Kniga Premudrosti Solomona

Sinodalnyj perevod

1

1 Ljubite spravedlivosť, suďji zemli, pravo myslite o Gospodě, i v prostote serdca iščite Jego,
2 ibo On obretaetsja něiskušajuščimi Jego i javljaetsja ně něverujuščim Jemu.
3 Ibo něpravye umstvovanija otdaljajut ot Boga, i ispytanije sily Jego obličit bezumnych.
4 V lukavuju dušu ně vojdět premudrosť i ně budět obitať v tele, poraboščennom grechu,
5 ibo svjatyj Duch premudrosti udalitsja ot lukavstva i uklonitsja ot něrazumnych umstvovanij, i ustyditsja približajuščejsja něpravdy.
6 Čelovekoljubivyj duch - premudrosť, no ně ostavit beznakazannym bogochulstvujuščego ustami, potomu čto Bog jesť svidětel vnutrennich čuvstv jego i istinnyj zritel serdca jego, i slyšatel jazyka jego.
7 Duch Gospoda napolňaet vselennuju i, kak vse objemljuščij, znaet vsjakoje slovo.
8 Posemu nikto, govorjaščij něpravdu, ně utaitsja, i ně minět jego obličajuščij sud.
9 Ibo budět ispytanije pomyslov něčestivogo, i slova jego vzojdut k Gospodu v obličenije bezzakonij jego;
10 potomu čto ucho revnosti slyšit vse, i ropot ně skrojetsja.
11 Itak, chranites ot bespoleznogo ropota i beregites ot zlorečija jazyka, ibo i tajnoje slovo ně projdět darom, a kleveščuščije usta ubivajut dušu.
12 Ně uskorjajte směrti zablužděnijami vašej žizni i ně privlekajte k sebe pogibeli dělami ruk vašich.
13 Bog ně sotvoril směrti i ně radujetsja pogibeli živuščich,
14 ibo On sozdal vse dlja bytija, i vse v mire spasitelno, i nět pagubnogo jada, nět i carstva ada na zemle.
15 Pravednosť bessměrtna, a něpravda pričiňaet směrť:
16 něčestivye privlekli jeje i rukami i slovami, sočli jeje drugom i isčachli, i zaključili sojuz s něju, ibo oni dostojny byť jeje žrebijem

2

1 Něpravo umstvujuščije govorili sami v sebe: "korotka i priskorbna naša žizň, i nět čeloveku spasenija ot směrti, i ně znajut, čtoby kto osvobodil iz ada.
2 Slučajno my rožděny i posle buděm kak něbyvšije: dychanije v nozdrjach našich - dym, i slovo - iskra v dviženii našego serdca.
3 Kogda ona ugasnět, telo obratitsja v prach, i duch rassejetsja, kak židkij vozduch;
4 i ima naše zabudětsja so vreměněm, i nikto ně vspomnit o dělach našich; i žizň naša projdět, kak sled oblaka, i rassejetsja, kak tuman, razognannyj lučami solnca i oťjagčennyj teplotoju jego.
5 Ibo žizň naša - prochožděnije teni, i nět nam vozvrata ot směrti: ibo položena pečať, i nikto ně vozvraščaetsja.
6 Buděm že naslaždaťsja nastojaščimi blagami i spešiť polzovaťsja mirom, kak junosťju;
7 preispolnimsja dorogim vinom i blagovonijami, i da ně projdět mimo nas vesennij cvet žizni;
8 uvenčaemsja cvetami roz preždě, něželi oni uvjali;
9 nikto iz nas ně lišaj sebja učastija v našem naslažděnii; vezdě ostavim sledy veselja, ibo eto naša dolja i naš žrebij.
10 Buděm pritesňať bedňaka pravednika, ně poščadim vdovy i ně postydimsja mnogoletnich sedin starca.
11 Sila naša da budět zakonom pravdy, ibo bessilije okazyvaetsja bespoleznym.
12 Ustroim kovy pravedniku, ibo on v ťjagosť nam i protivitsja dělam našim, ukorjaet nas v grechach protiv zakona i ponosit nas za grechi našego vospitanija;
13 objavljaet sebja imějuščim poznanije o Boge i nazyvaet sebja synom Gospoda;
14 on pred nami - obličenije pomyslov našich.
15 Ťjaželo nam i smotreť na něgo, ibo žizň jego ně pochoža na žizň drugich, i otličny puti jego:
16 on sčitaet nas měrzosťju i udaljaetsja ot putej našich, kak ot něčistot, ublažaet končinu pravednych i tščeslavno nazyvaet otcom svoim Boga.
17 Uvidim, istinny li slova jego, i ispytaem, kakoj budět ischod jego;
18 ibo jesli etot pravednik jesť syn Božij, to Bog zaščitit jego i izbavit jego ot ruki vragov.
19 Ispytaem jego oskorblenijem i mučenijem, daby uznať smirenije jego i viděť nězlobije jego;
20 osudim jego na besčestnuju směrť, ibo, po slovam jego, o něm popečenije budět".
21 Tak oni umstvovali, i ošiblis; ibo zloba ich oslepila ich,
22 i oni ně poznali tajn Božiich, ně ožidali vozdajanija za svjatosť i ně sčitali dostojnymi nagrady duš něporočnych.
23 Bog sozdal čeloveka dlja nětlenija i sodělal jego obrazom večnogo bytija Svojego;
24 no zavisťju diavola vošla v mir směrť, i ispytyvajut jeje prinadležaščije k udělu jego.

3

1 A duši pravednych v ruke Božijej, i mučenije ně kosnětsja ich.
2 V glazach něrazumnych oni kazalis uměršimi, i ischod ich sčitalsja pogibelju,
3 i otšestvije ot nas - uničtoženijem; no oni prebyvajut v mire.
4 Ibo, choťja oni v glazach ljuděj i nakazyvajutsja, no naděžda ich polna bessměrtija.
5 I němnogo nakazannye, oni budut mnogo oblagodětelstvovany, potomu čto Bog ispytal ich i našel ich dostojnymi Jego.
6 On ispytal ich kak zoloto v gornile i priňal ich kak žertvu vsesoveršennuju.
7 Vo vrema vozdajanija im oni vossijajut kak iskry, beguščije po steblju.
8 Budut sudiť pleměna i vladyčestvovať nad narodami, a nad nimi budět Gospoď carstvovať voveki.
9 Nadějuščijesja na Něgo poznajut istinu, i vernye v ljubvi prebudut u Něgo; ibo blagodať i milosť so svjatymi Jego i promyšlenije ob izbrannych Jego.
10 Něčestivye že, kak umstvovali, tak i poněsut nakazanije za to, čto prezreli pravednogo i otstupili ot Gospoda.
11 Ibo prezirajuščij mudrosť i nastavlenije něsčasten, i naděžda ich sujetna, i trudy besplodny, i děla ich něpotrebny.
12 Ženy ich něsmyslenny, i děti ich zly, prokljat rod ich.
13 Blaženna něplodnaja něoskvernivšajasja, kotoraja ně poznala bezzakonnogo loža; ona polučit plod pri vozdajanii svjatych duš.
14 Blažen i jevnuch, ně sdělavšij bezzakonija rukoju i ně pomyslivšij lukavogo protiv Gospoda, ibo dastsja jemu osobennaja blagodať very i prijatnějšij žrebij v chramě Gospodněm.
15 Plod dobrych trudov slaven, i koreň mudrosti něpodvižen.
16 Děti preljubodějev budut něsoveršenny, i sema bezzakonnogo loža isčeznět.
17 Jesli i budut oni dolgožizněnny, no budut počitaťsja za ničto, i pozdňaja starosť ich budět bez početa.
18 A jesli skoro umrut, ně budut iměť naděždy i utešenija v děň suda;
19 ibo užasen koněc něpravednogo roda.

