju Christu dobrymi dělami, buděm ožidať polučenija večnych blag, i da polučim ich v Spasitele i Iskupitele našem Christe. S Nim Otcu so Svjatym i Životvorjaščim Duchom slava, děržava, česť i pokloněnije nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja šesťděsjat četvertaja. O Siďaščem na prestole, vseobščem voskresenii i Sudě.
I uviděl ja velikij belyj prestol, i Siďaščego na něm, ot lica Kotorogo bežalo něbo i zemlja, i ně našlos im města.
Belyj prestol označaet upokojenije Božije, kotoroje On ustroit vo svjatych, ukrašennych dobroděteljami, vossedaja na nich, kak na prestole. Beža něbo i zemlja — eto označaet ich uničtoženije i obnovlenije na mučenija, tak kak v nich ně najdětsja města dlja izměněnija. Jesli tvar podverglas tleniju radi nas, to, po svidětelstvu apostola, vměste s nami i svoboditsja ona ot raboty nětlenija v svobodu slavy čad Božiich (Rim. 8,21), obnovlennaja v lučšem vidě, no ně podvergajas okončatelnomu uničtoženiju, kak ob etom dumali blažennyj Antipatr i drugije svjatye. Blažennyj Iriněj govorit: "Ně istrebljaetsja i ně uničtožaetsja ni sostav, ni suščestvo tvari (ibo veren i istiněn Ustroivšij jeje), no prechodit obraz mira sego, to jesť v čem bylo prestuplenije, ibo v etom obvetšal čelovek, a potomu po Božestvennomu o vsem predveděniju i obraz sej byl tolko na vrema". Velikij Měfodij govorit ob etom sledujuščeje v slove o voskresenii: "Nělzja priňať mněnija někotorych, čto pogibnět vse do osnovanija i čto ně budět ni zemli, ni něba, ni vozducha; potomu čto, choťja ves mir i vosplaměnitsja ogněm dlja svojego očiščenija, odnako ně dojdět do okončatelnoj pogibeli i istreblenija". A dalše prodolžaet: "I Pavel jasno svidětelstvujet, govorja: čajanije bo tvari otkrovenija synov Bojasiich čaet. Sujete bo tvar povinusja ně voleju, no za povinuvšago ju na upovanii, jako i sama tvar svoboditsja ot raboty nětlenija i t.d. (Rim. 8, 19-21). I raněje etogo svjatoj David, vospevaja Gospodu, skazal: pospeši Ducha Tvojego, i soziždutsja, i obnoviši lice zelij (Ps. 103,30). I Isaija govorit: budět něbo novo, i zemlja nova, i ně pomanut prežnich, niže vzydut na serdce ich, no radosť i veselije obrjaščut na něj (Is. 65, 17-18). I verno, čto oni v preizbytke beskoněčnoj radosti ot množestva nagrad zabudut o stradanijach, borbe i bolezňach, byvšich pri ich podvigach! On že govorit v drugom měste: jakože bo něbo novo, i zemlja nova, jaže Az tvorju, prebyvajut predo Mnoju, tako stanět sema vaše i ima vaše (Is. 66, 22). Itak, byvšaja radi nas tvar izměnitsja k lučšemu s nami vměste, ně perechoďa po směrti, kak i my, v něbytije.
I uviděl ja měrtvych, malych i velikich, stojaščich pred Bogom, i knigi raskryty byli, i inaja kniga raskryta, kotoraja jesť kniga žizni; i sudimy byli měrtvye po napisannomu v knigach, soobrazno s dělami svoimi.
Měrtvecami nazyvajutsja ili vse ljudi, uměršije telesno, ili že uměrščvlennye pregrešenijami. Velikije i malye oni ili po vozrastu, kak skazano vyše, ili že potomu, čto budut nakazany něodinakovo, no soobrazno s čislom svoich měrtvennych děl. Ili že velikije suť pravednye, a malye — grešniki, i něpotrebnye po skvernosti i malocennosti duši radi svoich grechov. Raskrytye knigi suť sovesť i děla každogo. A odna iz nich — kniga žizni s napisannymi v něj iměnami svjatych.
Togda otdalo more měrtvych, byvšich v něm, i směrť i ad otdali měrtvych, kotorye byli v nich; i sudim byl každyj po dělam svoim.
Iz čego složilos každoje telo, iz togo že i budět sostavleno vnov i otdano, bylo li ono predano zemle, ili morju. Směrť i ad ně živye životnye, kak dumajut někotorye, no směrť jesť razlučenije duši ot tela, a ad — něvidimoje nami i něizvestnoje město, kuda idut otchoďaščije otsjuda naši duši. Duši soveršavšich měrtvye děla — měrtvy, a duši pravednych, po slovam Mudrogo, v ruce Bojažijej, i ně prikosnětsja ich muka (Prem. 3,1).
I směrť i ad poverženy v ozero ogněnnoje. Eto směrť vtoraja. I kto ně byl zapisan v knige žizni, tot byl brošen v ozero ogněnnoje.
Ad i směrť vveržena bysta v jezero ogněnnoje — eto označaet ili to, čto i napisannoje: poslednij vrag isprazdnitsja směrť (1 Kor. 15,26), ili čto budut osužděny v ogoň lukavye děmony — vinovniki ťjažkoj i zloj směrti grechovnoj, imějuščije svoim ubežiščem ad i posylajuščije tuda na osužděnije pokorivšichsja im. Kak gorodom nazyvajutsja živuščije v něm, tak i zděs adom i směrťju — ich obitateli i vinovniki. Vse sozdannoje Bogom dobro zelo, i potomu etot ogoň požret i istrebit vse, čto ně takovo, ibo napisano, čto Bog směrti ně sotvori (Prem. 1,13). Bolše ně budět směrti i tlenija, a budut carstvovať bessměrtije i nětlenije. Ně nužno udivljaťsja, čto vse ně zapisannye v knige žizni budut brošeny v ozero ogněnnoje, potomu čto kak mnogi obiteli u Boga i Otca dlja spasaemych, tak že mnogorazličny sposoby i města mučenij, kotorye polučat ně udostoivšijesja napisanija v knige žizni, a iměnno: odni budut samye žestokije, a drugije — boleje uměrennye.
21
Staťja šesťděsjat pjataja. O novom něbe, novoj zemle i o vyšněm Ijerusalimě.I uviděl ja novoje něbo i novuju zemlju, ibo prežněje něbo i prežňaja zemlja minovali, i morja uže nět.
