Plač Ijeremii

Sinodalnyj perevod

1

1 Kak odinoko sidit gorod, někogda mnogoljudnyj! on stal, kak vdova; velikij měždu narodami, kňaz nad oblasťjami sdělalsja dannikom.
2 Gorko plačet on nočju, i slezy jego na lanitach jego. Nět u něgo utešitelja iz vsech, ljubivšich jego; vse druzja jego izměnili jemu, sdělalis vragami jemu.
3 Iuda pereselilsja po pričině bedstvija i ťjažkogo rabstva, poselilsja sredi jazyčnikov, i ně našel pokoja; vse, presledovavšije jego, nastigli jego v tesnych městach.
4 Puti Siona setujut, potomu čto nět iduščich na prazdnik; vse vorota jego opusteli; svjaščenniki jego vzdychajut, děvicy jego pečalny, gorko i jemu samomu.
5 Vragi jego stali vo glave, něprijateli jego blagoděnstvujut, potomu čto Gospoď naslal na něgo gore za množestvo bezzakonij jego; děti jego pošli v plen vperedi vraga.
6 I otošlo ot dščeri Siona vse jeje velikolepije; kňazja jeje - kak oleni, ně nachoďaščije pažiti; obessilennye oni pošli vpered pogonščika.
7 Vspomnil Ijerusalim, vo dni bedstvija svojego i stradanij svoich, o vsech dragocennosťjach svoich, kakije byli u něgo v prežnije dni, togda kak narod jego pal ot ruki vraga, i nikto ně pomogaet jemu; něprijateli smotrjat na něgo i smějutsja nad jego subbotami.
8 Ťjažko sogrešil Ijerusalim, za to i sdělalsja otvratitelnym; vse, proslavljavšije jego, smotrjat na něgo s prezrenijem, potomu čto uviděli nagotu jego; i sam on vzdychaet i otvoračivaetsja nazad.
9 Na podole u něgo byla něčistota, no on ně pomyšljal o buduščnosti svojej, i poetomu něobyknovenno unizilsja, i nět u něgo utešitelja. "Vozzri, Gospodi, na bedstvije moje, ibo vrag vozveličilsja!"
10 Vrag proster ruku svoju na vse samoje dragocennoje jego; on vidit, kak jazyčniki vchoďat vo svjatilišče jego, o kotorom Ty zapovedal, čtoby oni ně vstupali v sobranije Tvoje.
11 Ves narod jego vzdychaet, išča chleba, otdaet dragocennosti svoi za pišču, čtoby podkrepiť dušu. "Vozzri, Gospodi, i posmotri, kak ja unižen!"
12 Da ně budět etogo s vami, vse prochoďaščije putem! vzgljanite i posmotrite, jesť li bolezň, kak moja bolezň, kakaja postigla měňa, kakuju naslal na měňa Gospoď v děň plaměnnogo gněva Svojego?
13 Svyše poslal On ogoň v kosti moi, i on ovladěl imi; raskinul seť dlja nog moich, oprokinul měňa, sdělal měňa bednym i tomaščimsja vsjakij děň.
14 Jarmo bezzakonij moich svjazano v ruke Jego; oni spleteny i podňalis na šeju moju; On oslabil sily moi. Gospoď otdal měňa v ruki, iz kotorych ně mogu podňaťsja.
15 Vsech silnych moich Gospoď nizložil sredi měňa, sozval protiv měňa sobranije, čtoby istrebiť junošej moich; kak v točile, istoptal Gospoď děvu, doč Iudy.
16 Ob etom plaču ja; oko moje, oko moje izlivaet vody, ibo daleko ot měňa utešitel, kotoryj oživil by dušu moju; děti moi razoreny, potomu čto vrag prevozmog.
17 Sion prostiraet ruki svoi, no utešitelja nět jemu. Gospoď dal povelenije o Iakove vragam jego okružiť jego; Ijerusalim sdělalsja měrzosťju sredi nich.
18 Praveděn Gospoď, ibo ja něpokoren byl slovu Jego. Poslušajte, vse narody, i vzgljanite na bolezň moju: děvy moi i junoši moi pošli v plen.
19 Zovu druzej moich, no oni obmanuli měňa; svjaščenniki moi i starcy moi izdychajut v gorodě, išča pišči sebe, čtoby podkrepiť dušu svoju.
20 Vozzri, Gospodi, ibo mně tesno, volnujetsja vo mně vnutrennosť, serdce moje perevernulos vo mně za to, čto ja uporno protivilsja Tebe; otvně obesčadil měňa měč, a doma - kak směrť.
21 Uslyšali, čto ja stenaju, a utešitelja u měňa nět; uslyšali vse vragi moi o bedstvii mojem i obradovalis, čto Ty sodělal eto: o, jesli by Ty povelel nastupiť dňu, predrečennomu Toboju, i oni stali by podobnymi mně!
22 Da predstanět pred lice Tvoje vsja zloba ich; i postupi s nimi tak že, kak Ty postupil so mnoju za vse grechi moi, ibo ťjažki stony moi, i serdce moje izněmogaet.