4

1 Lučše bezdětnosť s dobrodětelju, ibo pamať o něj bessměrtna: ona priznaetsja i u Boga i u ljuděj.
2 Kogda ona prisušča, jej podražajut, a kogda otojdět, strematsja k něj: i v večnosti uvenčannaja ona toržestvujet, kak oděržavšaja pobedu něporočnymi podvigami.
3 A plodorodnoje množestvo něčestivych ně priněset polzy, i preljubodějnye otrasli ně dadut korněj v glubinu i ně dostignut nězyblemogo osnovanija;
4 i choťja na vrema pozelenějut v vetvjach, no, ně iměja tverdosti, pokolebljutsja ot vetra i poryvom vetrov iskoreňatsja;
5 někrepkije vetvi perelomatsja, i plod ich budět bespolezen, nězrel dlja pišči i ni k čemu ně goděn;
6 ibo děti, roždaemye ot bezzakonnych sožitij, suť sviděteli razvrata protiv roditelej pri doprose ich.
7 A pravednik, jesli i ranovreměnno umret, budět v pokoje,
8 ibo ně v dolgovečnosti čestnaja starosť i ně čislom let izměrjaetsja:
9 mudrosť jesť sedina dlja ljuděj, i besporočnaja žizň - vozrast starosti.
10 Kak blagougodivšij Bogu, on vozljublen, i, kak živšij posredi grešnikov, prestavlen,
11 voschiščen, čtoby zloba ně izměnila razuma jego, ili kovarstvo ně prelstilo duši jego.
12 Ibo upražněnije v něčestii pomračaet dobroje, i volněnije pochoti razvraščaet um nězlobivyj.
13 Dostignuv soveršenstva v korotkoje vrema, on ispolnil dolgije leta;
14 ibo duša jego byla ugodna Gospodu, potomu i uskoril on iz sredy něčestija. A ljudi viděli eto i ně poňali, daže i ně podumali o tom,
15 čto blagodať i milosť so svjatymi Jego i promyšlenije ob izbrannych Jego.
16 Pravednik, umiraja, osudit živych něčestivych, i skoro dostigšaja soveršenstva junosť - dolgoletňuju starosť něpravednogo;
17 ibo oni uviďat končinu mudrogo i ně pojmut, čto Gospoď opredělil o něm i dlja čego postavil jego v bezopasnosť;
18 oni uviďat i uničtožat jego, no Gospoď posmějetsja im;
19 i posle sego budut oni besčestnym trupom i pozorom měždu uměršimi navek, ibo On povergnět ich nic bezglasnymi i sdvinět ich s osnovanij, i oni vkoněc zapustejut i budut v skorbi, i pamať ich pogibnět;
20 v soznanii grechov svoich oni predstanut so strachom, i bezzakonija ich osuďat ich v lice ich.

5

1 Togda pravednik s velikim děrznovenijem stanět pred licem tech, kotorye oskorbljali jego i prezirali podvigi jego;
2 oni že, uviděv, smuťjatsja velikim strachom i izumatsja něožidannosti spasenija jego
3 i, raskaivajas i vozdychaja ot stesněnija ducha, budut govoriť sami v sebe: "eto tot samyj, kotoryj byl u nas někogda v posmějanii i pritčeju poruganija.
4 Bezumnye, my počitali žizň jego sumasšestvijem i končinu jego besčestnoju!
5 Kak že on pričislen k synam Božiim, i žrebij jego - so svjatymi?
6 Itak, my zabludilis ot puti istiny, i svet pravdy ně svetil nam, i solnce ně ozarjalo nas.
7 My preispolnilis dělami bezzakonija i pogibeli i chodili po něprochodimym pustyňam, a puti Gospodňa ně poznali.
8 Kakuju polzu priněslo nam vysokoměrije, i čto dostavilo nam bogatstvo s tščeslavijem?
9 Vse eto prošlo kak teň i kak molva bystrotečnaja.
10 Kak posle prochožděnija korablja, iduščego po volnujuščejsja vodě, něvozmožno najti sleda, ni stezi dna jego v volnach;
11 ili kak ot pticy, proletajuščej po vozduchu, nikakogo ně ostaetsja znaka jeje puti, no legkij vozduch, udarjaemyj kryljami i rassekaemyj bystrotoju dviženija, projděn dvižuščimisja kryljami, i posle togo ně ostalos nikakogo znaka prochožděnija po němu;
12 ili kak ot strely, puščennoj v cel, razdělennyj vozduch totčas opjať schoditsja, tak čto nělzja uznať, gdě prošla ona;
13 tak i my rodilis i uměrli, i ně mogli pokazať nikakogo znaka dobroděteli, no istoščilis v bezzakonii našem".
14 Ibo naděžda něčestivogo isčezaet, kak prach, unosimyj vetrom, i kak tonkij iněj, raznosimyj bureju, i kak dym, rasseivaemyj vetrom, i prochodit, kak pamať ob odnodněvnom goste.
15 A pravedniki živut voveki; nagrada ich - v Gospodě, i popečenije o nich - u Vyšněgo.
16 Posemu oni polučat carstvo slavy i veněc krasoty ot ruki Gospoda, ibo On pokrojet ich děsniceju i zaščitit ich myšceju.
17 On vozmět vseoružije - revnosť Svoju, i tvar vooružit k otmščeniju vragam;
18 oblečetsja v broňu - v pravdu, i vozložit na Sebja šlem - něliceprijatnyj sud;
19 vozmět něpobedimyj ščit - svjatosť;
20 strogij gněv On izostrit, kak měč, i mir opolčitsja s Nim protiv bezumcev.
21 Poněsutsja mětkije strely molnij i iz oblakov, kak iz tugo naťjanutogo luka, poleťjat v cel.
22 I, kak iz kaměnomětnogo orudija, s jarosťju posypletsja grad; vozněgodujet na nich voda morskaja i reki svirepo potopjat ich;
23 vosstanět protiv nich duch sily i, kak vichr, razvejet ich.
24 Tak bezzakonije opustošit vsju zemlju, i zlodějanije nisprovergnět prestoly silnych.

6

1 Itak, slušajte, cari, i razumějte, naučites, suďji koncov zemli!
2 Vnimajte, obladateli množestva i gorďaščijesja pred narodami!
3 Ot Gospoda dana vam děržava, i sila - ot Vyšněgo, Kotoryj issledujet vaši děla i ispytaet naměrenija.
4 Ibo vy, buduči služiteljami Jego carstva, ně sudili spravedlivo, ně sobljudali zakona i ně postupali po vole Božijej.
5 Strašno i skoro On javitsja vam, - i strog sud nad načalstvujuščimi,
6 ibo měňšij zasluživaet pomilovanije, a silnye silno budut isťjazany.
7 Gospoď vsech ně uboitsja lica i ně ustrašitsja veličija, ibo On sotvoril i malogo i velikogo i odinakovo promyšljaet o vsech;
8 no načalstvujuščim predstoit strogoje ispytanije.
9 Itak, k vam, cari, slova moi, čtoby vy naučilis premudrosti i ně padali.
10 Ibo svjato chraňaščije svjatoje osvjaťjatsja, i naučivšijesja tomu najdut opravdanije.
11 Itak, vozželajte slov moich, poljubite i naučites.
12 Premudrosť svetla i něuvjadajušča, i legko sozercaetsja ljubjaščimi jeje, i obretaetsja iščuščimi jeje;
13 ona daže upreždaet želajuščich poznať jeje.
14 S ranněgo utra iščuščij jeje ně utomitsja, ibo najdět jeje siďaščeju u dverej svoich.
15 Pomyšljať o něj jesť uže soveršenstvo razuma, i bodrstvujuščij radi něje skoro osvoboditsja ot zabot,
16 ibo ona sama obchodit i iščet dostojnych jeje, i blagosklonno javljaetsja im na puťjach, i pri vsjakoj mysli vstrečaetsja s nimi.
17 Načalo jeje jesť iskrennějšeje želanije učenija,
18 a zabota ob učenii - ljubov, ljubov že - chraněnije zakonov jeje, a nabljuděnije zakonov - zalog bessměrtija,
19 a bessměrtije približaet k Bogu;
20 poetomu želanije premudrosti vozvodit k carstvu.
21 Itak, vlastiteli narodov, jesli vy uslaždaetes prestolami i skipetrami, to počtite premudrosť, čtoby vam carstvovať voveki.
22 Čto že jesť premudrosť, i kak ona proizošla, ja vozvešču,
23 i ně skroju ot vas tajn, no issleduju ot načala rožděnija,
24 i otkroju poznanije jeje, i ně minuju istiny;
25 i ně pojdu vměste s istaevajuščim ot zavisti, ibo takovoj ně budět pričastnikom premudrosti.
26 Množestvo mudrych - spasenije miru, i car razumnyj - blagosostojanije naroda.
27 Itak učites ot slov moich, i polučite polzu.