Zděs tože govoritsja ně ob uničtoženii tvari, a o pereměně na lučšeje, po svidětelstvu apostola: sama tvar svoboditsja ot raboty nětlenija v svobodu slavy čad Božiich (Rim. 8,21). I božestvennyj Psalmopevec govorit: jako oděždu sviješi ja, i izměňatsja (Ps. 101,27). Obnovlenije starogo značit ně uničtoženije, no tolko ustraněnije ustarelosti i morščin. I o ljuďach, sdělavšichsja počemu-libo lučšimi ili chudšimi, govorjat: "i tot, da ně tot", to jesť izměnilsja. Zamětim takže, čto i jevangelist, sčitaja izměněnije prežněgo sostojanija i pereměnu k lučšemu za někotorogo roda směrť, upotrebljaet slovo "preidoša", vměsto "izměnilis", a o more skazal: i morja česť ktamu. Potomu čto more budět ně nužno, kogda ljuďam ně nužno budět plavať po němu, ni perevoziť i dostavljať proizveděnija zemli v otdalennye strany. I togda ně nužno jego, jesli ono označaet burnuju i polnuju volněnij žizň. Ibo u svjatych ně ostanětsja togda ni malejšego stracha ili smuščenija. Eto podtverždaet i Vasilij Velikij v svojem tolkovanii na slova Isaii: iagoljaj bezdně: opustevši, i reki tvoja izsušu (Is. 44, 27).
I ja, Ioann, uviděl sňatyj gorod Ijerusalim novyj, schoďaščij ot Boga s něba, prigotovlennyj kak něvesta, ukrašennaja dlja muža svojego.
Viděnije novym svjatogo goroda Ijerusalima označaet perechod k svetlosti, kotoruju polučit gornij Ijerusalim, nischoďaščij k ljuďam ot besplotnych gornich sil, potomu čto glava ich vsech — Christos, Bog naš. Etot gorod, imějuščij kraeugolnym kamněm Christa, sostavljaetsja ju svjatych, O kotorych napisano: kaměnije svjato valjaetsja na zemli jego (Zach. 9,16). On nazyvaetsja gorodom, kak obitališče Svjatoj Troicy, ibo po obetovaniju Ona obitaet i chodit v něm (2 Kor. 6,16). Něvestoju etot gorod nazyvaetsja, kak prilepljajuščijsja Vladyke i sojediňajuščijsja s Nim v soveršennom i něrastoržimom sojuze; ukrašennoju — kak imějuščij, po slovu Psalmopevca, slavu i krasotu (Ps. 44,14) v raznoobrazii dobrodětelej.
I uslyšal ja gromkij golos s něba, govorjaščij: se, skinija Boga s čelovekami, i On budět obitať s nimi; oni budut Jego narodom, i Sam Bog s nimi budět Bogom ich. I otret Bog vsjakuju slezu s očej ich.
Golos s něba poučaet svjatogo, čto eto jesť istinnaja skinija. Jeje obraz, ili, lučše, predobrazovanije obraza bylo pokazano Moiseju, a nyně obrazom jeje javljaetsja Cerkov. V etoj skinii něrukotvornoj ně budět ni plača, ni slez, potomu čto Podatel večnoj radosti vsem svjatym darujet něprestannoje i večnoje veselije.
I směrti ně budět uže; ni plača, ni voplja, ni bolezni uže ně budět, ibo prežněje prošlo.
Eto soglasno so Svjaščennym Pisanijem, kotoroje govorit, čto ottuda otbeže bolezň i pečal i vozdychanije (Is. 35,10). Slova pervaja mimoidaša označajut, čto gordosť něčestivych i stradanija svjatych budut iměť sootvetstvujuščij koněc.
Staťja šesťděsjat šestaja. O tom, čto skazal Siďaščij na prestole.
I skazal Siďaščij na prestole: se, tvorju vse novoje. I govorit mně: napiši, ibo slova sii istinny i verny. I skazal mně: soveršilos! Ja jesm Alfa i Oměga, načalo i koněc.
Istinny eti slova, potomu čto proizněseny Samoju Istinoju i poznajutsja po dělam, a ně v simvolach. Načatok i koněc — Christos, pervyj po Božestvu i poslednij po čelovečestvu, i obnimajuščij Svoim Promyslom vse — ot pervoj besplotnoj tvari do ljuděj.
Žažduščemu dam darom ot istočnika vody živoj.
On obeščaet podať žažduščemu pravdy blagodať Svjatogo Ducha, kotoruju obeščal nisposlať verujuščim v Něgo. Tuně ili potomu, čto nědostojny strasti nyněšňago vreměně k choťjaščej slave javipisja vo svjatych (Rim. 8,18), ili že potomu, čto jeje nělzja priobresti za imuščestvo, no tolko za dobrye děla, po čelovekoljubiju Podatelja.
Pobeždajuščij nasledujet vse, i budu jemu Bogom, i on budět Mně synom.
Pobeždajuščij v brani s něvidimymi besami polučit eti blaga, kogda sodělaetsja synom Božiim, i budět naslaždaťsja duchovnymi udovolstvijami.
Bojazlivych že i něvernych, i skvernych, i ubijc, i ljubodějev, i čarodějev, i idoloslužitelej, i vsech lžecov učasť v ozere, gorjaščem ogněm i seroju. Eto — směrť vtoraja.
Bog, želajuščij našego spasenija, napravljaet i obraščaet vsech blagodějanijami i skorbjami k naslediju Svoich blag, predostavljaja nam svetlosť gorněgo Ijerusalima i ťmu i užasy ogňa gejenny, čtoby dělali dobro, poka jesť vrema, ili po želaniju večnoj slavy, ili iz bojazni beskoněčnogo styda. Poetomu-to ob otveržennych, bojavšichsja i slabych v borbe s diavolom skazano, čto oni budut osužděny na vtoruju směrť. Umilostiviv dobrymi dělami Podatelja milosti, ně želajuščego směrti grešnika, no obraščenija jego, da polučim že i my dary Jego, zaslužennye ně slovesnymi poučenijami, a dělami i stradanijami. Ibo ot Něgo bylo dostatočno liš obeščanij blag i predostereženij ot zla, čtoby potom udostaivať počesti ili nakazyvať dostojnych slavy ili nakazanija. No On ješče soizvolil i postradať za nas, čtoby ně kazalos, čto dlja našego ispravlenija i uvračevanija On preněbreg čem-libo. I potomu ně buděm prinimať votšče blagodať Božiju, no črez obraščenije i dobrye děla dostigněm obeščannych blag vo Christe, Gospodě Našem, s Kotorym Otcu vměste s Životvorjaščim Duchom slava i děržava nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja šesťděsjat seďmaja. Ob angele, pokazavšem gorod svjatych i izměrivšem stenu jego s vratami.