2

1 Kak pomračil Gospoď vo gněve Svojem dščer Siona! s něbes poverg na zemlju krasu Izrailja i ně vspomnil o podnožii nog Svoich v děň gněva Svojego.
2 Pogubil Gospoď vse žilišča Iakova, ně poščadil, razrušil v jarosti Svojej ukreplenija dščeri Iudinoj, poverg na zemlju, otverg carstvo i kňazej jego, kak něčistych:
3 v pylu gněva slomil vse rogi Izrailevy, otvel děsnicu Svoju ot něprijatelja i vospylal v Iakove, kak paljaščij ogoň, požiravšij vse vokrug;
4 naťjanul luk Svoj, kak něprijatel, napravil děsnicu Svoju, kak vrag, i ubil vse, voždělennoje dlja glaz; na skiniju dščeri Siona izlil jarosť Svoju, kak ogoň.
5 Gospoď stal kak něprijatel, istrebil Izrailja, razoril vse čertogi jego, razrušil ukreplenija jego i rasprostranil u dščeri Iudinoj setovanije i plač.
6 I otňal ogradu Svoju, kak u sada; razoril Svoje město sobranij, zastavil Gospoď zabyť na Sioně prazdněstva i subboty; i v něgodovanii gněva Svojego otverg carja i svjaščennika.
7 Otverg Gospoď žertvennik Svoj, otvratil serdce Svoje ot svjatilišča Svojego, predal v ruki vragov steny čertogov jego; v domě Gospodněm oni šuměli, kak v prazdničnyj děň.
8 Gospoď opredělil razrušiť stenu dščeri Siona, proťjanul verv, ně otklonil ruki Svojej ot razorenija; istrebil vněšnije ukreplenija, i steny vměste razrušeny.
9 Vorota jeje vdalis v zemlju; On razrušil i sokrušil zapory ich; car jeje i kňazja jeje - sredi jazyčnikov; ně stalo zakona, i proroki jeje ně spodobljajutsja viděnij ot Gospoda.
10 Siďat na zemle bezmolvno starcy dščeri Sionovoj, posypali peplom svoi golovy, prepojasalis vretiščem; opustili k zemle golovy svoi děvy Ijerusalimskije.
11 Istoščilis ot slez glaza moi, volnujetsja vo mně vnutrennosť moja, izlivaetsja na zemlju pečeň moja ot gibeli dščeri naroda mojego, kogda děti i grudnye mladěncy umirajut ot goloda sredi gorodskich ulic.
12 Materjam svoim govorjat oni: "gdě chleb i vino?", umiraja, podobno raněnym, na ulicach gorodskich, izlivaja duši svoi v lono materej svoich.
13 Čto mně skazať tebe, s čem sravniť tebja, dščer Ijerusalima? čemu upodobiť tebja, čtoby utešiť tebja, děva, dščer Siona? ibo rana tvoja velika, kak more; kto možet isceliť tebja?
14 Proroki tvoi proveščali tebe pustoje i ložnoje i ně raskryvali tvojego bezzakonija, čtoby otvratiť tvoje pleněnije, i izrekali tebe otkrovenija ložnye i privedšije tebja k izgnaniju.
15 Rukami vspleskivajut o tebe vse prochoďaščije putem, sviščut i kačajut golovoju svojeju o dščeri Ijerusalima, govorja: "eto li gorod, kotoryj nazyvali soveršenstvom krasoty, radosťju vsej zemli?"
16 Razinuli na tebja pasť svoju vse vragi tvoi, sviščut i skrežeščut zubami, govorjat: "poglotili my jego, tolko etogo dňa i ždali my, doždalis, uviděli!"
17 Soveršil Gospoď, čto opredělil, ispolnil slovo Svoje, izrečennoje v drevnije dni, razoril bez poščady i dal vragu poradovaťsja nad toboju, vozněs rog něprijatelej tvoich.
18 Serdce ich vopijet k Gospodu: stena dščeri Siona! lej ručjem slezy děň i noč, ně davaj sebe pokoja, ně spuskaj zenic očej tvoich.
19 Vstavaj, vzyvaj nočju, pri načale každoj straži; izlivaj, kak vodu, serdce tvoje pred licem Gospoda; prostiraj k Němu ruki tvoi o duše dětej tvoich, izdychajuščich ot goloda na uglach vsech ulic.
20 "Vozzri, Gospodi, i posmotri: komu Ty sdělal tak, čtoby ženščiny jeli plod svoj, mladěncev, vskormlennych imi? čtoby ubivaemy byli v svjatilišče Gospodněm svjaščennik i prorok?
21 Děti i starcy ležat na zemle po ulicam; děvy moi i junoši moi pali ot měča; Ty ubival ich v děň gněva Tvojego, zakolal bez poščady.
22 Ty sozval otovsjudu, kak na prazdnik, užasy moi, i v děň gněva Gospodňa nikto ně spassja, nikto ně ucelel; tech, kotorye byli mnoju vskormleny i vyroščeny, vrag moj istrebil".