7

1 I ja čelovek směrtnyj, podobnyj vsem, potomok pervozdannogo zemnorodnogo.
2 I ja v utrobe materněj obrazovalsja v ploť v děsjatiměsjačnoje vrema, sgustivšis v krovi ot seměni muža i uslažděnija, sojediněnnogo so snom,
3 i ja, rodivšis, načal dyšať obščim vozduchom i nispal na tu že zemlju, pervyj golos obnaružil plačem odinakovo so vsemi,
4 vskormlen v pelenach i zabotach;
5 ibo ni odin car ně iměl inogo načala rožděnija:
6 odin dlja vsech vchod v žizň i odinakovyj ischod.
7 Posemu ja molilsja, i darovan mně razum; ja vzyval, i sošel na měňa duch premudrosti.
8 Ja predpočel jeje skipetram i prestolam i bogatstvo počital za ničto v sravněnii s něju;
9 dragocennogo kamňa ja ně sravnil s něju, potomu čto pered něju vse zoloto - ničtožnyj pesok, a serebro - grjaz v sravněnii s něju.
10 Ja poljubil jeje boleje zdorovja i krasoty i izbral jeje predpočtitelno pered svetom, ibo svet jeje něugasim.
11 A vměste s něju prišli ko mně vse blaga i něsmětnoje bogatstvo čerez ruki jeje;
12 ja radovalsja vsemu, potomu čto premudrosť rukovodstvovala imi, no ja ně znal, čto ona - vinovnica ich.
13 Bez chitrosti ja naučilsja, i bez zavisti prepodaju, ně skryvaju bogatstva jeje,
14 ibo ona jesť něistoščimoje sokrovišče dlja ljuděj; polzujas jeju, oni vchoďat v sodružestvo s Bogom, posredstvom darov učenija.
15 Tolko dal by mně Bog govoriť po razuměniju i dostojno mysliť o darovannom, ibo On jesť rukovoditel k mudrosti i ispravitel mudrych.
16 Ibo v ruke Jego i my i slova naši, i vsjakoje razuměnije i iskusstvo dělanija.
17 Sam On daroval mně něložnoje poznanije suščestvujuščego, čtoby poznať ustrojstvo mira i dějstvije stichij,
18 načalo, koněc i sredinu vreměn, směny povorotov i pereměny vreměn,
19 krugi godov i položenije zvezd,
20 prirodu životnych i svojstva zverej, stremlenija vetrov i mysli ljuděj, različija rastenij i sily korněj.
21 Poznal ja vse, i sokrovennoje i javnoje, ibo naučila měňa Premudrosť, chudožnica vsego.
22 Ona jesť duch razumnyj, svjatyj, jedinorodnyj, mnogočastnyj, tonkij, udobopodvižnyj, svetlyj, čistyj, jasnyj, něvreditelnyj, blagoljubivyj, skoryj, něuděržimyj,
23 blagodětelnyj, čelovekoljubivyj, tverdyj, něpokolebimyj, spokojnyj, bespečalnyj, vseviďaščij i pronikajuščij vse umnye, čistye, tončajšije duchi.
24 Ibo premudrosť podvižněje vsjakogo dviženija, i po čistote svojej skvoz vse prochodit i pronikaet.
25 Ona jesť dychanije sily Božijej i čistoje izlijanije slavy Vseděržitelja: posemu ničto oskverněnnoje ně vojdět v něje.
26 Ona jesť otblesk večnogo sveta i čistoje zerkalo dějstvija Božija i obraz blagosti Jego.
27 Ona - odna, no možet vse, i, prebyvaja v samoj sebe, vse obnovljaet, i, perechoďa iz roda v rod v svjatye duši, prigotovljaet druzej Božiich i prorokov;
28 ibo Bog nikogo ně ljubit, kromě živuščego s premudrosťju.
29 Ona prekrasněje solnca i prevoschodněje sonma zvezd; v sravněnii so svetom ona vyše;
30 ibo svet směňaetsja nočju, a premudrosti ně prevozmogaet zloba.

8

1 Ona bystro rasprostiraetsja ot odnogo konca do drugogo i vse ustrojaet na polzu.
2 Ja poljubil jeje i vzyskal ot junosti mojej, i poželal vzjať jeje v něvestu sebe, i stal ljubitelem krasoty jeje.
3 Ona vozvyšaet svoje blagorodstvo tem, čto imějet sožitije s Bogom, i Vladyka vsech vozljubil jeje:
4 ona tainnica uma Božija i izbiratelnica děl Jego.
5 Jesli bogatstvo jesť voždělennoje priobretenije v žizni, to čto bogače premudrosti, kotoraja vse dělaet?
6 Jesli že blagorazumije dělaet mnogoje, to kakoj chudožnik lučše jeje?
7 Jesli kto ljubit pravednosť, - plody jeje suť dobroděteli: ona naučaet celomudriju i rassuditelnosti, spravedlivosti i mužestvu, polezněje kotorych ničego nět dlja ljuděj v žizni.
8 Jesli kto želaet bolšoj opytnosti, mudrosť znaet davnoprošedšeje i ugadyvaet buduščeje, znaet tonkosti slov i razrešenije zagadok, preduznaet znaměnija i čuděsa i posledstvija let i vreměn.
9 Posemu ja rassudil priňať jeje v sožitije s soboju, znaja, čto ona budět mně sovetniceju na dobroje i utešeňjem v zabotach i pečali.
10 Čerez něje ja budu iměť slavu v narodě i česť pered starejšimi, buduči junošeju;
11 okažus pronicatelnym v sudě, i v glazach silnych zaslužu udivlenije.
12 Kogda ja budu molčať, oni budut ožidať, i kogda načnu govoriť, budut vnimať, i kogda prodlju besedu, položat ruku na usta svoi.
13 Črez něje ja dostignu bessměrtija i ostavlju večnuju pamať buduščim posle měňa.
14 Ja budu upravljať narodami, i pleměna pokorjatsja mně;
15 ubojatsja měňa, kogda uslyšat obo mně strašnye tirany; v narodě javljus dobrym i na vojně mužestvennym.
16 Vojďa v dom svoj, ja uspokojus jeju, ibo v obraščenii jeje nět surovosti, ni v sožitii s něju skorbi, no veselije i radosť.
17 Razmyšljaja o sem sam v sebe i obdumyvaja v serdce svojem, čto v rodstve s premudrosťju - bessměrtije,
18 i v družestve s něju - blagoje naslažděnije, i v trudach ruk jeje - bogatstvo něoskuděvajuščeje, i v sobesedovanii s něju - razum, i v obščenii slov jeje - dobraja slava, - ja chodil i iskal, kak by mně vzjať jeje sebe.
19 Ja byl otrok darovityj i dušu polučil dobruju;
20 pritom, buduči dobrym, ja vošel i v telo čistoje.
21 Poznav že, čto inače ně mogu ovladěť jeju, kak jesli darujet Bog, - i čto uže bylo dělom razuma, čtoby poznať, čej etot dar, - ja obratilsja k Gospodu i molilsja Jemu, i govoril ot vsego serdca mojego:

9

1 Bože otcov i Gospodi milosti, sotvorivšij vse slovom Tvoim
2 i premudrostiju Tvojeju ustroivšij čeloveka, čtoby on vladyčestvoval nad sozdannymi Toboju tvarjami
3 i upravljal mirom svjato i spravedlivo, i v pravote duši proizvodil sud!
4 Daruj mně priseďaščuju prestolu Tvojemu premudrosť i ně otriň měňa ot otrokov Tvoich,
5 ibo ja rab Tvoj i syn raby Tvojej, čelovek němoščnyj i kratkovreměnnyj i slabyj v razuměnii suda i zakonov.
6 Da choťja by kto i soveršen byl měždu synami čelovečeskimi, bez Tvojej premudrosti on budět priznan za ničto.
7 Ty izbral měňa carem naroda Tvojego i suďjeju synov Tvoich i dščerej;
8 Ty skazal, čtoby ja postroil chram na svjatoj gore Tvojej i altar v gorodě obitanija Tvojego, po podobiju svjatoj skinii, kotoruju Ty predugotovil ot načala.
9 S Toboju premudrosť, kotoraja znaet děla Tvoi i prisušča byla, kogda Ty tvoril mir, i vedaet, čto ugodno pred očami Tvoimi i čto pravo po zapoveďam Tvoim:
10 nispošli jeje ot svjatych něbes i ot prestola slavy Tvojej nispošli jeje, čtoby ona spospešestvovala mně v trudach moich, i čtoby ja znal, čto blagougodno pred Toboju;
11 ibo ona vse znaet i razumějet, i mudro budět rukovodiť měňa v dělach moich, i sochranit měňa v svojej slave;
12 i děla moi budut blagoprijatny, i budu sudiť narod Tvoj spravedlivo, i budu dostojnym prestola otca mojego.
13 Ibo kakoj čelovek v sostojanii poznať sovet Božij? ili kto možet urazuměť, čto ugodno Gospodu?
14 Pomyšlenija směrtnych nětverdy, i mysli naši ošibočny,
15 ibo tlennoje telo oťjagoščaet dušu, i eta zemnaja chramina podavljaet mnogozabotlivyj um.
16 My jedva možem postigať i to, čto na zemle, i s trudom ponimaem to, čto pod rukami, a čto na něbesach - kto issledoval?
17 Volju že Tvoju kto poznal by, jesli by Ty ně daroval premudrosti i ně nisposlal svyše svjatago Tvojego Ducha?
18 I tak ispravilis puti živuščich na zemle, i ljudi naučilis tomu, čto ugodno Tebe,
19 i spaslis premudrosťju.

10

1 Ona sochraňala pervozdannogo otca mira, kotoryj sotvoren byl odin, i spasala jego ot sobstvennogo jego paděnija:
2 ona dala jemu silu vladyčestvovať nad vsem.
3 A otstupivšij ot něje něpravednyj vo gněve svojem pogib ot bratoubijstvennoj jarosti.
4 Radi něgo potopljaemuju zemlju opjať premudrosť spasla, sochraniv pravednika posredstvom malogo děreva.
5 Ona že měždu narodami, směšannymi v jedinomyslii zla, našla pravednika i sobljula jego něukorizněnnym pred Bogom, i sochranila mužestvennym v žalosti k synu.
6 Ona vo vrema pogibeli něčestivych spasla pravednogo, kotoryj izbežal ogňa, nisšedšego na pjať gorodov,
7 ot kotorych vo svidětelstvo něčestija ostalas dymaščajasja pustaja zemlja i rastenija, ně v svoje vrema prinosjaščije plody, i pamatnikom něvernoj duši - stojaščij soljanoj stolb.
8 Ibo oni, prezrev premudrosť, ně tolko povredili sebe tem, čto ně poznali dobra, no i ostavili živuščim pamať o svojem bezumii, daby ně mogli skryť togo, v čem zabludilis.
9 Premudrosť že spasla ot bed služaščich jej.
10 Pravednogo, bežavšego ot bratněgo gněva, ona nastavljala na pravye puti, pokazala jemu carstvo Božije i darovala jemu poznanije svjatych, pomogala jemu v ogorčenijach i obilno voznagradila trudy jego.
11 Kogda iz korystoljubija obižali jego, ona predstala i obogatila jego,
12 sochranila jego ot vragov, i obezopasila ot kovarstvovavšich protiv něgo, i v krepkoj borbe dostavila jemu pobedu, daby on znal, čto blagočestije vsego silněje.
13 Ona ně ostavila prodannogo pravednika, no spasla jego ot grecha:
14 ona nischodila s nim v rov i ně ostavljala jego v uzach, i potom priněsla jemu skipetr carstva i vlasť nad ugnětavšimi jego, pokazala lžecami obviňavšich jego i darovala jemu večnuju slavu.
15 Ona osvobodila svjatoj narod i něporočnoje sema ot naroda ugnětavšich jego,
16 vošla v dušu služitelja Gospodňa i protivostala strašnym carjam čuděsami i znaměnijami.
17 Ona vozdala svjatym nagradu za trudy ich, vela ich putem divnym; i dněm byla im pokrovom, a nočju - zvezdnym svetom.
18 Ona perevela ich črez Čermnoje more i provela ich skvoz bolšuju vodu,
19 a vragov ich potopila i izvergla ich iz glubiny bezdny.
20 Itak, pravednye zavladěli dospechami něčestivych i vospeli svjatoje ima Tvoje, Gospodi, i jedinodušno proslavili poborajuščuju ruku Tvoju;
21 ibo premudrosť otverzla usta němych i sdělala vňatnymi jazyki mladěncev.

11

1 Ona blagoustroila děla ich rukoju svjatogo proroka:
2 oni prošli po něobitaemoj pustyně, i na něprochodnych městach postavili šatry;
3 protivostali něprijateljam i otmstili vragam;
4 tomilis žaždoju i vozzvali k Tebe, i dana im byla voda iz utesistoj skaly i utolenije žaždy - iz tverdogo kamňa.
5 Ibo, čem nakazany byli vragi ich,
6 tem oni, nachoďas v zatrudněnii, byli oblagodětelstvovany:
7 vměsto istočnika postojanno tekuščej reki, smradnoju krovju vozmuščennoj,
8 v obličenije ich dětoubijstvennogo povelenija, Ty něožidanno dal im obilnuju vodu,
9 pokazav togda črez žaždu, kak Ty nakazal ich protivnikov.
10 Ibo, kogda oni byli ispytyvaemy, podvergajas, vpročem, milostivomu vrazumleniju, togda poznali, kak mučilis vo gněve sudimye něčestivye;
11 potomu čto ich Ty ispytyval, kak otec, poučaja, a tech, kak gněvnyj car, osuždaja, isťjazal.
12 I otsutstvovavšije i prisutstvovavšije odinakovo postradali:
13 ich postigla sugubaja skorb i stenanije ot vospominanija o prošedšem.
14 Oni, kogda uslyšali, čto črez ich nakazanija te byli oblagodětelstvovany, poznali Gospoda.
15 Kogo oni preždě, kak otveržennogo, otreklis s rugatelstvom, Tomu v posledstvije sobytij udivljalis, poterpev něodinakovuju s pravednymi žaždu.
16 A za něrazumnye pomyšlenija ich něpravdy, po kotorym oni v zablužděnii služili besslovesnym presmykajuščimsja i prezrennym čudoviščam, Ty v nakazanije naslal na nich množestvo besslovesnych životnych,
17 čtoby oni poznali, čto, čem kto sogrešaet, tem i nakazyvaetsja.
18 Ně něvozmožno bylo by dlja vsemoguščej ruki Tvojej, sozdavšej mir iz něobraznogo veščestva, naslať na nich množestvo mědveděj ili svirepych lvov,
19 ili něizvestnych novosozdannych ljutych zverej, ili dyšaščich ogněnnym dychanijem, ili izvergajuščich kluby dyma, ili brosajuščich iz glaz užasnye iskry,
20 kotorye ně tolko povrežděnijem mogli istrebiť ich, no i užasajuščim vidom pogubiť.
21 Da i bez etogo oni mogli pogibnuť ot odnogo dunovenija, presledujemye pravosudijem i rassevaemye duchom sily Tvojej; no Ty vse raspoložil měroju, čislom i vesom.
22 Ibo velikaja sila vsegda prisušča Tebe, i kto protivostanět sile myšcy Tvojej?
23 Ves mir pred Toboju, kak kolebanije čaški vesov, ili kak kaplja utrenněj rosy, schoďaščej na zemlju.
24 Ty vsech miluješ, potomu čto vse možeš, i pokryvaeš grechi ljuděj radi pokajanija.
25 Ty ljubiš vse suščestvujuščeje, i ničem ně gnušaešsja, čto sotvoril, ibo ně sozdal by, jesli by čto něnaviděl.
26 I kak moglo by prebyvať čto-libo, jesli by Ty ně voschotel? Ili kak sochranilos by to, čto ně bylo prizvano Toboju?
27 No Ty vse ščadiš, potomu čto vse Tvoje, dušeljubivyj Gospodi.