I prišel ko mně odin iz semi angelov, u kotorych bylo sem čaš, napolněnnych semju poslednimi jazvami, i skazal mně: pojdi, ja pokažu tebe ženu, něvestu Agnca.
Etim ukazyvaetsja, čto angely ně tolko nanosjat jazvy, no inogda proizvoďat sečenija podobno vračam, a inogda podajut i smagčajuščije bol lekarstva i uvračevanija, potomu čto kak raňše angel posylal nakazanija dostojnym, tak i teper pokazyvaet svjatomu blaženstvo Cerkvi.
Něvestu Christa pravilno nazyvaet ženoju, ibo zaklannyj Agněc Christos uněvestil jeje Sebe Svojeju Kroviju. I kak Adamu byla sozdana vo vrema sna jego žena iz vzjatogo u něgo rebra, tak i Cerkov črez izlijanije Krovi iz rebra Christova vo vrema Jego volnoj směrti na Kreste sočetalas s Nim, ujazvlennym radi nas.
I vozněs měňa v duche na velikuju i vysokuju goru, i pokazal mně velikij gorod, svjatoj Ijerusalim, kotoryj nischodil s něba ot Boga; on imějet slavu Božiju.
Svjatoj byl veděn duchom, i eto ukazyvaet na ustremlenije mysli jego ot zemnogo k něbesnomu. Gora velikaja označaet vysokuju i premirnuju žizň svjatych, kotoroju budět ukrašena i proslavlena Bogom žena Agnca, gornij Ijerusalim.
Svetilo jego podobno dragocennějšemu kamňu, kak by kamňu jaspisu kristallovidnomu.
Svetilo Cerkvi — Christos, Kotoryj nazyvaetsja jaspisam kak prisno rastuščij, cvetuščij, Podatel žizni i čistyj. Voobšče že On predstavljaetsja pod mnogorazličnymi obrazami, kak mnogoobraznye Jego blagodějanija k nam ně mogut byť vyraženy v odnom slove.
On imějet bolšuju i vysokuju stenu, imějet dvenadcať vrat i na nich dvenadcať angelov, na vratach napisany iměna dvenadcati kolen synov izrailevych.
Stenoju cerkovnoju velikoju, vysokoju i ochraňajuščeju žitelej svjatogo goroda, nazyvaetsja Christos; dvenadcaťju vratami jego — svjatye apostoly, črez kotorych my imějem priveděnije i vchod k Otcu, v čem nam pomogajut dvenadcať angelov, načalstvujuščich nad drugimi i boleje blizkich k Bogu po svojemu veděniju i svjatosti, ibo jesli za každym verujuščim sledujet angel chranitel, to s bolšeju uverennostiju my dolžny dumať, čto osnovateljam Cerkvi i sejateljam učenija jevangelskogo pervejšije iz angelov soputstvujut v jevangelskoj propovedi. Na apostolskich vchodach napisany iměna kolen izrailskich, duchovnogo Izrailja, podobno tomu kak na napersnike (nagrudnike, prinadležnosti oblačenija — Red.) drevněgo archijereja byli napisany iměna čuvstvennogo Izrailja. Eto napisanije iměn označaet apostolskoje popečenije o vernych, kak i apostol skazal, čto on pečetsja o vsech cerkvach i serdce jego rasšireno i vměščaet vsech, kogo on porodil blagovestvovanijem (2 Kor. 6,1-12; 1 Kor. 4,15).
S vostoka troje vrat, s severa troje vrat, s juga troje vrat, s zapada troje vrat.
Na četyre storony vrata, i po troje na každoj; eto oboznačaet ispovedanije četyrma koncami zemli Presvjatoj Troicy, kotoroje oni polučili črez Životvorjaščij Krest. Položenije vrat napodobije kresta, po priměru dvenadcati volov, děržavšich more Solomonovo, ustrojennoje iz mědi (2 Par. 4, 4), označaet troičnuju četvericu apostolov, propovednikov Svjatoj Troicy, i rasprostraněnije četyrech Jevangelij na četyrech storonach sveta. Črez eto obrazujetsja duchovnoje more svjatogo kreščenija, ustrojennoje myslennym Solomonom i očiščajuščeje grechi mira. Zolotaja trosť označaet čestnosť (čistotu i vysokoje dostoinstvo. — Red.) izměrjajuščego angela, javivšegosja v obraze čeloveka, i čestnosť goroda izměrjaemogo, stenoju kotorogo označaetsja — Christos. Radi čistoty i premudrosti nadmirnych jestestv on izměrjaetsja ně čelovekom, no angelami, znajuščimi veličije i blagolepije svetlogo goroda. My dumaem, čto stena zděs označaet Božestvennoje ogražděnije i pokrov, kotorye budut ochraňať svjatych.
Gorod raspoložen četverougolnikom, i dlina jego takaja že, kak i širota. I izměril on gorod trostiju na dvenadcať tysjač stadij; dlina i širota i vysota jego ravny. Stena goroda imějet dvenadcať osnovanij i na nich iměna dvenadcati apostolov Agnca.
Osnovanija steny s napisannymi iměnami apostolov suť blažennye apostoly, na kotorych utveržděna Cerkov Christova.
Govorivšij so mnoju iměl zolotuju trosť dlja izměrenija goroda i vrat jego i steny jego.
Ustrojstvo goroda v vidě četyrechugolnika označaet jego tverdosť i pročnosť, ibo ravnosť široty, vysoty i dolgoty nazyvaetsja kubom i označaet, kak govorjat, tverdosť. Dvenadcať tysjač stadij, kotorymi izměrjaetsja gorod, možet byť, označajut jego veličinu, ibo, po slovam Davida, živuščije v něm budut mnogočislenněje peska (Ps. 138,18), a možet byť, nasčityvajutsja po čislu dvenadcati apostolov, črez kotorych tot gorod i naseljaetsja. Iskomoje polučaetsja i pri dělenii etogo čisla na tainstvennoje sedměričnoje čislo, potomu čto, jesli razděliť dvenadcať tysjač stadij na sem, to polučaetsja tysjača semsot četyrnadcať měr, nazyvaemych miljami. Tysjača označaet soveršenstvo žizni beskoněčnoj, semsot — soveršenstvo pokoja, a četyrnadcať — dvojnoje subbotstvovanije duši i tela, potomu čto četyrnadcať soděržit v sebe dva raza po semi.