3

1 Ja čelovek, ispytavšij gore ot žezla gněva Jego.
2 On povel měňa i vvel vo ťmu, a ně vo svet.
3 Tak, On obratilsja na měňa i ves děň obraščaet ruku Svoju;
4 izmoždil ploť moju i kožu moju, sokrušil kosti moi;
5 ogorodil měňa i obložil gorečju i ťjagotoju;
6 posadil měňa v temnoje město, kak davno uměršich;
7 okružil měňa stenoju, čtoby ja ně vyšel, oťjagotil okovy moi,
8 i kogda ja vzyval i vopijal, zaděržival molitvu moju;
9 kaměňjami pregradil dorogi moi, izvratil stezi moi.
10 On stal dlja měňa kak by mědveď v zasadě, kak by lev v skrytnom měste;
11 izvratil puti moi i rasterzal měňa, privel měňa v ničto;
12 naťjanul luk Svoj i postavil měňa kak by celju dlja strel;
13 poslal v počki moi strely iz kolčana Svojego.
14 Ja stal posměšiščem dlja vsego naroda mojego, vsedněvnoju pesňju ich.
15 On presytil měňa gorečju, napoil měňa polyňju.
16 Sokrušil kamňami zuby moi, pokryl měňa peplom.
17 I udalilsja mir ot duši mojej; ja zabyl o blagoděnstvii,
18 i skazal ja: pogibla sila moja i naděžda moja na Gospoda.
19 Pomysli o mojem stradanii i bedstvii mojem, o polyni i želči.
20 Tverdo pomnit eto duša moja i padaet vo mně.
21 Vot čto ja otvečaju serdcu mojemu i potomu upovaju:
22 po milosti Gospoda my ně isčezli, ibo miloserdije Jego ně istoščilos.
23 Ono obnovljaetsja každoje utro; velika vernosť Tvoja!
24 Gospoď časť moja, govorit duša moja, itak budu nadějaťsja na Něgo.
25 Blag Gospoď k nadějuščimsja na Něgo, k duše, iščuščej Jego.
26 Blago tomu, kto terpelivo ožidaet spasenija ot Gospoda.
27 Blago čeloveku, kogda on něset igo v junosti svojej;
28 sidit ujediněnno i molčit, ibo On naložil jego na něgo;
29 polagaet usta svoi v prach, pomyšljaja: "možet byť, ješče jesť naděžda";
30 podstavljaet lanitu svoju bijuščemu jego, presyščaetsja ponošenijem,
31 ibo ně navek ostavljaet Gospoď.
32 No poslal gore, i pomilujet po velikoj blagosti Svojej.
33 Ibo On ně po izvoleniju serdca Svojego nakazyvaet i ogorčaet synov čelovečeskich.