12

1 Nětlennyj Tvoj duch prebyvaet vo vsem.
2 Posemu zabluždajuščichsja Ty malo-pomalu obličaeš i, napominaja im, v čem oni sogrešajut, vrazumljaeš, čtoby oni, otstupiv ot zla, uverovali v Tebja, Gospodi.
3 Tak, vozgnušavšis drevnimi obitateljami svjatoj zemli Tvojej,
4 soveršavšimi něnavistnye děla volchvovanij i něčestivye žertvoprinošenija,
5 i bezžalostnymi ubijcami dětej, i na žertvennych pirach požiravšimi vnutrennosti čelovečeskoj ploti i krovi v tajnych sobranijach,
6 i roditeljami, ubivavšimi bespomoščnye duši, - Ty voschotel pogubiť ich rukami otcov našich,
7 daby zemlja, dragocennějšaja vsech u Tebja, priňala dostojnoje naselenije čad Božiich.
8 No i ich, kak ljuděj, Ty ščadil, poslav predtečami voinstva Tvojego šeršněj, daby oni malo-pomalu istrebljali ich.
9 Choťja ně něvozmožno bylo Tebe vojnoju pokoriť něčestivych pravednym, ili istrebiť ich strašnymi zverjami, ili groznym slovom v odin raz;
10 no Ty, malo-pomalu nakazyvaja ich, daval město pokajaniju, znaja, odnako, čto plema ich něgodnoje i zlo ich vrožděnnoje, i pomyšlenije ich ně izměnitsja voveki.
11 Ibo sema ich bylo prokljatoje ot načala, i ně iz opasenija pered kem-libo Ty dopuskal beznakazannosť grechov ich.
12 Ibo kto skažet: "čto Ty sdělal?"- ili kto protivostanět sudu Tvojemu? i kto obvinit Tebja v pogublenii narodov, kotorych Ty sotvoril? Ili kakoj zaščitnik pridět k Tebe s chodatajstvom za něpravednych ljuděj?
13 Ibo, kromě, Tebja nět Boga, kotoryj imějet popečenije o vsech, čtoby dokazyvať Tebe, čto Ty něspravedlivo sudil.
14 Ni car, ni vlastelin ně v sostojanii javiťsja k Tebe na glaza za tech, kotorych Ty pogubil.
15 Buduči praveděn, Ty vsem upravljaeš pravedno, počitaja ně svojstvennym Tvojej sile osudiť togo, kto ně zasluživaet nakazanija.
16 Ibo sila Tvoja jesť načalo pravdy, i to samoje, čto Ty gospodstvuješ nad vsemi, raspolagaet Tebja ščadiť vsech.
17 Silu Tvoju Ty pokazyvaeš ně verujuščim vsemoguščestvu Tvojemu, i v ně priznajuščich Tebja obličaeš děrzosť;
18 no, obladaja siloju, Ty sudiš snischoditelno i upravljaeš nami s velikoju milosťju, ibo moguščestvo Tvoje vsegda v Tvojej vole.
19 No takimi dělami Ty poučal narod Tvoj, čto pravednomu dolžno byť čelovekoljubivym, i vnušal synam Tvoim blaguju naděždu, čto Ty daeš vrema pokajanija vo grechach.
20 Ibo, jesli vragov synam Tvoim i povinnych směrti Ty nakazyval s takim snischožděnijem i poščadoju, davaja im vrema i pobužděnije osvobodiťsja ot zla,
21 to s kakim vnimanijem Ty sudil synov Tvoich, kotorych otcam Ty dal kljatvy i zavety blagich obetovanij!
22 Itak, vrazumljaja nas, Ty nakazyvaeš vragov našich tysjačekratno, daby my, kogda sudim, pomyšljali o Tvojej blagosti i, kogda byvaem sudimy, ožidali pomilovanija.
23 Posemu-to i tech něčestivych, kotorye provodili žizň v něrazumii, Ty isťjazal sobstvennymi ich měrzosťjami,
24 ibo oni očeň daleko uklonilis na puťjach zablužděnija, obmanyvajas, podobno něrazumnym děťjam, i počitaja za bogov tech iz životnych, kotorye i u vragov byli prezrennymi.
25 Posemu, kak něrazumnym děťjam, v posmějanije poslal Ty im i nakazanije.
26 No, ně vrazumivšis obličitelnym posmějanijem, oni ispytyvali zaslužennyj sud Božij.
27 Ibo, čto oni sami terpeli s dosadoju, to že uviděv na tech, kotorych sčitali bogami i črez kotorych byli nakazyvaemy, oni poznali Boga istinnogo, Kotorogo preždě otrekalis znať;
28 posemu i prišlo na nich okončatelnoje osužděnije.

13

1 Podlinno sujetny po prirodě vse ljudi, u kotorych ně bylo veděnija o Boge, kotorye iz vidimych soveršenstv ně mogli poznať Suščego i, vziraja na děla, ně poznali Vinovnika,
2 a počitali za bogov, pravjaščich mirom, ili ogoň, ili veter, ili dvižuščijsja vozduch, ili zvezdnyj krug, ili burnuju vodu, ili něbesnye svetila.
3 Jesli, pleňajas ich krasotoju, oni počitali ich za bogov, to dolžny byli by poznať, skolko lučše ich Gospoď, ibo On, Vinovnik krasoty, sozdal ich.
4 A jesli udivljalis sile i dějstviju ich, to dolžny byli by uznať iz nich, skolko moguščestvenněje Tot, Kto sotvoril ich;
5 ibo ot veličija krasoty sozdanij sravnitelno poznaetsja Vinovnik bytija ich.
6 Vpročem, oni měňše zasluživajut poricanija, ibo zabluždajutsja, možet byť, išča Boga i želaja najti Jego:
7 potomu čto, obraščajas k dělam Jego, oni issledyvajut i ubeždajutsja zrenijem, čto vse vidimoje prekrasno.
8 No i oni něizvinitelny:
9 jesli oni stolko mogli razuměť, čto v sostojanii byli issledyvať vreměnnyj mir, to počemu oni totčas ně obreli Gospoda jego?
10 No boleje žalki te, i naděždy ich - na bezdušnych, kotorye nazyvajut bogami děla ruk čelovečeskich, zoloto i serebro, izdělija chudožestva, izobraženija životnych, ili něgodnyj kaměň, dělo davněj ruki.
11 Ili kakoj-libo drevoděl, vyrubiv godnoje děrevo, iskusno sňal s něgo vsju koru i, obdělav krasivo, ustroil iz něgo sosud, poleznyj k upotrebleniju v žizni,
12 a obrezki ot raboty upotrebil na prigotovlenije pišči i nasytilsja;
13 odin že iz obrezkov, ni k čemu ně godnyj, děrevo krivoje i sučkovatoje, vzjav, staratelno okruglil na dosuge i, s opytnosťju znatoka obdělav jego, upodobil jego obrazu čeloveka,
14 ili sdělal podobnym kakomu-nibuď nizkomu životnomu, namazal surikom i pokryl kraskoju poverchnosť jego, i zakrasil v něm vsjakij nědostatok,
15 i, ustroiv dlja něgo dostojnoje jego město, povesil jego na steně, ukrepiv železom.
16 Itak, čtoby proizveděnije jego ně upalo, on napered ozabotilsja, znaja, čto ono samo sebe pomoč ně možet, ibo eto kumir i imějet nuždu v pomošči.
17 Moljas že pred nim o svoich sťjažanijach, o brake i o děťjach, on ně styditsja govoriť bezdušnomu,
18 i o zdorovje vzyvaet k němoščnomu, o žizni prosit měrtvoje, o pomošči umoljaet soveršenno něsposobnoje, o putešestvii - ně moguščeje stupiť,
19 o pribytke, o reměsle i ob uspeche ruk - sovsem ně moguščeje dělať rukami, o sile prosit samoje bessilnoje.