I stenu jego izměril v sto sorok četyre lokťja, měroju čelovečeskoju, kakova měra i angela.
Vysota steny sto sorok četyre lokťja. Eto čislo polučaetsja, jesli označajuščeje apostolskoje učenije čislo dvenadcať vzjať dvenadcať raz.
Stena jego postrojena iz jaspisa, a gorod byl čistoje zoloto, podoben čistomu steklu.
Ustrojenije steny iz jaspisa označaet, kak govorili ob etom něredko, večno cvetuščuju i něuvjadaemuju žizň svjatych. Gorod — čistoje zoloto po pričině svetlosti i čestnosti jego žitelej.
Osnovanija steny goroda ukrašeny vsjakimi dragocennymi kamňami. Osnovanije pervoje — jaspis, vtoroje — sapfir, treťje — chalkidon, četvertoje — smaragd, pjatoje — sardoniks, šestoje — sardolik, seďmoje — chrizolif, vosmoje — virill, děvjatoje — topaz, děsjatoje — chrisopras, odinnadcatoje — giacint, dvenadcatoje — amětist.
Dvenadcať osnovanij — dvenadcať dorogich kamněj; vosem kamněj drevnij pervosvjaščennik nosil na naramnike (odna iz oděžd, vozlagaemych na raměna, to jesť na pleči — Red.), a četyre — novye, čtoby ukazať na soglasije Vetchogo i Novogo Zaveta i na preimuščestvo prosijavšich v Novom. I eto verno! Potomu čto apostoly, označaemye dragocennymi kamňami, ukrašeny vsemi dobroděteljami.
Osnovanije pervoje — iaspis. Jaspis, podobno smaragdu, zelenovatym cvetom označaet verchovnogo Petra, kotoryj měrtvosť Christovu nosil v tele, pokazal něprestanno cvetuščuju i něuvjadaemuju ljubov k Němu i nastavil nas svojeju teploju veroju na město zlačnoje.
Vtoroje — sapfir. Sapfir, podobnyj telu něbesnomu, iz kotorogo, govorjat, byvaet i lazur, označaet, kak dumaju, blažennogo Pavla, voschiščennogo do treťjego něba (2 kor. 12,2) i privlekajuščego tuda, gdě on imějet svoje žitelstvo, vsech jego slušajuščichsja.
Tretije — chalkidon. Chalkidon ně nosilsja na naramnike pervosvjaščennika, no anfraks, ně upominaemyj zděs. Poetomu my dumaem, ně nazvan li etim iměněm svjatoj anfraks. Anfraks že — ugol i označaet blažennogo Andreja, vozžžennogo Duchom. Četvertoje — smaragd. Smaragd imějet zelenyj cvet, pitaetsja jelejem i polučaet ot něgo blesk i krasotu; označaet on propoveď jevangelista Ioanna, umagčajuščego naše duševnoje ot grechov sožalenije i unynije Božestvennym jelejem i darovavšego nam něoslabnuju veru svoim Bogoslovijem.
Pjatoje — sardoniks. Etim kamněm, imějuščim cvet blesťjaščego čelovečeskogo nogťja, označaetsja Iakov, preždě drugich uměrščvlennyj za Christa, na čto i ukazyvaet nogoť, ně ispytyvajuščij boli pri obrezyvanii.
Šestoje — sardij. Oranževo-blesťjaščij po cvetu i celebnyj pri opucholjach i ranach ot železa, sardij oboznačaet, kak ja dumaju, krasotu dobrodětelej blažennogo Filippa, prosveščaemych ogněm Ducha Božija i vračujuščich rany duševnye, polučaemye ot diavolskogo ujazvlenija.
Seďmoje — chrizolif. Chrizolif, blesťjaščij kak zoloto, byť možet, označaet Varfoloměja, ukrašennogo mnogocennymi dobroděteljami i blistajuščego Božestvennoju propovediju.
Osmoje — virill. Etot kaměň cveta morja i vozducha, kak ja dumaju, oboznačaet Fomu, soveršivšego dalekoje putešestvije dlja spasenija indijcev.
Děvjatoje — topazij. Topaz, podobnyj anfraksu po černomu cvetu i istočajuščij, po rasskazam, mlekoobraznyj sok, isceljajuščij glaznye bolezni, možet byť, oboznačaet dušu blažennogo Matfeja, objatuju revnostiju i ukrašennuju prolitoju kroviju za Christa; ona vračujet Jevangelijem slepych serdcem i predlagaet mleko novorožděnnym v vere.
Děsjatoje — chrisopras. Prevoschoďaščij bleskom zoloto, chrisopras označaet blažennogo Fadděja, blagovestivšego carju oděsskomu Avgarju Carstvo Božije, označaemoje zolotom, i měrtvosť v něm, znaměnujemuju prosom.
Odinnadcatoje — iakinf. Giacint lazorevogo ili něbesnogo cveta označaet Simona, kak revnitelja Christovych darovanij, polučivšego něbesnuju mudrosť.
Dvenadcatoje — aměfist. Amětistom, bagrjanym po cvetu, označaetsja Matfej, polučivšij ogoň Božestvennyj pri razdělenii jazykov i zaměnivšij otpavšego apostola za plaměnnoje blagougožděnije Christu, izbravšemu jego.
Eto my zaimstvovali iz slov o kamňach blažennogo Jepifanija v priměněnii k načalnikam kolen izrailskich i zděs povtorjaem, kak liš predpoloženija i gadanija ob istině, izvestnoj tolko Otkryvšemu jeje, dlja upražněnija čitatelja. No vo vsjakom slučae istinno, čto osnovanija i kamni dragocennye suť apostoly, obladajuščije svojstvami kamněj, každyj svojego, a vse voobšče — otličitelnym i lučšim vo vsech kamňach. Poetomu dannye rassužděnija ně nužno sčitať vymyšlennymi samoproizvolno. Ukazyvaja častnye svojstva dobrodětelej každogo apostola, my ně otricaem ich jedinstva i obščnosti, no želaem liš raskryť polnoje tožděstvo, kotoroje sojediňaet ich vsech napodobije cepi.
A dvenadcať vrat — dvenadcať žemčužin. Každye vrata byli iz odnoj žemčužiny.