34 No, kogda popirajut nogami svoimi vsech uznikov zemli,
35 kogda něpravedno suďat čeloveka pred licem Vsevyšněgo,
36 kogda pritesňajut čeloveka v děle jego: razve ně vidit Gospoď?
37 Kto eto govorit: "i to byvaet, čemu Gospoď ně povelel byť"?
38 Ně ot ust li Vsevyšněgo proischodit bedstvije i blagopolučije?
39 Začem setujet čelovek živuščij? vsjakij setuj na grechi svoi.
40 Ispytaem i issledujem puti svoi, i obratimsja k Gospodu.
41 Vozněsem serdce naše i ruki k Bogu, suščemu na něbesach:
42 my otpali i uporstvovali; Ty ně poščadil.
43 Ty pokryl Sebja gněvom i presledoval nas, uměrščvljal, ně ščadil;
44 Ty zakryl Sebja oblakom, čtoby ně dochodila molitva naša;
45 sorom i měrzosťju Ty sdělal nas sredi narodov.
46 Razinuli na nas pasť svoju vse vragi naši.
47 Užas i jama, opustošenije i razorenije - dolja naša.
48 Potoki vod izlivaet oko moje o gibeli dščeri naroda mojego.
49 Oko moje izlivaetsja i ně perestaet, ibo nět oblegčenija,
50 dokole ně prizrit i ně uvidit Gospoď s něbes.
51 Oko moje opečalivaet dušu moju radi vsech dščerej mojego goroda.
52 Vsjačeski usilivalis uloviť měňa, kak ptičku, vragi moi, bez vsjakoj pričiny;
53 povergli žizň moju v jamu i zakidali měňa kamňami.
54 Vody podňalis do golovy mojej; ja skazal: "pogib ja".
55 Ja prizyval ima Tvoje, Gospodi, iz jamy glubokoj.
56 Ty slyšal golos moj; ně zakroj ucha Tvojego ot vozdychanija mojego, ot voplja mojego.
57 Ty približalsja, kogda ja vzyval k Tebe, i govoril: "ně bojsja".
58 Ty zaščiščal, Gospodi, dělo duši mojej; iskupljal žizň moju.
59 Ty vidiš, Gospodi, obidu moju; rassudi dělo moje.
60 Ty vidiš vsju mstitelnosť ich, vse zamysly ich protiv měňa.
61 Ty slyšiš, Gospodi, rugatelstvo ich, vse zamysly ich protiv měňa,
62 reči vosstajuščich na měňa i ich uchiščrenija protiv měňa vsjakij děň.
63 Vozzri, siďat li oni, vstajut li, ja dlja nich - pesň.
64 Vozdaj im, Gospodi, po dělam ruk ich;
65 pošli im pomračenije serdca i prokljatije Tvoje na nich;
66 presleduj ich, Gospodi, gněvom, i istrebi ich iz podněbesnoj.