14

1 Ješče: inoj, sobirajas plyť i pereplyvať svirepye volny, prizyvaet na pomošč děrevo, slabejšeje nosjaščego jego korablja;
2 ibo stremlenije k priobretenijam vydumalo onyj, a chudožnik iskusno ustroil,
3 no promysl Tvoj, Otec, upravljaet korablem, ibo Ty dal i puť v more i bezopasnuju stezju v volnach,
4 pokazyvaja, čto Ty možeš ot vsego spasať, choťja by kto otpravljalsja v more i bez iskusstva.
5 Ty chočeš, čtoby ně tščetny byli děla Tvojej premudrosti; poetomu ljudi vverjajut svoju žizň malejšemu děrevu i spasajutsja, prochoďa po volnam na laďje.
6 Ibo i vnačale, kogda pogubljaemy byli gordye ispoliny, naděžda mira, upravlennaja Tvojeju rukoju, pribegnuv k korablju, ostavila miru sema roda.
7 Blagoslovenno děrevo, črez kotoroje byvaet pravda!
8 A eto rukotvorennoje prokljato i samo, i sdělavšij jego - za to, čto sdělal; a eto tlennoje nazvano bogom.
9 Ibo ravno něnavistny Bogu i něčestivec i něčestije jego;
10 i sdělannoje vměste so sdělavšim budět nakazano.
11 Posemu i na idolov jazyčeskich budět sud, tak kak oni sredi sozdanija Božija sdělalis měrzosťju, soblaznom duš čelovečeskich i seťju nogam něrazumnych.
12 Ibo vymysl idolov - načalo bluda, i izobretenije ich - rastlenije žizni.
13 Ně bylo ich vnačale, i ně voveki oni budut.
14 Oni vošli v mir po čelovečeskomu tščeslaviju, i potomu blizkij sužděn im koněc.
15 Otec, terzajuščijsja gorkoju skorbju o rano uměršem syně, sdělav izobraženije jego, kak uže měrtvogo čeloveka, zatem stal počitať jego, kak boga, i peredal podvlastnym tajny i žertvoprinošenija.
16 Potom utverdivšijsja vreměněm etot něčestivyj obyčaj sobljudaem byl, kak zakon, i po povelenijam vlastitelej izvajanije počitaemo bylo, kak božestvo.
17 Kogo v lico ljudi ně mogli počitať po otdalennosti žitelstva, togo otdalennoje lico oni izobražali: dělali vidimyj obraz počitaemogo carja, daby etim userdijem polstiť otsutstvujuščemu, kak by prisutstvujuščemu.
18 K usileniju že počitanija i ot něznajuščich pooščrjalo tščanije chudožnika,
19 ibo on, želaja, možet byť, ugodiť vlastitelju, postaralsja iskusstvom sdělať podobije pokrasiveje;
20 a narod, uvlečennyj krasotoju otdělki, nězadolgo pred tem počitaemogo, kak čeloveka, priznal teper božestvom.
21 I eto bylo soblaznom dlja ljuděj, potomu čto oni, pokorjajas ili něsčasťju, ili tiranstvu, něsoobščimoje Ima prilagali k kamňam i děrevam.
22 Potom ně dovolno bylo dlja nich zabluždaťsja v poznanii o Boge, no oni, živja v velikoj borbe něvežestva, takoje velikoje zlo nazyvajut mirom.
23 Soveršaja ili dětoubijstvennye žertvy, ili skrytnye tajny, ili zaimstvovannye ot čužich obyčaev něistovye piršestva,
24 oni ně beregut ni žizni, ni čistych brakov, no odin drugogo ili kovarstvom ubivaet, ili preljubodějstvom obižaet.
25 Vsemi že bez različija obladajut krov i ubijstvo, chiščenije i kovarstvo, rastlenije, verolomstvo, matež, kljatvoprestuplenije, raschiščenije imuščestv,
26 zabvenije blagodarnosti, oskverněnije duš, prevraščenije polov, besčinije brakov, preljubodějanije i rasputstvo.
27 Služenije idolam, nědostojnym iměnovanija, jesť načalo i pričina, i koněc vsjakogo zla,
28 ibo oni ili, veseljas, něistovstvujut, ili proricajut lož, ili živut bezzakonno, ili skoro narušajut kljatvu.
29 Nadějas na bezdušnych idolov, oni ně dumajut byť nakazannymi za to, čto něspravedlivo kljanutsja.
30 No za to i drugoje pridět na nich osužděnije, i za to, čto něčestivo myslili o Boge, obraščajas k idolam, i za to, čto ložno kljalis, kovarno preziraja svjatoje.
31 Ibo ně sila tech, kotorymi oni kljanutsja, no sud nad sogrešajuščimi sledujet vsegda za prestuplenijem něpravednych.

15

1 No Ty, Bog naš, blag i istiněn, dolgoterpiv i upravljaeš vsem milostivo.
2 Jesli my i sogrešaem, my - Tvoi, priznajuščije vlasť Tvoju; no my ně buděm grešiť, znaja, čto my priznany Tvoimi.
3 Znať Tebja jesť polnaja pravednosť, i priznavať vlasť Tvoju -koreň bessměrtija.
4 Ně obolščaet nas lukavoje čelovečeskoje izobretenije, ni besplodnyj trud chudožnikov - izobraženija, ispeščrennye različnymi kraskami,
5 vzgljad na kotorye vozbuždaet v bezumnych pochotenije i voždělenije k bezdušnomu vidu měrtvogo obraza.
6 I dělajuščije, i pochotstvujuščije, i čestvujuščije suť ljubiteli zla, dostojnye takich naděžd.
7 Goršečnik mnět magkuju zemlju, zabotlivo lepit vsjakij sosud na službu našu; iz odnoj i toj že gliny vydělyvaet sosudy, potrebnye i dlja čistych děl i dlja něčistych - vse odinakovo; no kakoje každogo iz nich upotreblenije, suďja - tot že goršečnik.
8 I sujetnyj truženik iz toj že gliny lepit sujetnogo boga, togda kak sam nědavno rodilsja iz zemli i vskore pojdět tuda že, otkuda on vzjat, i vzyščetsja s něgo dolg duši jego.
9 No u něgo zabota ně o tom, čto on dolžen mnogo trudiťsja, i ně o tom, čto žizň jego kratka; no on sorevnujet chudožnikam zolotych i serebrjanych izdělij, i podražaet mědnikam, i vměňaet sebe v slavu, čto dělaet měrzosti.
10 Serdce jego - pepel, i naděžda jego ničtožněje zemli, i žizň jego prezrenněje grjazi;
11 ibo on ně poznal Sotvorivšego jego i vdunuvšego v něgo dějatelnuju dušu i vdochnuvšego v něgo duch žizni.
12 Oni sčitajut žizň našu zabavoju i žitije pribylnoju torgovleju, ibo govorjat, čto dolžno že otkuda-libo izvlekať pribyl, choťja by i iz zla.
13 Vpročem takoj boleje vsech znaet, čto on grešit, dělaja iz zemljanogo veščestva brennye sosudy i izvajanija.
14 Samye že něrazumnye iz vsech i bedněje umom samych mladěncev - vragi naroda Tvojego, ugnětajuščije jego,
15 potomu čto oni počitajut bogami vsech idolov jazyčeskich, u kotorych nět upotreblenija ni glaz dlja zrenija, ni nozdrej dlja privlečenija vozducha, ni ušej dlja slyšanija, ni perstov ruk dlja osjazanija i kotorych nogi něgodny dlja chožděnija.
16 Choťja čelovek sdělal ich, i zaimstvovavšij duch obrazoval ich, no nikakoj čelovek ně možet obrazovať boga, kak on sam.
17 Buduči směrtnym, on dělaet něčestivymi rukami měrtvoje, poetomu on prevoschodněje božestv svoich, ibo on žil, a te - nikogda.
18 Pritom oni počitajut životnych samych otvratitelnych, kotorye po bessmysliju sravnitelno chuže vsech.
19 Oni daže někrasivy po vidu, kak drugije životnye, čtoby mogli privlekať k sebe, no lišeny i odobrenija Božija i blagoslovenija Jego.