Dvenadcať vrat očevidno označajut dvenadcať učenikov Christa, javivšich nam dver i puť žizni. Dvenadcať biserov — tože oni, kak polučivšije blesk i prosveščenije ot jedinogo bisera Christa.
Ulica goroda — čistoje zoloto, kak prozračnoje steklo.
Blag gorněgo goroda nělzja s točnostiju objasniť odnim sravněnijem. Poetomu ploščaď goroda predstavljaetsja podobnoj zolotu za svoju mnogocennosť, a za čistotu — podobnoj kristallu. V našem predstavlenii oba eti svojstva ně mogut byť vyraženy odnim slovom. Soveršennoje že znanije vyšněgo goroda prevoschodit i sluch, i vzor, i mysl.
Chrama že ja ně viděl v něm, ibo Gospoď Bog Vseděržitel — chram jego, i Agněc.
I chrama ně viděch v něm. Nět nuždy v chramě dlja goroda, imějuščego svoim pokrovom i ochranoju Boga, Kotorym my živem, i dvižemsja i jesmy. Ibo, po obetovaniju, On jesť i chram svjatych, i obitatel, kak v nich živuščij i choďaščij (2 Kor. 6,16). Agněc označaet Agnca Božija, za nas zaklannogo, s Kotorym suščestvenno sojediněn i Životvorjaščij Duch, predstavlennyj niže pod obrazom reki.
I gorod ně imějet nuždy ni v solnce, ni v luně dlja osveščenija svojego, ibo slava Božija osvetila jego, i svetilnik jego — Agněc.
Gorod ně nuždaetsja v solnce, potomu čto ně nužno čuvstvennogo solnca tam, gdě svetit myslennoje Solnce pravdy; Ono jesť slava i jego svetilo (Is. 60,19), v svete kotorogo pojdut spasennye narody.
Spasennye narody budut chodiť vo svete jego, i cari zemnye priněsut v něgo slavu i česť svoju. Vrata jego ně budut zapiraťsja dněm, a noči tam ně budět.
My vidim, takim obrazom, čto spasennye narody budut chodiť vo svete jego i, uvenčannye pobedoju nad strasťjami, priněsut v něgo česť i slavu dobrych děl. I vrata jego ně imut zatvoritisja — eto ukazyvaet ili na tverdosť i bezopasnosť dlja žitelej, ili na to, čto dlja polnějšego naučenija vsech tam budut otkryty Božestvennye vrata apostolskogo učenija. Tam budět tolko děň, a ně noč, ibo noč budět liš dlja grešnikov.
I priněsut v něgo slavu i česť narodov. I ně vojdět v něgo ničto něčistoje, i nikto predannyj měrzosti i lži, a tolko te, kotorye napisany u Agnca v knige žizni.
Slava i česť narodov označaet, čto v něm vodvorjatsja blagougodivšije Christu iz narodov, no vse skvernoje i něčistoje ně vojdět tuda, ibo koje obščenije svetu ko tmě? (2 Kor. 6, 14).
22
Staťja šesťděsjat vosmaja. O čistoj reke, kazavšejsja ischoďaščej ot prestola.I pokazal mně čistuju reku vody žizni, svetluju, kak kristall, ischoďaščuju ot prestola Boga i Agnca.
Rekoju, ischoďaščeju iz Cerkvi, nazyvaetsja inoskazatelno kreščenije pakibytija, potomu čto omyvaemye v něm dějstvijem Ducha Svjatogo dělajutsja čistejšimi sněga i kristalla. A protekajuščaja po gorněmu Ijerusalimu polnaja vody Božija reka jesť ischoďaščij ot Boga Otca Duch Životvorjaščij, napojajuščij črez angela i vysšije sily, iměnujemye prestolami Božiimi, i stogny svjatogo goroda, to jesť žitelej jego, uveličivšichsja, po slovu Psalmopevca, pače peska (Ps. 138,18).
Sredi ulicy jego i po tu i po druguju storonu reki drevo žizni, dvenadcaťraz prinosjaščeje plody, dajuščeje na každyj měsjac plod svoj.
Reka, govorit on, napojaet svjatych, nasažděnnych pri něj, nazvannych inoskazatelno drevom žizni za pričastije i podražanije drevu žizni — Christu. Oni proizvoďat dvenadcať plodov, to jesť něpreryvno dajut plody, potomu čto tam ně budět zimy grechovnoj, zastavljajuščej, kak eto nabljudaem teper, drevo žizni roňať svoi lisťja, no togda načnětsja vek něprestannogo plodonošenija svjatych. Prinorovitelno k obyčnomu u nas godoobraščeniju, a takže i radi propovedi apostolskoj on nazyvaetsja zděs dvenadcatiměsjačnym. Etot že stich možno objasňať i inače. Pod rekoju možno ponimať, kak skazano, dary Svjatogo Ducha, nisposylaemye črez prestol Otca i Syna, to jesť cheruvimov, na kotorych Bog vossedaet, kak na prestole, na stogny grada, to jesť na mnogočislennoje obščestvo jego; potomu čto eti dary izlivajutsja ot vysšich k nizšim po činoporjadku Něbesnoj ijerarchii. Drevo žizni označaet Christa, poznavaemogo črez Ducha Svjatogo, ibo v Něm Duch, i On poklaňaem v Duche i jesť Podatel Ducha. Črez Něgo že i dvenadcať plodov apostolskich darujut nam večnye, něoskuděvajuščije plody blagorazumija. Ili že zděs predukazyvaetsja leto Gospodně blagoprijatnoje i děň vozdajanija, o kotorom govoril prorok (Is. 61, 1-2).
I lisťja děreva dlja iscelenija narodov.
Lisťja dreva žizni — Christa označajut tončajšije i presvetlye razuměnija suděb Božiich, a plody jego — soveršennějšeje znanije, kotoroje otkrojetsja v buduščem veke. Dlja narodov, stojaščich nizšimi v dělanii dobrodětelej, eti lisťja budut služiť vo očiščenije ich něveděnija i vo iscelenije. Ibo ina slava solncu, i ina slava luně, i ina slava zvezdam (1 Kor. 15,41), i mnogije obiteli u Otca (In. 14,2), čtoby každogo udostoiť bolšej ili měňšej svetlosti po charakteru jego děl. Eto že možno ponimať i inače. Pod drevam žizni, prinosjaščim dvenadcať plodov, možno ponimať lik apostolskij po pričině součastija jego s istinnym Drevom žizni, darovavšim i nam pričastije Svojego Božestva črez voploščenije. Plody jego suť priněsšije stokratnyj plod, a lisťja — plod v šesťděsjat krat. Eti, peredavaja nizšim polučennyj imi ot priněsšich storičnyj plod luč ozarenija svetom Bo-žiim, priněsut iscelenije i zdorovje narodam, priněsšim plod v tridcať krat. Ibo i měždu spasaemymi budět različije, kak měždu lisťjami i plodami: odni proslavjatsja boleje, a drugije měněje. Voobšče v Svjaščennom Pisanii očeň často odno drevo upominaetsja vměsto mnogich, kak ravno mnogo slučaev, kogda upotrebljaetsja množestvennoje čislo vměsto jedinstvennogo.