4

1 Kak potusklo zoloto, izměnilos zoloto nailučšeje! kamni svjatilišča raskidany po vsem perekrestkam.
2 Syny Siona dragocennye, ravnocennye čistejšemu zolotu, kak oni sravněny s gliňanoju posudoju, izdělijem ruk goršečnika!
3 I čudovišča podajut soscy i kormat svoich dětenyšej, a dščer naroda mojego stala žestoka podobno strausam v pustyně.
4 Jazyk grudnogo mladěnca prilipaet k gortani jego ot žaždy; děti prosjat chleba, i nikto ně podaet im.
5 Jevšije sladkoje istaevajut na ulicach; vospitannye na bagrjanice žmutsja k navozu.
6 Nakazanije něčestija dščeri naroda mojego prevyšaet kazň za grechi Sodoma: tot nizrinut mgnovenno, i ruki čelovečeskije ně kasalis jego.
7 Kňazja jeje byli v něj čišče sněga, beleje moloka; oni byli telom kraše koralla, vid ich byl, kak sapfir;
8 a teper temněje vsego černogo lice ich; ně uznajut ich na ulicach; koža ich prilipla k kosťjam ich, stala sucha, kak děrevo.
9 Uměrščvljaemye měčom sčastliveje uměrščvljaemych golodom, potomu čto sii istaevajut, poražaemye nědostatkom plodov polevych.
10 Ruki magkoserdych ženščin varili dětej svoich, čtoby oni byli dlja nich piščeju vo vrema gibeli dščeri naroda mojego.
11 Soveršil Gospoď gněv Svoj, izlil jarosť gněva Svojego i zažeg na Sioně ogoň, kotoryj požral osnovanija jego.
12 Ně verili cari zemli i vse živuščije vo vselennoj, čtoby vrag i něprijatel vošel vo vrata Ijerusalima.
13 Vse eto - za grechi lžeprorokov jego, za bezzakonija svjaščennikov jego, kotorye sredi něgo prolivali krov pravednikov;
14 brodili kak slepye po ulicam, oskverňalis krovju, tak čto něvozmožno bylo prikosnuťsja k oděždam ich.
15 "Storonites! něčistyj!" kričali im; "storonites, storonites, ně prikasajtes"; i oni uchodili v smuščenii; a měždu narodom govorili: "ich boleje ně budět!
16 lice Gospodně rassejet ich; On uže ně prizrit na nich", potomu čto oni lica svjaščennikov ně uvažajut, starcev ně milujut.
17 Naši glaza istomleny v naprasnom ožidanii pomošči; so storoževoj bašni našej my ožidali narod, kotoryj ně mog spasti nas.
18 A oni podsteregali šagi naši, čtoby my ně mogli chodiť po ulicam našim; priblizilsja koněc naš, dni naši ispolnilis; prišel koněc naš.
19 Presledovavšije nas byli bystreje orlov něbesnych; goňalis za nami po goram, stavili zasadu dlja nas v pustyně.
20 Dychanije žizni našej, pomazannik Gospoděň pojman v jamy ich, tot, o kotorom my govorili: "pod teňju jego buděm žiť sredi narodov".
21 Radujsja i veselis, doč Jedoma, obitatelnica zemli Uc! I do tebja dojdět čaša; napješsja dopjana i obnažišsja.
22 Dščer Siona! nakazanije za bezzakonije tvoje končilos; On ně budět boleje izgoňať tebja; no tvoje bezzakonije, doč Jedoma, On posetit i obnaružit grechi tvoi.

5

1 Vspomni, Gospodi, čto nad nami soveršilos; prizri i posmotri na poruganije naše.
2 Nasledije naše perešlo k čužim, domy naši - k inopleměnnym;
3 my sdělalis sirotami, bez otca; materi naši - kak vdovy.
4 Vodu svoju pjem za serebro, drova naši dostajutsja nam za děňgi.
5 Nas pogoňajut v šeju, my rabotaem, i ně imějem otdycha.
6 Proťjagivaem ruku k Jegipťjanam, k Assirijanam, čtoby nasytiťsja chlebom.
7 Otcy naši grešili: ich uže nět, a my něsem nakazanije za bezzakonija ich.
8 Raby gospodstvujut nad nami, i někomu izbaviť ot ruki ich.
9 S opasnosťju žizni ot měča, v pustyně dostaem chleb sebe.
10 Koža naša počerněla, kak peč, ot žgučego goloda.
11 Žen besčesťjat na Sioně, děvic - v gorodach Iudějskich.
12 Kňazja povešeny rukami ich, lica starcev ně uvaženy.
13 Junošej berut k žernovam, i otroki padajut pod nošami drov.
14 Starcy uže ně siďat u vorot; junoši ně pojut.
15 Prekratilas radosť serdca našego; chorovody naši obratilis v setovanije.
16 Upal veněc s golovy našej; gore nam, čto my sogrešili!
17 Ot sego-to iznyvaet serdce naše; ot sego poměrkli glaza naši.
18 Ottogo, čto opustela gora Sion, lisicy choďat po něj.
19 Ty, Gospodi, prebyvaeš vo veki; prestol Tvoj - v rod i rod.
20 Dlja čego sovsem zabyvaeš nas, ostavljaeš nas na dolgoje vrema?
21 Obrati nas k Tebe, Gospodi, i my obratimsja; obnovi dni naši, kak drevle.
22 Něuželi Ty sovsem otverg nas, progněvalsja na nas bezměrno?

{pokazať odnu glavu na stranice}