16

1 Posemu oni dostojno byli nakazany črez podobnych životnych i terzaemy množestvom čudovišč.
2 Vměsto takogo nakazanija Ty blagodětelstvoval narodu Tvojemu: v udovletvorenije prichoti ich Ty prigotovil im v nasyščenije něobyčajnuju pišču - perepelov,
3 daby te, mučimye golodom, po otvratitelnomu vidu naslannych gadov, otkazyvali i něobchodimomu pozyvu na pišču, a eti, kratkovreměnno poterpev nědostatok, vkusili něobyčajnoj pišči.
4 Ibo tech pritesnitelej dolžen byl postignuť něotvratimyj nědostatok, a etim tolko nužno bylo pokazať, kak mučilis vragi ich.
5 I togda, kak postigla ich užasnaja jarosť zverej i oni byli istrebljaemy ugryzenijami kovarnych zmijev, gněv Tvoj ně prodolžilsja do konca.
6 No oni byli smuščeny na kratkoje vrema dlja vrazumlenija, polučiv znaměnije spasenija na vospominanije o zapovedi zakona Tvojego,
7 ibo obraščavšijsja isceljalsja ně tem, na čto vziral, no Toboju, Spasitelem vsech.
8 I etim Ty pokazal vragam našim, čto Ty - izbavljajuščij ot vsjakogo zla:
9 ibo ich ubivali ujazvlenija saranči i much, i ně našlos vračevstva dlja duši ich, potomu čto oni dostojny byli mučenija ot sich.
10 A synov Tvoich ně odoleli i zuby jadovitych zmijev, ibo milosť Tvoja prišla na pomošč i iscelila ich.
11 Choťja oni i byli ujazvljaemy v napominanije im slov Tvoich, no skoro byli i isceljaemy, daby, vpav v glubokoje zabvenije onych, ně lišilis Tvojego blagodějanija.
12 Ně trava i ně plastyr vračevali ich, no Tvoje, Gospodi, vseisceljajuščeje slovo.
13 Ty iměješ vlasť žizni i směrti i nizvodiš do vrat ada i vozvodiš.
14 Čelovek po zlobe svojej ubivaet, no ně možet vozvratiť isšedšego ducha i ně možet prizvať vzjatoj duši.
15 A Tvojej ruki něvozmožno izbežať,
16 ibo něčestivye, otrekšijesja poznať Tebja, nakazany siloju myšcy Tvojej, byv presledujemy něobyknovennymi dožďami, gradami i něotvratimymi burjami i istrebljaemy ogněm.
17 No samoje čudnoje bylo to, čto ogoň silněje okazyval dějstvije v vodě, vse pogašajuščej, ibo samyj mir jesť pobornik za pravednych.
18 Inogda plama ukroščalos, čtoby ně sžeč životnych, poslannych na něčestivych, i čtoby oni, viďa eto, poznali, čto presledujutsja sudom Božiim.
19 A inogda i sredi vody žglo silněje ogňa, daby istrebiť proizveděnija zemli něpravednoj.
20 Vměsto togo narod Tvoj Ty pital piščeju angelskoju i poslal im, nětruďaščimsja, s něba gotovyj chleb, iměvšij vsjakuju prijatnosť po vkusu každogo.
21 Ibo svojstvo pišči Tvojej pokazyvalo Tvoju ljubov k děťjam i v udovletvorenije želanija vkušajuščego izměňalos po vkusu každogo.
22 A sněg i led vyděrživali ogoň i ně tajali, daby oni znali, čto ogoň, gorjaščij v gradě i blistajuščij v dožďach, istrebljal plody vragov.
23 No tot že ogoň, daby napitalis pravednye, terjal svoju silu.
24 Ibo tvar, služa Tebe, Tvorcu, ustremljaetsja k nakazaniju něčestivych i utichaet dlja blagodějanija verujuščim v Tebja.
25 Posemu i togda ona, izměňajas vo vsjo, povinovalas Tvojej blagodati, pitajuščej vsech, po želaniju nuždajuščichsja,
26 daby syny Tvoi, kotorych Ty, Gospodi, vozljubil, poznali, čto ně rody plodov pitajut čeloveka, no slovo Tvoje sochraňaet verujuščich v Tebja.
27 Ibo něpovreždaemoje ogněm, buduči sogrevaemo slabym solněčnym lučom, totčas rastajavalo,
28 daby izvestno bylo, čto dolžno predupreždať solnce blagodarenijem Tebe i obraščaťsja k Tebe na vostok sveta.
29 Ibo naděžda něblagodarnogo rastaet, kak zimnij iněj, i vyljetsja, kak něgodnaja voda.

17

1 Veliki i něpostižimy sudy Tvoi, posemu něnaučennye duši vpali v zablužděnije.
2 Ibo bezzakonnye, kotorye zadumali ugnětať svjatoj narod, uzniki ťmy i plenniki dolgoj noči, zatvorivšis v domach, skryvalis ot večnogo Promysla.
3 Dumaja ukryťsja v tajnych grechach, oni, pod temnym pokrovom zabvenija, rassejalis, silno ustrašaemye i smuščaemye prizrakami,
4 ibo i samoje potaennoje město, zaključavšeje ich, ně spasalo ich ot stracha, no strašnye zvuki vokrug nich privodili ich v smuščenije, i javljalis svirepye čudovišča so strašnymi licami.
5 I nikakaja sila ogňa ně mogla ozariť, ni jarkij blesk zvezd ně v sostojanii byl osvetiť etoj mračnoj noči.
6 Javljalis im tolko sami soboju gorjaščije kostry, polnye užasa, i oni, strašas něvidimogo - prizraka, predstavljali sebe vidimoje ješče chudšim.
7 Pali obolščenija volšebnogo iskusstva, i chvastovstvo mudrosťju podverglos posmějaniju,
8 ibo obeščavšijesja otognať ot stradavšej duši užasy i strachi, sami stradali pozornoju bojazlivosťju.
9 I choťja nikakije ustrašenija ně trevožili ich, no, presledujemye broženijami jadovitych zverej i svistami presmykajuščichsja, oni isčezali ot stracha, bojas vzgljanuť daže na vozduch, ot kotorogo nikuda nělzja ubežať,
10 ibo osuždaemoje sobstvennym svidětelstvom něčestije bojazlivo i, presledujemoje sovesťju, vsegda pridumyvaet užasy.
11 Strach jesť ně čto inoje, kak lišenije pomošči ot rassudka.
12 Čem měňše naděždy vnutri, tem bolše predstavljaetsja něizvestnosť pričiny, proizvoďaščej mučenije.
13 I oni v etu istinno něvynosimuju i iz glubin něsterpimogo ada isšedšuju noč, raspolagajas zasnuť obyknovennym snom,
14 to byli trevožimy strašnymi prizrakami, to rasslabljaemy duševnym unynijem, ibo nachodil na nich vnězapnyj i něožidannyj strach.
15 Itak, gdě kto togda byl zastignut, dělalsja plennikom i zaključaem byl v etu temnicu bez okov.
16 Byl li to zemledělec ili pastuch, ili zanimajuščijsja rabotami v pustyně, vsjakij, byv zastignut, podvergalsja etoj něizbežnoj suďbe,
17 ibo vse byli svjazany odnimi něrazrešimymi uzami ťmy. Sviščuščij li veter, ili sredi gustych vetvej sladkozvučnyj golos ptic, ili sila bystro tekuščej vody, ili silnyj tresk nizvergajuščichsja kamněj,
18 ili nězrimoje beganije skačuščich životnych, ili golos revuščich svirepejšich zverej, ili otdajuščejesja iz gornych uglublenij echo, vse eto, užasaja ich, povergalo v rasslablenije.
19 Ibo ves mir byl osveščaem jasnym svetom i zanimalsja besprepjatstvenno dělami;
20 a nad nimi odnimi byla rasprosterta ťjaželaja noč, obraz ťmy, iměvšej někogda objať ich; no sami dlja sebja oni byli ťjagostněje ťmy.