I ničego uže ně budět prokljatogo.
Anafemu, to jesť otlučenije, možno ponimať v dvuch smyslach: ili predostavlennoje odnomu Bogu i nědostupnoje dlja mnogich, ili že kak ně kasajuščejesja tvari i svjatych sil, a skazannoje diavolu i otněsennoje k němu radi jego okončatelnogo otčužděnija ot dobra. My dumaem, čto zděs "anafema" upotreblena v usilennom smysle, ibo sije ně vozlagaetsja, a otlučaetsja, buduči podčiněnym diavolu, i osuždaetsja na popranije. Takogo prokljatija v gorodě ně budět.
No prestol Boga i Agnca budět v něm, i raby jego budut služiť Jemu. I uzrjat lice Jego, i ima Jego budět na čelach ich.
Sodělavšijesja prestolami Božiimi, po upokojeniju na nich Vladyki, budut žiť v etom gorodě i uviďat Jego licom k licu ně v gadanijach, no, po svidětelstvu velikogo Dionisija, v tom vidě, v kakom Jego viděli apostoly na gore Favor. Oni budut iměť vměsto zolotoj dščicy (plastinki s nadpisju: "Svjatyňa Gospodňa", kotoraja prikrepljalas k golovnomu uboru — Red.) drevněgo pervosvjaščennika (Isch 28,36) načertanije iměni Božija ně tolko na čele, no i v serdce, to jesť ljubov k Němu tverduju, něpreložnuju i děrznovennuju. Ibo načertanije na čele označaet děrznovenije.
I noči ně budět tam, i ně budut iměť nuždy ni v svetilnike, ni v svete solněčnom, ibo Gospoď Bog osveščaet ich; i budut carstvovať vo veki vekov.
Pravedniki, po slovu Christa, budut sijať podobno solncu (Mf. 13,43), i dlja nich, imějuščich svoim prosveščenijem i Carem Gospoda slavy, Kotorym oni, vocarivšis S Nim, budut upravljaťsja večno, ně nužen budět svet svetilnikov ili solnca.
Staťja šesťděsjat děvjataja. O tom, čto Christos jesť Bog prorokov i Vladyka angelov.
I skazal mně: sii slova verny i istinny.
Verny i istinny potomu, čto ich proiznosit Sama Istina. Ukazav vse viděnnoje i izjasněnnoje kak by čerez angela, teper On govorit ot Svojego lica.
I Gospoď Bog svjatych prorokov poslal angela Svojego pokazať rabam Svoim to, čemu nadležit byť vskore.
Esli Bog prorokov jesť Christos, poslavšij angela Svojego pokazať rabam Svoim buduščeje črez blažennogo Ioanna, sozercavšego eto viděnije, to očevidno liš priměnitelno k domostroitelstvu apostol govorit vperedi, čto Otkrovenije dano Synu radi ploti. Tak kak něuželi Bog prorokov, Kotoryj posylaet angelov v kačestve služebnych duchov dlja otkrytija rabam Svoim buduščego, ně znaet ni dňa, ni časa končiny i tolko teper uznaet ot Otca, On, imějuščij, kak Bog, sokrovišča tajnye premudrosti i razuma? Ot lica Jego jevangelist dalše govorit:
Se, grjadu skoro: blažen sobljudajuščij slova proročestva knigi sej.
Predlagať Božestvennye povelenija kak by ot svojego lica imějut obyknovenije i drugije proroki. Slova grjadu skoro ukazyvajut ili na kratkosť etoj žizni v sravněnii s buduščej, ili že na vnězapnosť i bystrotu směrti, kotoraja, kak prestavlenije otsjuda, javljaetsja koncom dlja každogo. I tak kak něizvestno, v kij čas prichodit tať, to i zapovedano nam bodrstvovať i iměť čresla prepojasannymi i svetilniki gorjaščimi (Lk. 12, 35) žizňju po Boge i svetiť bližnim. Buděm poetomu něprestanno s sokrušennym serdcem umoljať Boga izbaviť nas ot gonitelej, čtoby, kogda oni pokorjat nas, angely, prinimajuščije duši naši, ně vzjali ich něgotovymi, ně sušu izoavljajušu, niže spasajušču (Ps. 7,3), čtoby duša každogo, oputannaja uzami zemnych děl i ně vynosjaščaja razlučenija s nimi, ně vozvratilas k nim naprasno, i, prinužděnnaja angelami po Božiju poveleniju ostaviť ich, ně oplakivala by bespolezno vrema, kotorym ona preněbregala. No, vospevaja něprestanno pesň Davida: ugjujuvichsja i ně smutichsja sokratili zapovedi Tvoja (Ps. 118,60), uslyšim v nagradu za ich ispolněnije slova Božii: dobre, rabe blagij i vernyj, o mole byl jesi veren, nad mnogimi ťja postavlju; vnidi v radosť Gospoda tvojego (Mf. 25,21). S Nim podobaet slava Otcu so Svjatym Duchom, česť i děržava nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Staťja semiděsjataja. O dostovernosti viděnnogo angelom.
Ja, Ioann, viděl i slyšal sije. Kogda že uslyšal i uviděl, pal k nogam angela, pokazyvajuščego mně sije, čtoby pokloniťsja jemu, no on skazal mně: smotri, ně dělaj sego, ibo ja soslužitel tebe i braťjam tvoim prorokam i sobljudajuščim slova knigi sej. Bogu poklonis.
Eto svojstvo apostolskoj duši, potomu čto, kak on skazal v Jevangelii: i viděvyj svidětelstvova, i istinno jesť svidětelstvo jego (In. 19,35), tak že i zděs po izloženii viděnnogo uverjaet, čto on sam viděl i slyšal predskazannoje. Pokazal i blagoslovenije angela, raskryvšego viděnije, čto on pokloněnije jego ně priňal, a blagorazumno otněs i peredal jego Vladyke.
Staťja semděsjat pervaja. O tom, čto Otkrovenije poveleno ně zapečatlevať, a propovedovať.
I skazal mně: ně zapečatlevaj slov proročestva knigi sej, ibo vrema blizko.
Do sich por on peredaval slova angela, a teper govorit ot lica Vladyki Christa: ně zapečatlej sloves proročestvija. Kniga eta dostojna dlja čtenija verujuščich, potomu čto ona napravljaet čitajuščich k istinnoj žizni ukazanijem nakazanij, ugotovannych grešnikam, i pokoja, obetovannogo svjatym.
Něpravednyj pusť ješče dělaet něpravdu; něčistyj pusť ješče skvernitsja; pravednyj da tvorit pravdu ješče, i svjatoj da osvjaščaetsja ješče. Se, grjadu skoro, i vozmězdije Moje so Mnoju, čtoby vozdať každomu po dělam jego.
Pusť nikto ně dumaet, čto On pooščrjaet etimi slovami k něpravdě, oskverněniju i obidam, no, ukazyvaja na svobodu voli i sochraňaja jeje něprinužděnnosť, On kak by govorit: "pusť každyj postupaet po svojemu želaniju; Ja ně prinuždaju jego". I, ukazyvaja, čto za každym dělom budět sootvetstvujuščij jemu koněc, On govorit: grjadu vozdati kojemuždo po dělom jego.
Ja jesm Alfa i Oměga, načalo i koněc, Pervyj i Poslednij.
Alfa i Oměga označaet, čto kak po načalu nět ničego starejšego Jego, tak i vlasti Jego i Božestvennomu Carstvu ně budět konca. I vyše ně raz govoreno, čto Christos jesť Alfa i Oměga, kak Pervyj po Božestvu i Poslednij po čelovečestvu.
Blaženny te, kotorye sobljudajut zapovedi Jego, čtoby iměť im pravo na drevo žizni i vojti v gorod vratami.
Sobljudajuščije zapovedi Božij voistinu blaženny, potomu čto oni budut iměť vlasť vo blažennoj žizni upokoiťsja na dreve žizni — Christe, Boge našem, nasyščaťsja i uslaždaťsja sozercanijem Jego, i etomu togda ně v silach budět vosprepjatstvovať ničto lukavoje. Vratami apostolskimi, to jesť črez ich učenije, oni vojdut v vyšnij grad dverju istinnoju (In. 10, 9), ně prelazja inudě (In.10, 1), podobno naemnikam-pastyrjam, a budut vveděny Privratnikom žizni.
A vně — psy i čaroděi, i ljuboděi, i ubijcy, i idoloslužiteli, i vsjakij ljubjaščij i dělajuščij něpravdu.
Psami nazyvajutsja zděs besstydnye, něvernye i voobšče zlye dělateli, oplakivaemye apostolom, a vměste s tem i vozvrativšijesja posle kreščenija na svoju blevotinu. Za eto oni budut otčužděny ot vyšněgo goroda naravně s ubijcami, preljubodějami i idolopoklonnikami.
Staťja semděsjat vtoraja. O tom, čto Cerkov i Duch, obitajuščij v něj, ožidajut slavnogo prišestvija Christova, i o prokljatii, kotoromu podvergnutsja povreždajuščije siju knigu.
Ja, Iisus, poslal angela Mojego zasvidětelstvovať vam eto v cerkvach.
Zděs svidětelstvujetsja o dostoinstve Vladyki, posylajuščego angela. Slovo "svidětelstvovať" upotrebleno vměsto "zasvidětelstvovať".
Ja jesm koreň i potomok Davida.
Christos — koreň Davida, kak Bog, kak proisšedšij ot něgo, jesť rod jego.
Zvezda svetlaja i utrenňaja.
Zvezda utrenňaja i děnnica. Christos že, vossijavšij nam zautra Tridněven i imějuščij javiťsja svjatym, posle nastojaščej žizni v utro vseobščego voskresenija ustanovit něskončaemyj děň.
I Duch i Něvesta govorjat: priidi! i slyšaščij da skažet: priidi!
Něvesta — Cerkov i obitajuščij v něj Duch govorjat v serdcach našich: Avva otče, i prizyvajut prišestvije Jedinorodnogo Syna Božija. Takže i vsjakij verujuščij, slušajuščij učenije, molitsja Bogu Otcu: da priidět Carstvije Tvoje (Mf. 6, 10).
Žažduščij pusť prichodit, i želajuščij pusť beret vodu žizni darom.
I žaždaj da priidět. Žažda k piťju žizni nužna dlja pročnogo obladanija priobretennym. A osobenno potomu, čto dar podaetsja ně tem, kotorye nědostojny jego veličija, choťja něskolko i truďatsja, a prinosjaščim blagij razum, razžžennyj boleje serebra i zolota, a takže i telesnyj trud.
I ja takže svidětelstvuju vsjakomu slyšaščemu slova proročestva knigi sej: jesli kto priložit čto k nim, na togo naložit Bog jazvy, o kotorych napisano v knige sej. I jesli kto otnimět čto ot slov knigi proročestva sego, u togo otnimět Bog učastije v knige žizni i v svjatom gradě, i v tom, čto napisano v knige sej.
Strašnoje prokljatije na izvratitelej Božestvennogo Pisanija; děrzkoje bezrassudstvo ich, zlonravije i samoljubije lišat ich blag buduščego veka. I on predosteregaet nas, čtoby my ně preterpeli togo že i dlja etogo ně pribavljali i ně ubavljali, no slova Pisanija počitali dostovernějšimi i slavnějšimi attičeskich sočiněnij i dialektičeskich sillogizmov. Potomu čto i v nich, jesli nachoditsja čto-libo něsoobraznoje s istinoju, to obyknovenno pribegajut k svidětelstvu avtora etich sočiněnij. No raznicu veličija znaměnitych u nas i u nich trudno daže predstaviť v umě. Ja dumaju, čto ona boleje, čem měždu svetom i ťmoju.
Svidětelstvujuščij sije govorit: jej, grjadu skoro! Amiň. Jej, grjadi. Gospodi Iisuse! Blagodať Gospoda našego Iisusa Christa so vsemi vami. Amiň.