18

1 A dlja svjatych Tvoich byl veličajšij svet. I te, slyša golos ich, a obraza ně viďa, nazyvali ich blažennymi, potomu čto oni ně stradali.
2 A za to, čto, byv preždě obižaemy imi, ně mstili im, blagodarili i prosili proščenija v tom, čto zastavljali perenosiť ich.
3 Vměsto togo, Ty dal im ukazatelem na něznakomom puti ogněsvetlyj stolp, a dlja blagopolučnogo stranstvovanija - bezvrednoje solnce.
4 Ibo te dostojny byli lišenija sveta i zaključenija vo ťmě, potomu čto děržali v zaključenii synov Tvoich, črez kotorych iměl byť dan miru nětlennyj svet zakona.
5 Kogda opredělili oni izbiť dětej svjatych, choťja odnogo syna, pokinutogo i spasli, v nakazanije za to Ty otňal množestvo ich dětej i samich vsech pogubil v silnoj vodě.
6 Ta noč byla predvozveščena otcam našim, daby oni, tverdo znaja obetovanija, kakim verili, byli blagodušny.
7 I narod Tvoj ožidal kak spasenija pravednych, tak i pogibeli vragov,
8 ibo, čem Ty nakazyval vragov, tem samym vozveličil nas, kotorych Ty prizval.
9 Svjatye děti dobrych tajno soveršali žertvoprinošenije i jedinomyslenno postanovili božestvennym zakonom, čtoby svjatye ravno učastvovali v odnich i tech že blagach i opasnosťjach, kogda otcy uže vospevali chvaly.
10 S protivnoj že storony otdavalsja něstrojnyj krik vragov, i raznosilsja žalobnyj vopl nad oplakivaemymi děťmi.
11 Odinakovym sudom byl nakazan rab s gospodinom, i prostoljudin terpel odno i to že s carem:
12 vse voobšče iměli besčislennych měrtvecov, uměršich odinakovoju směrťju; i živych nědostavalo dlja pogrebenija, tak kak v odno mgnovenije pogubleno bylo vse dragocennějšeje ich pokolenije.
13 I ně verivšije ničemu radi čarodějstva, pri pogublenii pervencev, priznali, čto etot narod jesť syn Božij,
14 ibo, kogda vse okružalo tichoje bezmolvije i noč v svojem tečenii dostigla srediny,
15 sošlo s něbes ot carstvennych prestolov na sredinu pogibelnoj zemli vsemoguščeje slovo Tvoje, kak groznyj voin.
16 Ono něslo ostryj měč - něizměnnoje Tvoje povelenije i, stav, napolnilo vse směrťju: ono kasalos něba i chodilo po zemle.
17 Togda vdrug silno vstrevožili ich měčty snoviděnij, i nastupili něožidannye užasy;
18 i, buduči poražaem - odin tam, drugoj tut, poluměrtvyj objavljal pričinu, po kotoroj on umiral:
19 ibo vstrevoživšije ich snoviděnija predvaritelno pokazali im eto, čtoby oni ně pogibli, ně znaja togo, za čto terpjat zlo.
20 Choťja iskušenije směrti kosnulos i pravednych, i mnogo ich pogiblo v pustyně, no nědolgo prodolžalsja etot gněv,
21 ibo něporočnyj muž pospešil zaščitiť ich; priněsja oružije svojego služenija, molitvu i umilostivlenije kadilnoje, on protivostal gněvu i položil koněc bedstviju, pokazav tem, čto on sluga Tvoj.
22 On pobedil istrebitelja ně siloju telesnoju i ně dějstvijem oružija, no slovom pokoril nakazyvavšego, vospomanuv kljatvy i zavety otcov.
23 Ibo, kogda uže grudami ležali měrtvye odni na drugich, on, stav v sredině, ostanovil gněv i presek jemu puť k živym.
24 Na podire jego byl celyj mir, i slavnye iměna otcov byli vyrezany na kamňach v četyre rjada, i veličije Tvoje - na diadimě golovy jego.
25 Etomu ustupil istrebitel, i etogo ubojalsja: ibo dovolno bylo odnogo etogo ispytanija gněvnogo.

19

1 A nad něčestivymi do konca ťjagotel němilostivyj gněv, ibo On predviděl i buduščije ich děla,
2 čto oni, pozvoliv im otpraviťsja i s pospešnosťju vyslav ich, raskajutsja i pogoňatsja za nimi,
3 ibo, ješče iměja v rukach pečali i rydaja nad grobami měrtvych, oni vozyměli drugoj bezumnyj pomysl, i tech, kogo s molboju vysylali, presledovali, kak beglecov.
4 Vlekla že ich k tomu koncu suďba, kotoroj oni byli dostojny, i ona navela zabvenije o slučivšemsja, daby oni vospolnili nakazanije, nědostavavšeje k ich mučenijam,
5 i daby narod Tvoj soveršil slavnoje putešestvije, a oni našli sebe něobyčajnuju směrť.
6 Ibo vsja tvar snova svyše preobrazovalas v svojej prirodě, povinujas osobym povelenijam, daby syny Tvoi sochranilis něvredimymi.
7 Javilos oblako, oseňajuščeje stan, a gdě stojala preždě voda, pokazalas suchaja zemlja, iz Čermnogo morja - besprepjatstvennyj puť, i iz burnoj pučiny - zelenaja dolina.
8 Pokryvaemye Tvojeju rukoju, oni prošli po něj vsem narodom, viďa divnye čuděsa.
9 Oni paslis, kak koni, i igrali, kak agncy, slavja Tebja, Gospodi, Izbavitelja ich,
10 ibo oni ješče pomnili o tom, čto slučilos vo vrema prebyvanija ich tam, kak zemlja vměsto rožděnija drugich životnych proizvela sknipov i reka vměsto ryb izvergla množestvo žab.
11 A posle oni uviděli i novyj rod ptic, kogda, uvlekšis poželanijem, prosili prijatnoj pišči,
12 ibo v utešenije im naleteli s morja perepely, a grešnych postigli nakazanija ně bez znaměnij, byvšich siloju molnij. Oni spravedlivo stradali za svoju zlobu,
13 ibo oni boleje silnuju pitali něnavisť k čužezemcam: inye ně prinimali něznaemych strannikov, a eti poraboščali blagodětelnych prišelcev.
14 I malo etogo, no ješče budět sud na nich za to, čto te vražděbno prinimali čužich,
15 a eti, s radosťju priňav, potom uže polzovavšichsja odinakovymi pravami stali ugnětať užasnymi rabotami.
16 Posemu oni poraženy byli slepotoju, kak te někogda pri dverjach pravednika, kogda, buduči objaty gustoju ťmoju, iskali každyj vchoda v jego dveri
17 Samye stichii izměnilis, kak v arfe zvuki izměňajut svoj charakter, vsegda ostavajas temi že zvukami; eto možno usmotreť črez tščatelnoje nabljuděnije byvšego.
18 Ibo zemnye životnye pereměňalis v voďanye, a plavajuščije v vodach vychodili na zemlju.
19 Ogoň v vodě uděržival svoju silu, a voda terjala ugašajuščeje svoje svojstvo;
20 plama, naoborot, ně vredilo telam broďaščich udoborazrušimych životnych, i ně tajal legko rastajavajuščij sněgovidnyj rod něbesnoj pišči.
21 Tak, Gospodi, Ty vo vsem vozveličil i proslavil narod Tvoj, i ně ostavljal jego, no vo vsjakoje vrema i na vsjakom měste prebyval s nim.

{pokazať odnu glavu na stranice}