Apostol govorit: "i ja, svidětelstvujuščij o sem, vzyvaju: k Tebe, Žizni našej, idu, i Sam Ty priidi, Gospodi!" No, možet byť, slova svidětelstvujaj sija skazany i ot lica Christa, to jesť On govorit: "Ja, Svidětelstvujemyj, pridu skoro", a apostol otvečaet: grjadi. Gospodi, Iisuse! Prišestvije Christa želatelno dlja svjatych, kak prinosjaščeje za soboju množestvo nagrad. Poetomu i kniga eta, privoďaščaja k blažennoj končině i pokoju čitajuščich jeje, jesť svjataja, bogovdochnovennaja. Teper že my vkratce izložim jeje naznačenije.
Skazannoje o semi cerkvach naučaet nas terpeniju v bedach, ljubvi k dobrodělaniju i drugim dobroděteljam. Otsjuda jasno, čto na zemle dolžno predpočitať vsemu sozercanije čistym duchovnym okom na něbesach slavy Božijej, ně suščestva Božija, no javlenija Jego, vosprinimaemogo ili v vidě mnogorazličnych kamněj, ili raznocvetnoj radugi, ili v drugich obrazach Božija domostroitelstva. My uznaem takže, čto Boga okružajut svjatye besplotnye sily i ugodivšije Jemu vo ploti, čto gromy i molnii predvarjajut Jego prišestvije, čto nělzja postič i objasniť zapečatannuju semju pečaťjami Ducha knigu suděb Božiich, polučivšuju liš črez Agnca Božija raskrytije vsego proischoďaščego ot Jego prišestvija do skončanija. Uznaem takže o chrabrosti i mužestve mučenikov, strašnom nakazanii něvernych, plodonošenii seměni Jevangelskogo, otpaděnii slabych i malovernych, želanii svjatymi vtorogo prišestvija Christa, bedstvijach pred antichristom i o goněnijach jego na christian. Kromě etogo, ukazyvaetsja ješče kak čestny (dostojny vsjakogo počtenija — Red.) pred Bogom svjatye, ibo nakazanija grešnikov otkladyvajutsja do obnaruženija ich po pečati nakazujuščimi angelami. Iz etoj že knigi uznaem i o semi jazvach, kotorye postignut živuščich na zemle v poslednije vreměna, vdoby my obratili svoj vzor na pokajanije i molitvu k Bogu, daby ně ispytať ich. Ukazyvaetsja i na čelovekoljubije angelov, děržaščich Jevangelije i propovedujuščich jego suščim na zemle, tverdosť i mužestvo duš svjatych, kotorye javjatsja pred končinoju dlja obličenija antichrista; razrušenije Ijerusalima, gibel i razrušenije gorodov jazyčeskich i blagodarenije za eto něbesnych sil, goněnije na Cerkov, paděnije diavola, prišestvije antichrista i prelščenija lžeproroka. Pokazyvaetsja množestvo spasaemych, paděnije Vavilona i žatva vsemirnoj nivy, obrezanije gorkich grozdov, pokoj svjatych, podobnyj stekljannomu čistomu morju, i izlijanije iz semi čaš gněva Božija na zemlju, more, reki i drugije stichii,— izlijanije za grechi ljuděj, prinosjaščeje nakazanije i pomračajuščeje prestol zverja, a pomoščnikam i slugam diavola otkryvajuščeje puť i perechod črez Jevfrat, obličajuščeje ich slabosť i proizvoďaščeje vseobščeje i koněčnoje kolebanije mira dlja pereměny nastojaščeju, kogda budět poražen gorod, podobnyj bludnice, ljubodějnyj i zveroobraznyj, imějuščij v sebe diavola i pokojaščijsja na něm. Zatem my vidim, čto sily vysšije vospevajut Boga; Cerkov, ili Ijerusalim něbesnyj, tesnějšim obrazom sojediňaetsja so Christom, a točilo gněva popiraetsja, i po razrušenii vsego zemnogo, posle predanija antichrista i slug jego gejenně angelskije sily i svjatye dělajutsja součastnikami duchovnoj večeri. Otsjuda že my uznaem i o svjazanii diavola, vreměnnom osvobožděnii jego i osužděnii na mučenija, o blaženstve mučenikov, carstvujuščich so Christom do prišestvija antichrista, posle kotorogo diavol, vozbudivšij na braň Goga i Magoga, budět nakazan s nimi vměste, kogda otkrojutsja knigi žizni i odni pojdut na směrť vtoruju, a drugije udostojatsja Ijerusalima něbesnogo i uněvesťjatsja Christu. Uznaem takže o razměrach goroda, o tekuščej tam Božestvennoj reke Ducha i o tom, čto ničem nělzja opisať velikolepija suščich gore, ili beskoněčnoj slavy, obraščaja nas k kotoroj Bogoslov i zapovedujet govoriť: grjadi, to jesť da priidět Choťjaščij podať ugotovannoje svjatym. Daj, Bože, nam priobresti jego dolgoterpenijem, krotostiju, smirennomudrijem i serděčnoju čistotoju, roždajuščeju postojannuju i něvozmutimuju molitvu, kotoraja vozvodit um k Tajnovedcu Bogu. Ibo vrag-obolstitel pri serděčnoj molitve k Bogu staraetsja proniknuť v naše serdce, čtoby posejať zlye seměna, ottorgajuščije ot sojuza s Bogom, i ně dať vozgoreťsja ot poučenija Božija ogňu, kotoryj istrebljaet jego navety i iskušenija. Ibo Bog naš jesť ogň pojadajuščij (Evr. 12,29), On sodějaaet dušu, čisto i něsmuščenno besedujuščuju s Nim, daže vo vrema jeje grechovnogo ochlažděnija teploju i vosprinimajuščeju paljaščij ogoň, kak silno sveťjaščeje na stekljannyj sosud s vodoju solnce posylaet tuda ogoň črez nagrevanije i prelomlenije lučej. Poetomu pokažem i my sebja čistymi Solncu pravdy, kak by stekljannyj chram Ducha, a ně brennymi i skudělnymi sosudami, něsposobnymi k vosprijatiju lučej Božestvennych. I Gospoď, vsem choťjaščij spastisja, i v razum istiny prijti (1 Tim. 2,4), něvozbrannoju blagodatiju sveta Svojego sijaet na vsech, no soobščaet jeje každomu liš po měre čistoty duchovnych očej jego. Jeje da spodobit polučiť nas Vsemilostivyj Christos, Bog naš, postradavšij za nas plotiju. Jemu so Otcem i Vsesvjatym Životvorjaščim Duchom podobaet vsjakaja slava, česť i pokloněnije nyně i prisno, i vo veki vekov. Amiň.
Original elektronnogo teksta raspoložen na sajte pagez.ru